Nedokončené skončení

Ahoj. Jsem Katka. Haló tady jsem. Že mě nevidíte? Nelekejte se, nejsem mezi vámi. Chtěla bych toho tolik říci, ale nemám mnoho času. Už za chvíli….jen malá chvilka mě dělí mezi odloučením, ale já se ještě nechci loučit. Ne teď!!! Asi bych vám měla něco povědět. Nemusím, ale bych chtěla. Musíte se dozvědět, jak je ten život nespravedlivý. Tuším, že to víte. Já vám přesto umožním jen kousek poohlédnutí do času, který vrátit nelze. Prosím, zatajte dech a …

Hloupá, naivní, poblázněná a plná očekávání? Že by tato slova vystihovala minuty, měsíce, roky života, které jsem považovala za náplň toho bezedného nic? První lásky, škola, řidičák, maturita, nic neobvyklého. Copak jsem mohla vědět, že se stane co se stalo??? Poznala jsem člověka, ale nebyla to láska na první pohled. Na tu nevěřím. Ale stali se z nás úžasní kamarádi. Nechci jej jmenovat, jeho jméno zůstane uvězněné na mých rtech. Patří jen mne, kdybych ho vyslovila, patřilo by jiným a to dopustit nemohu. Nedokážu popsat co jsem k němu cítila, cítím. Byl pro mě jako brácha, s kterým se dalo povídat o problémech doma i ve škole. Dokázali jsme se doplňovat. Také jsme měli dny, kdy řekl černá a já bílá, ale nebyl jako jiní, za žádného případu se na mě nevěšel a nesvlékal pohledem. Stačilo nám pouze to pouto, že jsme jeden vedle druhého. Pochopila jsem, že od vztahu se čeká něco jiného.

Přišel očekávaný ples, na který jsme se tak všichni těšili. Nekonečně dlouhé přípravy. Úpravy a neopomínaje moje pohádkové šaty ze světlé látky, které jsem si šetřila na tento krásný večer. Když jsme přijeli, nálada byla v plném proudu. Nekonečně moc pití, písniček na které se nedokáže sedět. Během jedné z pomalejších písniček jsem se trochu víc přitiskla a zašeptala „mu“ jak jsem moc ráda za vztah, který mezi námi je. Cítila jsem zrychlený tep a viděla jsem jak se jeho oči rozzářily jako malé hvězdičky. Přiblížil se ke mně a jemně mě políbil. Přišlo mi, že mám úplně všechno. Když jsem si došla pro pití, zastavil mě můj dlouholetý kamarád, který právě přiletěl z Austrálie, musím přiznat, že se mi s ním vždy výborně povídalo. Pozval mě na drink, povídali si a neustále se smáli. Úplně jsem zapomněla na čas. Omluvila jsem se a hledala mé nejbližší. Nemohla jsem je dlouho najít. Po dlouhém hledání se „ho“ viděla na schodech, jak sedí s hlavou v klíně. Překvapila jsem ho polibkem na tvář, ale jeho oči se na mě podívaly smutně, opravdu smutně. Řekl, že neví jak dál. Že se nedokáže upřímně podívat do očí ani sám sobě. Mluvil pomalu a velmi rozvážně. Nezapomenu jeho slova. Chci být s tebou navěky. Neodvážila jsem se ani na jediné slovo. Chvíli mlčel a pak pronesl, chápu to. Otočil se a se sklopeným zrakem řekl, ať pro něho někdo dojde, že se jde projít ven. Nemůže se prý dívat na to, jak se semnou baví jiní, že ho to ničí. Skoro do konce jsem seděla na oněch schodech a přemýšlela co mám dělat. Nechtěla jsem ho ranit, vždyť sem ho měla radši než sebe.

Po dlouhém přemýšlením jsem mu musela říci pár vět. Spěchala jsem za ním. Nemohla jsem ho opět najít. Ty vteřiny se zdály jako nekonečně dlouhé hodiny a to bez něho. V dálce jsem viděla postavu jak kouří cigaretu, poznala jsem ho.Zavolala jeho jméno. Začala jsem utíkat. Rychleji a rychleji. Já nemotorná skočila do silnice. Pamatuji tmavé projíždějící auto. Namrzlou zem po které se mi smekly podpatky. Šílenou ránu. Výraz obličeje. Bolest, křik, sklo… Vzdalovala jsem se, viděla jsem jak kousky látky prosakovaly v tmavě rudou. Odřeniny v obličeji…

Asi je vám jasné co následovalo pak. Teď ho vidím ho jak brečí nad mojí fotkou a ignoruje svět. Je mu vše lhostejné. Nemá nejlepší kamarádku, svojí tajnou lásku, nemá pro co by žil. A kdyby věděl, že jsem mu běžela říci, jak moc bych si přála být víc. Jak ho miluji. Už nikdy se to nedozví. Moc jsem toho nedokončila a ráda bych se s vámi podělila o moc věcí, ale už opravdu nemohu. Nemám čas…volají mne… sbohem mami, tati, bráško, sbohem moje lásko. Budu na vás čekat. Miluji vás. Nedovolí mi si s vámi dále povídat. Musím… pa