Ano, Rexi, je...

… a jsem zase v tom. Tedy ne v tom, co si asi u mladé dívky představí v dnešní době většina lidí (naštěstí), ale lítám v jiném průšvihu. I když já tomu průšvih neříkám – to kamarádka ze školy mi tvrdí, že už zase začínám vypadat, jako tehdy, kdy jsem omezovala jídlo a pak jsem zkolabovala na vyčerpání organizmu.

Jsou to jen kecy od závistivých lidí, kteří nesnesou, že mám na rozdíl od nich pevnější vůli, a když si řeknu, že potřebuju zlepšit figuru, tak za tím jdu a dodržuju potřebná pravidla pro svůj stanovený cíl. Co je na tom tak zvláštní? Vždyť je logické, že když budu žrát jak oni, tak budu stejně jako oni i kulatá, zadýchám se při vyjití schodů jediného patra a hadry, co nosím, se mi začnou podezřele scvrkávat.

Tohle nikdy nedopustím, abych jako mladá holka měla vypasený břich, zadek prostorný jak kobyla a všude tam, kde se ukládají tuky, měla narůstající zbytečné zásobníky těchto prevítů… Ale já se nedám – vím, jak na ně.

Vlastně to svým způsobem není nic složitého. Stačí si nastavit budík o hodinku dřív a vypadnout z postele rovnou ven. Tam si dám svůj běžecký okruh, který mi zabere necelých dvacet minut, pak rychle sprcha, vyfénovat vlasy, obléci se, nalíčit a upravit a „hurá“ do školy.

Ve škole už to bývá trochu komplikovanější. Během dopoledne to ještě jakžtakž jde, protože jestli si člověk dopřává nějakou tu svačinku nebo ne, si jen tak někdo nevšimne a navíc ze svých vlastních pozorovacích zkušeností vím, že nejsem jediná, kdo toho během této doby ve škole zrovna moc nepojí, takže když si kousnu ve vhodnou chvíli do jablka před dostatečným počtem svědků, nemá nikdo důvod mít blbé kecy. Jenže pak je oběd, který si nemůžu odhlásit, neboť ho platí rodiče a těm to zkrátka nevysvětlím, že jsou to vyhozené peníze… a díky těm pitomým čipovým kartičkám mi nezbývá nic jiného, než do té zapáchající jídelny - kde se mísí všechny ty pachutě ve vzduchu a člověk je jimi prolezlý dřív, než je vůbec sní - vejít a u výdejního okýnka s kartičkou pípnout, aby zas nebyly řeči, že nechodím na obědy… A v tom je právě ten háček. Když už je totiž člověk u tohoto výdejního okýnka, tak - světe div se – vám vydají i oběd a pak nezbývá nic jiného, než ho sebrat a odejít s ním k nějakému volnému místu (pokud se vám takové místo podaří zrovna najít). Sice jsem se naučila důkladně rýpat v talíři, abych budila dojem obědvajícího, ale problém je v tom, že ať už si s tím, co vám naložili na talíř, pohrajete jakkoli, neubývá toho. Jistě, že nejsem jediná, kdo se ksichtí nad tou šlichtou před sebou, ale dřív nebo později si musíte vymyslet něco lepšího, než že tohle zrovna nejíte, nebo že vás zase bolí břicho…

Nejsem „blinkací“ typ – takže používat velmi otřepanou metodu, kdy to do sebe naházíte a pak pelášíte na nejbližší hajzlík vyklopit obsah žaludku dřív, než to stačí zpracovat a poslat dál do těla, není úplně šálek mé kávy. No ne že bych to nikdy neudělala, ale mít zvracení jako každodenní zvyk mě opravdu nikdy moc nelákalo. Místo toho jsem si raději našla bezva tabulky, díky kterým vím, kolik kalorií mělo jídlo, co jsem musela sníst. Podle toho si vypočtu, jaké úsilí musím vynaložit na spálení tady těch přebytků a je to.

Jenže ani tohle není úplně jednoduché, a to ani přesto, že máme přímo v areálu školy posilovnu. Nerada tam chodím… Vlastně pokud nemusím v rámci tělocviku, nechodím tam dobrovolně vůbec. A proč, když ji máme v určité hodiny i zdarma? No jednoduše proto, že nesnesu ten pocit, kdy mé nedokonalé tělo mohou vidět druzí. Ano, už ty námitky slyším, že se v posilně obvykle necvičí v rouše Evině, ale v kožichu to taky není zrovna zvykem. Nemíním totiž zase poslouchat, že ten cvičební úbor na mě nějak visí, že bych se měla nejdřív „dát do kupy“, než se rozhodnu jít posilovat… že netuší, co tam dělám, když shazovat už nemám co, pač jsem kost a kůže, a že pokud chci mít svaly, tak bez kvalitního jídelníčku nic nebude… No nejsou pitomí? Takhle odrazovat mladou holku od pohybu! A zvlášť v dnešní době, kdy většina mých vrstevníků sedí na prdeli před obrazovkami a kynou a kynou…

Asi po těchto reakcí, které někteří vykrmenci vůči mé osobě mají, chápete, proč jsem raději vzdala i své oblíbené plavání.

Ale já si poradím. K efektivnímu cvičení vám stačí pravidelnost, vytrvalost a poctivost vůči sobě samé. A tak po příchodu ze školy se nevrhám rovnou do učení, ale cvičím si doma v pokoji; a ani neběhám po venku s vrstevníky, ale chodím do nedalekého lesa vyběhat těch několik soust z oběda, která jsem chtě nechtě musela pozřít.

 

Doma to bylo kupodivu dlouhou dobu v pohodě – tedy co se týče mého předsevzetí, že se svým tělem musím něco dělat. Rodiče už asi nějak zapomněli na ten jistý incident z dob minulých, přestali mě již dávno hlídat a podezíravě sledovat… starali se hlavně sami o sebe, řešili svoje zaměstnání, svoji rádoby práci doma, svoje plány a představy – a pak se kvůli tomu spolu hádali, uráželi, nadávali… No zkrátka nebyla jsem středem jejich zájmu a brzy mi došlo, že stačí, abych jim zbytečně nelezla moc na oči, a bude vše v pohodě. Přišlo mi to až podezřele jednoduché.

Jediný, kdo měl v té době nějaké poznámky a otravné řeči, byla Rexi - spolužačka a kamarádka v jedné osobě, ale tak nějak jsem ji nebrala vážně a dál jsem si jela svůj nastavený režim.

Vše šlo hladce až do chvíle, kdy jsem onemocněla. Nebylo to nic vážného – asi jen běžná rýmečka, ale stála teda za to. Trvalo mi šest týdnů, než jsem se jí zbavila a ani po té jsem se necítila úplně fit. Na to jsem už ale nebrala ohled, protože jsem měla strach, že se to mé polehávání promítne na zahálejícím těle, a tak jsem znovu pokračovala ve svém pobíhání a doufala jsem, že se nemoc nevrátí.

Rýma se naštěstí znovu nerozjela, ale tělo se chovalo nějak divně. Začínala jsem být stále více unavená a po ránu se donutit vyskočit z postele a jít na svůj pravidelný okruh, byl skutečně boj a přemáhání se se vším všudy. Zlobila jsem se na sebe, jaká jsem strašná padavka, a jak nic nevydržím. Začala jsem na sebe být kvůli tomu ještě více přísná, a tak jsem cvičila o to usilovněji, abych dohnala ztracenou fyzičku.

Ve škole se mi tou dobou moc nedařilo – nebyl čas vysedávat celé dny doma nad učením, když jsem potřebovala běhat a cvičit. Rodičům to bylo stejně jedno, že mám trojky a občas nějakou tu čtverku. Hlavní bylo, že nepropadám a „nepřidělávám jim zbytečné problémy, kterých už tak mají nad hlavu“. Horší však bylo, že jsem během vyučování začínala občas usínat a ne vždy se to obešlo bez povšimnutí. Nebylo to příjemné – ať již výsměch a nejapné poznámky ze strany pubertálních spolužáků i některých spolužaček, tak i ze strany vyučujících, kteří si mě nejprve dobírali velmi podobně, jako mí vrstevníci, ale když se to opakovalo vícekrát, začali se tvářit vážně a vyptávat se, jestli jsem v pořádku, jestli nejsem nemocná… a dokonce si mě pak na základě toho zavolala třídní do kabinetu, aby mi oznámila, že se jí nelíbím. No měla jsem sto chutí jí říct, že si z toho nemá nic dělat, že já se sobě taky nelíbím, ale polkla jsem to a trpělivě jsem mlčky vyslechla kázání, během kterého jsem ji ujistila, že jím dostatečně, že hladem netrpím, že je doma vše v pořádku, že v žádných návykových látkách nejedu, a že v případě potřeby vyhledám odbornou lékařskou pomoc…

Když se mi krátce na tento pohovor v kabinetě začala motat ve škole hlava, měla jsem hned o motivaci víc, abych s sebou v areálu školy nešvihla na zem.

 

Stejně jsem to neuhlídala. Během výuky se mi udělalo tak blbě, že jsem už fakt myslela, jak se svezu ze židličky pod lavici. Sebrala jsem poslední síly, na nic jsem se učitelky neptala, a děkovala jsem svému prozíravému rozhodnutí, že jsem si na začátku školního roku vybrala nejbližší místo dveřím, kterými jsem vyklopýtala ze třídy a malátně jsem se ubírala co nejrychleji na toalety. Musel na mě být skutečně zajímavý pohled – a to nejen kvůli tomu, že jsem se nejprve spletla a vlezla do vedlejších dveří na klučičí záchody, kde u mušlí díky vyučování naštěstí (no, upřímně, slovo naštěstí by tam za běžných okolností asi z mého pohledu nepatřilo…) nikdo zrovna nestál.

Pokoušela jsem se studenou vodou osvěžit, ale trvalo to dost dlouho, než se mi udělalo alespoň trochu líp. Každopádně jsem byla znovu schopná vcelku normálněji vnímat a i přes nepříjemné hučení v hlavě jsem včas zaslechla blížící se kroky po chodbě. Mrkla jsem na sebe do zrcadla – byl to hodně zoufalý pohled – a bleskurychle jsem zapadla do nejbližší kabinky, kde jsem se zavřela těsně před tím, než se z chodby otevřely dveře. Byla to Rexi, která mě evidentně hledala. Seděla jsem tiše jako myška na záchodové mísy a čekala jsem, až zase zmizne.

Kabinky ve škole však byly takové ty klasické, které končí čtvrt metru nad zemí, a tak jí stačilo se ohnout, aby mě poznala podle bot. Chvíli jsem dělala drahoty, než jsem se přiznala, že jsem to skutečně já. Poslala ji vyučující, aby mě zkontrolovala, zda jsem v pořádku – že prý jsem vypadala divně, když jsem bez dovolení prchala ze třídy. Ujišťovala jsem ji, že mi nic není, ale v hlavě, která hučela a bolela jako čert, se velmi špatně hledal nějaký vhodný důvod, na který se vymluvit. Zkusila jsem to hodit jednoduše bez rozmyslu na krámy – jenže kamarádka měla přehled a moc dobře si pamatovala, že na tohle jsem se vymlouvala před týdnem během nevolnosti před tělocvikem. „No tak je mi blbě, Rexono,“ ozvala jsem se podrážděně a oslovila svoji kamarádku tak, jak to nemá ráda. Následně jsem se vztekle zvedla, otevřela dveře a chtěla odejít zpět do třídy, než mě takto bude místo spolužačky vyslýchat učitelka.

Ani jsem za sebou nestačila zavřít dveře od kabinky a už jsem pospíchala zpátky. Prudké pohyby mi nějak nedělaly dobře. Když jsem ze sebe dostala všechny nevábné brčálově zelené žaludeční šťávy, žádala jsem kamarádku (v tu chvíli už zase byla můj hodný milí Rexík, Rexíček…), aby nikomu nic neříkala, protože by z toho byl zbytečný rozruch a já neměla zájem být středem pozornosti proto, že se mi zvedl kufr. No dalo to hodně práce a žadonění, než mi slíbila, že si to teď nechá pro sebe, ale ať počítám s tím, že si mě bude hlídat a dneska jde se mnou domů. Takové podmínky jsem hned odsouhlasila, neboť jsem v nich neviděla žádný problém.

Ten se však objevil po příchodu k nám domů, kde nikdo nebyl. Starostlivá Rexi mě odmítala nechat doma samotnou, dokud se nevrátí někdo z mých rodičů. Že prý by si pak vyčítala, kdyby se mi něco stalo. A tak navrhla, že se zatím budeme společně učit. Moc velkou radost jsem z toho neměla, protože v danou roční dobu šlo slunce velmi brzy spát a já chtěla jít ještě uběhnout svoji odpolední porci. Místo toho, abych se věnovala opakování se svojí hodnou (ale v danou chvíli jsem ji měla spíše za vleznou a otravnou) kamarádkou, pokoušela jsem se přijít na to, jak ji vypakovat z domu a mít možnost zmizet shazovat kalorie. Díky tomu jsem byla pochopitelně úplně mimo probíranou látku a spolužačka v tom hned viděla důvod, proč neodejít dřív, než za hodinu a půl, kdy se objevili rodiče.

Venku už byla tma i chladno, ale já se stejně převlékla do své běžecké soupravy a vyrazila ven, aniž by si toho doma někdo všimnul.

Myslím, že tuším, co si o mně asi pomyslíte, když na sebe prásknu, jak jsem se musela dvakrát poroučet do bláta, než jsem uznala, že moje oči zdaleka nefungují tak, jako třeba ty kočičí.

Druhý den ráno mě bolelo tělo hned na několika místech, která dostala zabrat při mém večerním klouzání se v mokrém listí a bahně. Nejvíce to odnesl pravý kotník, který jsem dlouho rozcházela a chvílemi jsem váhala, zda to není na doktora. Nakonec jsem šla stejně běhat svoje ranní kolečko a noha to vydržela.

Ve škole jsem zase nebyla schopná ovládat únavu, a jakmile započal výklad učitelky, vypadala jsem přesně tak, jako malé děti, když se jim vypráví pohádka na dobrou noc. Pokoušela jsem se dopovat kávou, ale žaludek na ni reagoval docela podrážděně, a tak jsem řešívala dilema, zda riskovat spánek nebo zvracení.

 

Kamarádka ze mě chtěla neustále tahat přiznání, v čem jedu. Tvářila se vážně, jako paní psycholožka, a já při pohledu na její snahu vypadat přísně měla chuť se smát. Asi mě začínala mít plné zuby, což mi dala najevo oznámením, že příště už mě krýt nebude. Tvářila jsem se, že není co krýt, tak ať si dělá, co chce. Myslím, že se urazila.

Cestou domů ze školy mě kromě kotníku začalo pobolívat i na levé straně hrudi. Věděla jsem, že to může být jen prkotina v podobě nahromaděného vzduchu v těle, ale zároveň mi bylo taktéž známo, že podobně se projevují i srdeční potíže. Nevím, jestli to bylo ze strachu, že by mi vážně mohlo něco být, ale musela jsem se zastavit a zhluboka dýchat. Motala se mně hlava a cítila jsem, jak se o mě pokouší mdloby. Rychle jsem se opřela o plot a následně se posadila na přilehlý tarásek.

Domů to byly už jen dvě věčně liduprázdné ulice, na které mi v danou chvíli nezbývalo sil. Něco mi skáplo z hlavy. Byl to pot, který jsem do té doby nevnímala.

Cítila jsem se tak strašně slabá. I pouhé nadechnutí mi připadalo nějak moc náročné. Tělo se mi začalo nekontrolovatelně chvět a já se snažila někoho spatřit – někoho, kdo by šel zrovna kolem a všimnul by si mě, že je mi tak děsně špatně, že nemůžu ani zavolat, ani zamávat rukama, abych upoutala pozornost. Stejně asi nikdo kolem nešel. Přesně to nevím, protože jsem nemohla pořádně zaostřit zrak. Se sluchem jsem na tom byla podobně – hučelo mi v uších, jako bych projížděla tunelem a hlavu vystrčila z okýnka.

 

První, na co si vzpomínám, když jsem se probrala, byly otcovi pokusy o optimismus. Nahodil něco, čemu asi říkal úsměv (což vypadalo dost nepřirozeně na tváři, která není zvyklá se usmívat) a povídal, jaké je štěstí, že nemáme auto. Jistě, že jsem nechápala, co tím myslí, stejně jako mi hlava nebrala, proč ležím v cizí posteli. A zatímco jsem se rozkoukávala po neznámém pokoji, který doslova smrděl nemocnicí, postřehla jsem tichou matku s útrpným výrazem, jak mi drží pravou ruku ve svých dlaních a snad i upřímně se jí ulevilo, že jsem se probrala (což vedlo zase k úvahám, z čeho jsem se to vlastně měla probrat?!?), tak otec mlel dál, jako bych nepotřebovala v danou chvíli vědět nic jiného, než jeho smyšlenou teorii o tom, jak mi zachránilo život to, že se všude musíme vláčet pěšky nebo hromadnou dopravou. Protože prý, kdybychom auto měli a matka by s ním jezdila do práce, vracela by se k domu jinou cestou, než kudy se chodí kratší trasou pěšky od zastávky, a tudíž by mě tam našel až kdo ví kdo, a kdo ví kdy… Otec zkrátka v takovýchto stresových situacích musí mlet a mlet, přešlapovat nervózně na místě a z nějakého důvodu má pocit, že tím celou záležitost nějak zlepšuje.

Zatímco otec mi připadal upřímně řečeno trapně, matka mi začala skrápět postel svými slzami. Jakmile si toho otec všimnul, vyjel na ni, aby se ovládala, že takto nikomu nepomůže a… a už to zkrátka jelo jako doma.

Výhodou JIPky je, že sestřička na své pacienty vidí nonstop skrz prosklenou stěnu. A taky slyší, co se tam děje. Nekompromisně vyhnala oba rodiče na chodbu (i matku, pač ta, když se začne hájit, tak u toho taky nešeptá) a za mnou poslala mladou lékařku, která měla zrovna službu.

Doktorka byla pěkná a svým způsobem sympatická, ale zároveň působila docela naivně – asi jako moje starostlivá kamarádka, která to se mnou taky nemyslela zle, a která je fakt moc hodná, protože se neumí dlouho zlobit, ani když je evidentně v právu. Hned druhý den mé hospitalizace za mnou totiž přišla. Kromě rozhádaných rodičů, kteří často chodili raději samostatně a měli tendenci si mě stěžovat jeden na druhého, byla Rexi jedinou osobou, která za mnou chodila. A zároveň byla naprosto jediným člověkem, u kterého jsem měla pocit, že mi skutečně pomáhá, a že mě navštěvuje zcela dobrovolně, protože jí na mně záleží. Například to, abych se ze svého problému vypsala, byl taky její nápad, který měl pozitivní ohlas i u doktorky (takže si u ní vyžehlila své drobné prohřešky, které mě měly rozveselit, přestože byly zcela jasně v rozporu s dětským oddělením nemocnice… „No je mi jasný, že spoléháš na to, že takové chuťovky nenapíšu, viď? – abych ti neudělala ostudu, co? – ale aspoň si tím budeme kvit, když se před paní doktorkou budeš muset pro změnu červenat ty, až si přečte, že ten jistý časopis pro dospělé jsi na pokoj dotáhla ty a já v tom byla nevinně…“).

 

A teď mě čeká další vážení. Znovu jsem se naučila jíst, mozek už zase dokáže hlásit „mám hlad“ a žaludek opět zvládá udržet a zpracovat jídlo… Jde to prý dobře, a jestli to tak půjde dál, dostanu brzy své BMI tam, kde ho chtějí vidět, aby mě mohli pustit domů.

To je tak asi vše. Ne, že bych neměla o čem psát (kamarádka má hoodně různorodých námětů a obě nás to baví takto vypisovat své pocity, sny a přání), ale čeká mě další jídlo a věřte nebo ne, já se na ten puding dokonce i těším!

 

Den ode dne se cítím líp a díky trpělivé péči ostatních kolem vím, že bez jídla to tady na Zemi zatím fakt nejde. A velmi velké díky patří Rexíkovi, které musím věnovat několik posledních řádek, abych alespoň vysvětlila, jak středoškolačka přijde k přezdívce, pod kterou si asi většina lidí představí toho německého čtyřnohého komisaře, se kterým nemá moje Rexi fakt nic společného. Zde by spíš sedělo vysvětlení podobné tomu, jako když Kurt Kobein objasňoval, kde přišli k názvu své slavné písně Smell like teen spirit (odpověď byla snadná – zpěvák tehdy randil s mladou dívkou, která používala oblíbený parfém Teen spirit, a protože na něm její vůni ulpěla a donášel si ji takto nechtěně i na zkoušky, dobírali si členové kapely svého frontmana, že „smell like teen spirit“ - a název světového hitu byl na světě…).

Podobně tomu bylo i v případě mé kamarádky (jo, já moc dobře vím, že ti tento druh přirovnání lichotí), která si oblíbila jisté kosmetické výrobky. Pak už jen stačilo, aby se tato informace odhalila během prvního školního výletu na střední v podnapilosti mladých slečen a než kamarádka vystřízlivěla, byl z ní Rexík, který jí zůstal doteď. A já jen dodávám, že ta přezdívka je trefná víc než se můžu na první pohled zdát, protože moje skvělá kamarádka je v jistém ohledu stejná, jako někdejší slogan Rexony – „nezradí vás“. V případě mé kamarádky platí stoprocentně.

 

P.S.

Až se budeš zítra po svém příchodu zase pravidelně ptát, zda už je mi dobře, tak odpovídám předem se spokojeným úsměvem: „Ano, Rexi, je.“