PANE VRCHNÍ, PLATÍM!

 

                                                       PANE  VRCHNÍ,  PLATÍM!

 

 

„Viděl jsem tě, když jsi utíkal.“

 

„Kde?“

 

„To ti ještě nepovím, měl bys to moc snadné. Tvářil ses úžasně nejistě a dokonce ti trošku zčervenaly uši.“¨

 

“Jak jsi mohl vidět, že mi zčervenaly uši, když jsem běžel?“

 

„Ty jsi neběžel, utíkal jsi.“

 

„Není to snad jedno? Když utíkám, tak běžím. A nemluv v hádankách!“

 

„Já nemluvím v hádankách, pouze ti chci sdělit svůj postřeh a ty se mě snažíš odvést jinam.“

 

„Já že se tě snažím odvést jinam? Ha, ha, to mi povídej! Ty si snad ze mě děláš blázny! Nejdřív mi říkáš, že mi zčervenaly uši, když jsem běžel, nechceš mi říct, kdy a kde, a teď ještě, že tě odvádím jinam. Začínáš být směšný.“

 

„No vidíš, a už mi zase chceš namluvit, že jsi někdy někam běžel. To mě vůbec nezajímá. Běhej si kam chceš a kdy chceš, to je přece tvoje věc. A nebuď tak nedůtklivý, začínají se po nás ostatní ohlížet.“

 

„Jak nemám být nedůtklivý, když mi tvrdíš, že někde běhám, a pak mě chceš ještě přesvědčit o tom, že ti to namlouvám já?! To už přestává všechno! Buďto ses zbláznil ty anebo já. Ovšem ta první možnost se mi zdá pravděpodobnější.“

 

„Neurážej mě, já tě taky nenapadám. Mluvím s tebou úplně klidně a o ničem tě nechci přesvědčovat. Jenom ti říkám, co jsem viděl.“

 

„Bůhví, co jsi viděl. Možná jsi měl nějaké halucinace. Ale jestli mě chceš z něčeho obviňovat, tak to řekni na rovinu.“

 

„Z ničeho tě obviňovat nechci, to je přece tvoje věc.“

 

„Co je zase moje věc? O čem to zase mluvíš? Mám pocit, že ti budu muset za chvíli napravit hlavu, abys dostal rozum.“

 

„Nerozčiluj se, mluvím pořád o stejné věci, jenom ty v tom hledáš stále něco jiného. Kdyby ses trošku soustředil, neměl bys to tak složité.“

 

„Tak ty mě chceš přesvědčit o tom, že já jsem hlupák?! Že je pro mě všechno moc složité?! Jestli to řekneš ještě jednou, tak si mě nepřej! Buďto pověz rovnou, co proti mně máš, nebo se s tebou vážně přestanu bavit.“

 

„Já přece proti tobě nic nemám. Co to prosímtě do tebe vjelo? Chováš se, jako bychom se viděli prvně v životě.“

 

„Jo, tak tobě se nelíbí moje chování?! A že to říkáš až teď, po tolika letech. To tě muselo stát hodně sil, když ses tak dlouho vydržel tvářit jako kamarád.“

 

„Přece se nebudeme kvůli takové maličkosti hádat. Víš co, bavme se o něčem jiném.“

 

„A to zase ne. Už jsi to jednou nakousl, tak to vybal pěkně na rovinu. Ať je mezi námi jasno. Kdoví, jak dlouho to v sobě tutláš.“

 

„Teď zase přestávám rozumět tomu, co po mně chceš. A neměl bys to víno tak hltat. To se musí pěkně válet po jazyku. Vychutnávat.“

 

„Nezamlouvej to nebo to z tebe vytáhnu jinak. Tak hezky od začátku. Kdy jsi mě viděl běžet?“

 

„Hm, víš, že už si asi nevzpomenu? To už bude pěkně dlouho, kdy jsem tě viděl naposledy běžet, ha ha.“

 

„Neposmívej se mi. Ty už taky zrovna jako atlet nevypadáš. Tak jak je to, viděl jsi mě běžet nebo ne?“

 

„Ale jo, jenomže naposledy tak někdy v tělocviku na gymplu.“

 

„Tak o čem jsi to ksakru před chvílí mluvil? Neharaší ti takhle v bedně?“

 

„Neharaší, já jsem totiž nemluvil o běhání, ale o utíkání.“

 

„No dobře, když bazíruješ na slovíčku, tak jsi mě viděl utíkat. A kdy?“

 

„Před chvílí.“

 

„No vidíš, jak si odporuješ. Ale budiž, kde to tedy mělo být?“

 

„Tady.“

 

„No to už ale opravdu přestává všechno. Tak ty jsi mě viděl před chvílí a ještě k tomu tady utíkat, kdy už tu dobré dvě hodiny sedíme a nehnuli jsme se od stolu. Vždyť jsi toho ještě tolik nevypil.“

 

„Ale to si přece neodporuje. Utíkat se snad nemusí jenom jaksi fyzicky, kmitat nohama. Utíkat přece můžeš myšlenkám, představám a já nevím čemu ještě, ne?“

 

„Aha, tak já jsem podle tebe utíkal představám. Tak ty jsi jasnovidec, že? Tak ty čteš moje myšlenky, no to je dobré. A můžeš mi ty myšlenky trochu přiblížit?“

 

„To není tak těžké. Vzpomeň si, kam ses díval, když od vedlejšího stolu odcházela ta naducaná blondýnka. No… vidíš, a už ti zase zčervenaly uši. A netvař se tak nechápavě. Mimochodem, já jsem utíkal taky.“

 

„Ehmmmm…. Tak jo… Tak na to utíkání! A víš co, zítra si vyzkoušíme, jestli mi budeš stačit taky v tom fyzickém kmitání nohama, jo? Ráno v osm v parku, co říkáš?“

 

„Platí.“

 

„Výborně! Pane vrchní, platím!“

 

 

 

Praha, 1978 (?)