Livet er kort II.

O tom útoku a útěku jsem vám to nedovyprávěla celé. Je ještě třetí skupina zvířátek – zvířátka co začnou s predátorem konverzovat a nechají se od něj pozvat na skleničku. Nefunguje to u všech živočišných druhů. Myslím, že to funguje jen u jednoho. A je to ze všech způsobů ten rozhodně nejpitomější.
Je to důsledek toho, že zvířátko NEPOSLOUCHALO svůj instinkt.
Jsou náboženství, která učí, že si vše co se vám stane, zasloužíte. Za každou půlhoďku na pornu strávíte nekonečná muka v pekle. Za každé vyběhnutí z domu bez šátku na hlavě si zasloužíte zmlátit od manžela. Za každou zašlápnutou mouchu se v dalším životě stanete mouchou. Z vědeckého hlediska se skutečně po smrti stanete mouchou, minimálně částečně. Především když se rozkládáte ve velmi mělkém či žádném hrobě.

O tom doktorovi-vikingovi jsem vám to taky neřekla celé. Vzrušoval mě. Musíte to pochopit. No vlastně, nemusíte. Je mi to vlastně celkem ukradené, ale každopádně, je mi skoro třicet. Biologické hodiny tikají. A k tomu se mi to občas prostě stává, že chci osouložit vysokého, svalnatého chlapa s modrýma očima. Je fakt, že u toho většinou nemám ty hadry á la ku-klux-klan a nežvaním sračky o genově modifikované sóji. Ale i tak se to stává.

„Nechtěl jsem, abyste tu strávila tolik času na víc jen kvůli mně.“ Přiblížil se ke mně a usmál se. Měl nádherný úsměv lidí co se nesmějí zase tak často.
„Myslíte, že bych vám to mohl nějak kompenzovat?“
Šli jsme na večeři a byl to úžasný večer. Pili jsme drahé víno k jídlu, o kterém i nezakomplexovanější foodbloger musí prohlásit, že bylo prostě skvělé.

Pak jsme šli k němu do toho krásného hotelového pokoje. Dala jsem si super sprchu. Přistoupil ke mně a nechal si smáčet vlasy vodou. Vzal si mě na té osušce, ze které si mě předtím rozbalil a to na velké posteli, která byla ustlaná tak profesionálně, že jí ta pokojská nejspíš na závěr stlaní ještě přežehlila.

Byla jsem za tu noc nejmíň čtyřikrát.

Většinou u toho stíhám myslet na moji počínající celulitidu na zadku. Na někoho jiného. Na boršč, na který mám maso v mrazáku. Na způsob hodnocení Rorschachova testu. Teď jsem nemyslela na nic, kromě toho co právě dělám. Celý svět se mi změnil v přijímání signálů z mých totálně přeexcitovaných nervových zakončení. Celé mé vnímání estetiky bylo zredukováno na obdiv jeho zadku a rozostřený pohled na rýhy po mých nehtech, které se bez ladu a skladu rozpínaly na jeho zádech.
A pak jsem usnula. Takový ten blahořečený spánek na hranici kómatu, při kterém slintáte na polštář, který někdo po ustlání přežehlil. A proč vám to říkám? Říkám vám to proto, aby vám mě nebylo líto. Protože můj poslední večer byl fantastisk.

Když jsem se vzbudila, byla mi zima. Světlo zářivek bylo oslepující a já nemohla své oči přimět, aby se otevřely. Někdy, když máte silnou mrtvici, neudrží vám oko zavřené ani lepicí páska. Doktoři vám musí přišít spodní víčko k hornímu, aby vám vaše oční bulva nevyschla.
Držela jsem oči ještě chvíli zavřené. Nebylo proč je držet otevřené. Ležela jsem na ocelovém stole v nepříjemně přesvětlené místnosti.
Pitvě za živa se neříká pitva. Říká se jí vivisekce.
Typický sériový vrah je běloch mezi třiceti a padesáti. Naprosto nejisté. Většina sériových vrahů se nikdy nedá chytit. Spíš se ani nepřijde na to, že existovali. Nepřijde se na to, že je vzrušovalo pitvat lidi za živa.
Podívala jsem se kolem sebe. Ruce a nohy jsem měla připevněné k tomu stolu silnou lepicí páskou, důkladně naněkolikrát omotanou okolo jeho plochy. Viděla jsem vikinga. Usmíval se. Po prvním řezu jsem omdlela. Má mysl ani tělo mě nechtělo provádět za brány bolesti.

Kdybych měla jen trochu jemnocitu v mém, teď už zase sešitém, těle, řeknu vám, že se mi to vše zdálo. Myslete si cokoli chcete.
Jen vám řeknu, že když se na sebe shora koukám, tak v porovnání s těmi stehy je má celulitida naprosto nepodstatná.
Jsem skoro průhledná a atom po atomu se jakožto astrální projekce rozpadám. Nejsem moucha. To vím jistě. A jak se koukám na hloubku té jámy, tak ani nebudu moucha. Budu střevlík.