Livet er kort I.

Život je vlastně jeden velký test. Prostý soubor otázek a odpovědí, které mají své specifické následky.

1. Jaké boty se více hodí k té pouzdrové sukni na pohovor?
Anna se rozhodla pro možnost za á, boty bez špičky. Získává podrážděný vyhazov z kanceláře personalisty, protože mu ty boty připomněly jeho učitelku v mateřské škole, která ho kdysi donutila sníst trochu vlastních zvratků, které vyzvrátil na žluté lino před jídelnou. Už roky vídá ty boty ve všech svých nočních můrách. A teď je po určitou dobu budou v oněch snech vídat oba. Fascinující.

2. Jak moc je ta voda hluboká?
Jiří si vybírá možnost za cé a to sice dost hluboká. Jiří prožije zbytek svého života ve stavu vigilního kómatu. Jeho oči po patnáct dlouhých let budou bloudit po místnosti bez schopnosti zafixovat určitý bod. Spotřebuje za tu dobu okolo pětadvaceti tisíc plen, aniž by si kdy uvědomil, že nějakou právě má.

3. Jak moc velkou chybu dělám, tím že neposlouchám svůj instinkt?

Jak ta se cítila bezmocná.
A přitom se bývala často přistihla, jak se směje nad mužskou slabostí a pošetilostí. Jen máloco ji dokázalo pobavit tak jako muž mluvící o vášni.
Neexistovalo nic vtipnějšího než muž deklamující cosi o svém chtíči a tmě před očima.
Ty přerostlé sobecké děti s tou jejich povrchní agresí a efemérní zlobou…kdyby jen tušili, že jejich tmění před očima ve chvíli vzrušení je oproti temnotě v mysli toužící ženy jen loudavý soumrak nad vesnickým rybníkem.
Slender Man, to jí vyvstalo na mysli, když o něm přemýšlela. Cizí archetyp a k tomu vysoký a vybavený chapadly, kterými se přisál na hradby její existence, prorostl je a roztrhal, vyrval ty největší kameny z pokojného hnízdečka jejích šlach a rozbil je na štěrk, krvavý štěrk pokrytý slizovitým povlakem ze zbytku rozblemcanýc orgánů. Rozblemcaý je zatraceně nevědecký pojem.

4. Jak moc velkou chybu dělám, že neposlouchám svůj instinkt?

Co když jsou některé vztahy tak patologické, že nás ohrožují na životě? Všichni si tak nějak myslíme, že máme někoho kdo je určen jen pro nás, druhou polovičku, spřízněnou duši, ale co když existuje i opak? Co když existuje pro každého osoba, která nás má přivézt k zatracení?
Když si Marie vzala Marka, byli si souzeni a zplodili spolu budoucího nukleárního fyzika v příjemném domě kdesi u Moravského Berouna. Ale kdyby si Marie v tom baru dala jeden drink navíc a dle svého podvědomého plánu následovala toho muže s černýma zlýma očima místo bodrého Marka s jeho vtipy okoukanými z netu, věřte nebo ne, byla by teď mrtvá. Černooký muž by ji tak nějak skoro omylem zadusil při nějaké té staré dobré kinky fuckery a pak ji pohřbil nedaleko jedné naprosto určité lesní cesty v Brodku u Konice. Fascinující.

5. Jak moc velkou chybu jsem udělala, když jsem nenásledovala svůj instinkt?

„Umí tu někdo nějaký skandinávský jazyk?“ Otázka vedoucího laboratoře se rozlehla okolo a následovalo ji smrtelné ticho. Vedoucí laboratoře je muž, který čte příliš knih o managementu. Proto se na tohle zeptal, i když má naše životopisy a nejspíš si o nás všech už zjistil i jakou rukou si utíráme zadek. Zeptal se, abych se mohla s přemáhanou otráveností přihlásit. Udělal to proto, že tam nejsem zrovna za údernici a on mi chtěl dát příležitost se prosadit. Jak šlechetné.
„Hlaste se v děvět třicet u mě v kanceláři.“ Pronesl s tak nechutnou dávkou entuziasmu, že mi málem naskočila kopřivka na zápěstích.
Vstoupím do kanceláře. Mám na sobě bílé laboratorní kalhoty a bílou halenu s knoflíkama. Vlasy násilně vysídlené z čela. Unavené oči. Z rukou mi jde cítit latex rukavic, ten nepříjemný syntetický pach, který cítíte ještě dny poté, co si je sundáte. Myslím, že to, že se ze stejného materiálu dělá většina kondomů je pokoutná snaha nějaké zvrácené organizace vyhubit promiskuitní lidi pomocí HIV, protože většina lidí si kvůli tomu latexovému zápachu pomalu, jistě a podvědomě vypěstovává ke kondomu odpor, tím víc čím častěji je nucena ho používat.

„Slečno Urbanová toto je pan doktor Henriksen, zástupce našeho dánského investora.“
Ani nemám čas se zamyslet nad tím proč tak zatraceně moc zdůraznil slovo doktor. Já jsem ksakru taky doktor. Všichni tu máme doktorát. Pan Henriksen nepokládal za nutné se ani ohlédnout. Pozdravím první. Představím se, přivítám ho, konkrétně tedy jeho záda. Dánsky.
Pomalu se otočí. „Tak.“
Ano, dánský výraz pro díky je skvělým závěrem mého minutového proslovu. Ještě chvíli si mě prohlíží. Šéf to sleduje. Chápe stejné kulové jako já. Při příštím teambuildingu budeme nejspíš probírat „Jak řešit situaci, kdy se investor chová k překladatelce jako psychopat.“ Zahrajeme si na to téma nějakou hezkou scénku, ještě předtím než se všichni pokusíme otrávit se alkoholem. Ještě předtím než si to šéf rozdá se svou sekretářskou ve vířivce, těsně přiléhající k naší teambuildingové chatičce.
Do kanceláře vejde Šéfova asistentka. Zjevně je to naléhavé. „Ukažte panu Henriksenovi projekt genomu sóji a ty nové heterocyklické pesticidy, jsem tu za deset minut,“ prohodí ke mně vládce náš, slunce naše jasné. A tím se započal můj konec.

Dívá se na mě. Modrošedé oči přišpendlené k mému poněkud nehydratovanému a příliš nenamalovanému obličeji. „I am deeply sorry for my rude behaviour. I have been thrilled by the sound of your voice and i just wanted some time for my poor imagination to create you portrait before seeing you..“
Chvíli je ticho.
„ Er du tilfreds?“ pronesu duchapřítomně až na to že se zapomenu přepnout do angličtiny a zapomenu mu vykat. Pak si to uvědomím. „Jste spokojený?“ Satisfied zní o tolik zvráceněji..
Pousměje se a neřekne nic.
„Nemyslela jsem si, že budete umět anglicky.“
Podívá se na mě a mrkne. „Chtěl jsem slyšet svůj mateřský jazyk. Zní o moc líp s tím slovanským přízvukem.“
Posunu si brýle na nose gestem, které musí vypadat naprosto idiotsky. Hypnotizovaně sleduju muže v modré hedvábné košili s drahým sakem přehozeným přes židli. Skvěle se mnou baví.
“I am glad you like it. Now back to soya, if you do not mind ...“
Chopím se ovladače a namířím ho na projektor. Míním překonat jeho nadřazenost tou nejnudnější prezentací na světě.

Kvůli onomu exhibičnímu představení jsem musela zůstat v práci o dost déle. Už tam vůbec nikdo nebyl. Po chodbách se rozlézala tma a já naskládala zkumavečky do polystyrénového obalu a hodila je do mrazáku.
A potom jsem začala mít zatraceně divný pocit loveného zvířete uprostřed pole. „Tak tomu říkám přesčas.“ Ozvalo se za mnou.
Útěk nebo útok?
Během evoluce se ukázalo, že zvířátka, která si mezi těmito dvěma variantami nestihla vybrat dost rychle, už mezi námi dávno nejsou. Pro všechny lidi, kterým se teorie evoluce nelíbí, mám jeden vzkaz: tenhle její princip funguje naprosto spolehlivě.