Nahoře i dole bez

Procitnul jsem. Projevy neklidného spánku, kdy má člověk zlé sny a začíná s sebou házet, mě začaly pozvolna probouzet. Kroutil jsem hlavou ze strany na stranu, pootevřenými ústy jsem vydával úpěnlivé zvuky připomínající rozjezd parní lokomotivy do prudkého kopce, a k tomu jsem měl v obličeji výraz vyplašeného zvířete. Nic z toho jsem si však nepamatoval – ve vzpomínkách se mi uchovala až chvíle, kdy jsem prudce otevřel oči s nepříjemným pocitem, že jsem zaspal. Chtěl jsem rovnou vyskočit z postele, podívat se za běhu na budík a mezi tím již na sebe házet jeden kousek oblečení za druhým, abych stihnul autobus.

Zatímco v myšlenkách jsem již spěchal na zastávku, ve skutečnosti mé neposlušné tělo stále leželo jak přibité na lůžku. Na lůžku, které nemělo rozhodně nic společného s mou postelí doma.

Od tohoto okamžiku - kdy už jsem přiměl víčka, aby uvolnila očím výhled - jsem se bleskovou rychlostí vracel v mysli z nemocničního pokoje zpět ke vzpomínkám, které mi v hlavě uvízly před blížící se nehodou. Živě jsem si vybavil, jak jsem do poslední chvíle věřil, že se musí stát něco, co danou situaci zachrání… co zachrání mě… Něco, jako když máte noční můru a čekáte, že se probudíte a zase bude dobře.

Byl to jen kratičký zlomek vteřiny, děsivý pohled a pak… pak nevím.

Vzhledem k tomu, že jsem byl evidentně v nemocnici, se zřejmě žádný zázrak nekonal.

Netuším proč, ale z nějakého důvodu mě popadla silná panika a strach zrovna o můj chrup. Cítil jsem podivný tlak v ústech a na obličeji, jako bych měl od větru nachlazené zuby. Nutkání neprodleně se přesvědčit, že to byl zas jen hloupý sen (jako již mnohokrát, kdy se mi zdávalo o vypadnutých zubech a já při tom prožíval trauma jak při nejhorším hororu), bylo silnější než já.

Špičkou jazyka jsem se pokoušel přejíždět uvnitř svých úst, ale nic jsem necítil. To mě poděsilo ještě víc a okamžitě jsem chtěl strčit do pusy prsty pravé ruky, abych se definitivně ujistil, že obsah mých úst je nepoškozen.

Nešlo to. Pravá ruka si ležela dál po mém boku a vůbec nedbala mého příkazu kontrolovat chrup. „Asi jsem si ji zase přeležel a tím ji na chvíli umrtvil,“ domníval jsem se zcela logicky, neboť jsem z nějakého záhadného důvodu nemohl obvykle usnout jinak, než na pravém boku, což mělo nezřídka za následek stav, kdy se tato končetina chovala jako cizí.

Levá ruka se tvářila, že je na tom podstatně lépe, a tak jsem ji hned strčil mezi rty. Přitom mě na jejím hřbetu něco zaštípalo. Podíval jsem se na ni a teprve v tu chvíli jsem si všimnul, že mi do ní vede nějaká hadička, jejíž druhý konec se táhnul někam za mou hlavu, kam jsem neviděl.

Krátce před tím, než k mému lůžku naklusal personál z celého oddělení, jsem dospěl k příznivému závěru, že zuby v ústech mám. Ulevilo se mi.

Výrazy plné napětí a obav ve tvářích přispěchavších lékařů a sester záhy vystřídalo postupné zklidnění, když si všimli mého spokojeného úsměvu, který pramenil z upřímné radosti nad tím, že v ústech bylo vše ve stejném stavu, jak tomu bylo před nehodou.

Všichni se zkušeně rozprostřeli okolo mé postele, aby každý viděl na moji maličkost, která se ráčila probrat, a následně začali svůj běžný postup, který jim doporučují uznávaní kolegové ve schválených příručkách, jak zacházet s pacientem mého typu.

Prvních pár minut jsem si připadal jako v nějakém tuctovém filmu či seriálu, kde jeden vyvolený z řady lékařů smí k pacientovi přistoupit a první s ním začíná navazovat kontakt naučenými frázemi. Následně mi tento šedivý pán s profesionálně kamenným výrazem ve tváři překontroloval životní funkce a schopnosti vnímat. Rozpomenutí se na některé televizní scény, které jakoby z oka vypadly tomu, co se mi aktuálně dělo, mě dokázalo povzbudit, neboť jsem to považoval za důkaz, že ani mozek na tom nebude nejhůř, když paměť funguje.

Doopravdy jsem se cítil dobře a náladu jsem měl až podezřele hodně optimistickou. „Asi jsem opojen radostí z toho, že žiju,“ říkal jsem si v duchu a trpělivě jsem se nechával vyšetřovat.

V danou chvíli jsem si vůbec neuvědomoval, že lidé okolo nesdílejí mé pozitivní nadšení – jen se nuceně usmáli, když na ně padnul můj pohled a hlavně sestřičky vypadaly nějak přešlé. „Nejspíš za sebou mají náročnou směnu,“ vysvětloval jsem si jejich sklíčené výrazy a nenechával jsem se tím nijak odradit od svého příjemného rozpoložení, které ovšem nemělo dlouhé trvání.

Po důkladné prohlídce mi začali doktoři sdělovat, proč zatím nezvládám normálně mluvit a jaké mohou být další projevy vedlejších účinků (například rozostřené vidění, zaléhaní v uších, otupělost smyslů, neschopnost zformulovat zdánlivě jednoduchou větu a podobně), které vyvolávají léky proti bolesti.

Na několik vteřin jsem přestal vnímat jejich slova, protože jsem se pokoušel soustředit, zda neucítím nějaké bolení, o kterém byla řeč.  „Akou oles?“ zeptal jsem se nechápavě, když jsem nezjistil žádný důvod, kvůli kterému dostávám silné medikamenty. Namáhavě jsem musel svůj dotaz vyslovit ještě dvakrát, než si jedna nesmělá sestřička dodala odvahy a dovolila si doktorům správně přetlumočit moji otázku.

Následovalo velmi výmluvné ticho, které jasně říkalo, že něco není v pořádku. Vysvětlení přišlo záhy, když se slova ujala žena ve středních letech, jež dosud stála stranou v bílém plášti se založenýma rukama na hrudi a jen mě bez řečí zkoumavě pozorovala.

Obešla kolegy, postavila se po mém pravém boku a sklonila se k mé paži. Před očima mi poletovala kartička s jejím jménem, které mělo tituly z obou stran. Snažil jsem si vybavit, co znamenají ty jednotlivé zkratky, ale dělalo mi značné problémy soustředit se. Navíc se mi nedařila drobná písmenka pořádně zaostřit, a tak jsem nechal luštění zkratek a přesunul jsem svůj pohled na její obličej. Neutrálně vyhlížející tvář mi připomínala profesionální pokerové hráče, kteří na sobě nedají znát žádné emoce.  

Když konečně promluvila, znělo to, jako když někdo předčítá skripta pro klinickou psychiatrii. Bylo poznat, že nejsem její první případ, a snad právě proto se mi zdálo, že z ní cítím určité sebevědomí a jistotu, s jakou ke mně přistupovala.

Šetrně mi začala sdělovat to, co se šetrně sdělit nedá. Výsledkem zdlouhavých učených řečí bylo objasnění, proč jsem nemohl pohnout pravou rukou. Neměl jsem ji. To vpravo podél mého boku byla jen taková umělohmotná atrapa chytře ukrytá pod pokrývkou, abych se prý nevyděsil hned po svém probuzení.

Civěli na mě, jak na tuto novinku zareaguji; a já civěl na ně s neustávající nadějí, že pokud nikdo z nich neřekne „apríl!“, nebo že to byl jen vtip, tak se třeba proberu z ošklivého snu…

Zřejmě na mém tupě vyhlížejícím výrazu poznali, že jim nechci věřit, a tak mi dopřáli pohled na tu gumovou náhražku, abych se na vlastní oči přesvědčil, že mluví pravdu.

Nekřičel jsem. Nebrečel jsem. Ani jsem jim nedopřál žádné hysterické představení, na které měli sestřičky připravené injekce se zklidňujícími prostředky.

Chtěl jsem být sám, ale nikdo z nich se neměl k odchodu. Oznamování špatných zpráv ještě nebylo u konce. Odkryli mi peřinu i z dolní poloviny těla…

Ten první pohled na sebe byl jednoznačně tím nejkrutějším, co jsem kdy viděl. K tomu, co člověk v danou chvíli prožívá, není co říct – na to slova nestačí.

Nekřičel jsem, nebrečel jsem, ani jsem nezačal hystericky vyvádět, ale přesto jsem dostal uklidňující injekci. I ticho a mlčení mohou být příznakem šoku.

Zakryli mě tak, jak jsem byl před jejich příchodem, kdy jsem si dělal bláznivé starosti o pitomé zuby. Po několika dalších slovech, která jsem již nedokázal vstřebávat, mi dopřáli soukromí. Vše vypadalo stejně, jako před pár desítkami minut – až na to, co se mi honilo hlavou.

Tělo se dávalo rychlým tempem do kupy, ale mysl ne. Bohužel, nejsem žádným zázračným mlokem z Čapkova románu, kterému končetiny jednoduše dorůstaly. Nesl jsem to těžko.

Pokoušeli se mě naladit na pozitivní vlnu. Vyprávěli mi, jaký je vlastně zázrak, že jsem vůbec přežil. Ti, co patřili mezi věřící, k těmto slovům s oblibou dodávali, že mám děkovat Bohu. Já ho proklínal. Tohle mi neměl dělat; tohle jsem si nezasloužil.

Snažili se mě přesvědčit, že jsem vlastně klikař, když mi chybí na pravé ruce „jen“ loket, protože na zbylou paži by měla jít navázat protéza. O tom, že s nohou je to přesně naopak a není tudíž velká naděje na nějakou brzkou náhražku i tam dole, se jim moc mluvit nechtělo.

Neúnavně ze mě tahali nejrůznější informace, jako například můj běžný denní režim před nehodou, moje koníčky a podobně. Dlouho jsem byl přesvědčen, že vydržím na toto téma mlčet, ale nakonec byli tak moc otravní, že jsem jim jednu svoji oblíbenou činnost prozradil. Byl to běh.

Asi jsem je nečekanou odpovědí trochu zaskočil, neboť jim náhle došla slova (což se moc často nestávalo). Věděl jsem i bez jejich nápovědy, že něco takového, jako je běh, půjdu už navždy mimo mě, a to i v případě, že by se jednalo o běh Terryho Foxe.

Překvapivě není zrovna mnoho sportů pro jednonohé a současně jednoruké. Snad jen šachy… a ty mě nebaví. Jistě, že ti lidé v bílých pláštích, kteří jsou placeni za nucený optimismus, se hned nevzdávali a pokoušeli se mi najít nějakou jinou vhodnou aktivitu, kterou bych mohl zbývající rukou vykonávat. Jenže přeučovat dospělého praváka na leváka chce hodně trpělivosti a klidné nervy. Personál kolem mě těmito vlastnostmi sice doslova překypoval, ale mně samotnému naprosto chyběly.

Pokoušeli se mě všelijak motivovat a vmanipulovat do různých činností, kterých jsem se tvrdohlavě odmítal účastnit. Obvykle jsem si pak musel vyslechnout, jak se oni snaží, abych byl co nejvíce soběstačný a mohl jsem vést co nejdůstojnější život.

Čas od času se snažili být i empatičtí, ale já si stejně myslel svoje a jednou jsem jim to bohužel řekl i nahlas. „Vždyť vy lékaři – ať již máte sebelidštější přístup - jste přeci v úplně jiné situaci, než já. Nejste pacientem, který tu leží již navždy zbídačený a poznamenaný vašim zásahem, pramenící z nějaké přísahy, že vždy a za všech okolností budete zachraňovat lidský život. Ale kdo říkal, že to tak chci? Jak můžete vědět, co je pro mě za daných okolností lepší? Mě se nikdo neptal – tu zásadní volbu jste provedli sami bez mého vědomí a teď tu na mě budete hrát naučené divadélko, na jehož konci bych vám měl uctivě poděkovat. Tůdle – já vám dám děkovat. Mít tu možnost, tak raději v osudný okamžik udělám něco proto, abych dnes už nebyl… abych nebyl v této situaci, kdy musím chtě nechtě žít. Nene, nedělejte na mě ty své ublížené pohledy, že snad znehodnocuji vaši úctyhodnou práci, nebo že se rouhám před nějakým pánem Bohem. Je to pravda – nemám na výběr. Rozhodli jste za mě a já teď musím chtít žít, protože jakmile bych vám, milí lékaři, dal nějak na vědomí, že mě už ten svět takhle nebaví, šoupnete mě po odeznění fyzických příznaků na jiné oddělení, kde se mi budete pro změnu rejpat v mysli. Jsem zkrátka odsouzen k životu… až na doživotí,“ rozčiloval jsem se před svým ošetřujícím lékařem, který mi na základě tohoto nenadálého výlevu emocí nechal za mými zády předepsat silnější psychofarmaka.

Netuším, zda to bylo nějakými novými léky (kterých jsem během dne dostával tolik druhů, že jsem neměl ani tušení, který prášek k čemu sloužil), ale hlavní bylo, že jsem konečně mohl spát, a když už se mi čas od času něco zdálo, mělo to pozitivní nádech (jako například sen, kdy jsem měl pocit, že se probouzím po strašlivé nehodě a není mi nic vážného – jen jsem přišel o zuby).

Stejně, jako se nikdo neptal, zda chci ponechat kromě zubů i končetiny; nebo zda chci zavřít na psychiatrickém oddělení a podstupovat tam všemožné nemožné psychoterapie, tak se nikdo neptal ani na to, zda chci do ústavu (natož aby se někdo zajímal o moje přání, do kterého).

Zařízení, které se specializovalo převážně na pohybově handicapované osoby, se nacházelo na samotě nedaleko bývalého šibeničního vršku, který již nebyl potřísněn krví odsouzenců, ale pokrýval ho nespočet bezových keřů, a tak dostal mírumilovnější název - Bezový vrch (někdy označován (neprávem) honosněji za Bezovou horu).

Ač jiný název, zachoval si tento kopec jistý společný znak z  dřívějších dob (a nebyl to jen smutek a zoufalé naříkavé prosby o předčasnou smrt). I přes naprosto zásadní proměnu místa - kde se ve středověku vykonávalo kruté útrpné právo, v ústav, jehož činnost společnost ve velké míře uznávala jako chvályhodnou – zůstávala atmosféra tamějšího okolí stále velmi pochmurnou, stejně jako zde zůstávali zmrzačení lidé.

Beze změny se zachoval i vztah obyvatel z okolí Bezového kopce, kteří se tomuto místu vyhýbali velkým obloukem a nejbližší obce se raději rozrůstaly na úplně opačné – často zcela nehostinné – strany, jen aby se nemuseli dívat na ty živé lidské zbytky.

Integrace postižených zde existovala jen na papíře. Bylo velmi málo zdravých lidí, kteří šli svůj volný čas trávit do krásné a malebné přírody v blízkosti ústavu, protože ne každý chtěl na vlastní oči vidět to, co z něho může udělat nemoc či nehoda.

Poslední dny mi absence tvorů se všemi údy moc nevadila, protože na mě nebyl zrovna hezký pohled i z jiného důvodu, než jen kvůli chybějícím končetinám. V parku jsem se chtěl o samotě kochat pohledem z vyvýšeného místa, ale pak se zvednul vítr a začala mi být zima. Chtěl jsem se sám pokusit dopravit do ústavu, jenže vozík se z kopce nekontrolovatelně rozjel a zastavil ho až urostlý bez (připomínající svojí mohutností více strom, než křoví), který mi způsobil mnohé podlitiny v obličeji a vyrazil dobrou polovinu předních zubů. Zřejmě i díky tomu, že šance na zlomeninu končetiny je u mě o polovinu nižší, byla hlava jedinou částí těla, která tuto nehodu odnesla.

Polykám večerní dávku prášků a čekám, kdy mi začne být jedno, že můj život bez konce je bez smyslu… bez ruky, bez nohy, bez kontaktu s běžnými lidmi… Dívám se ven ze svého pokoje, který se nebojím nazývat celou, a přemýšlím, jak dlouho ještě bude trvat čekání na smrt.

Z okna vidím přímo tam, kde časem skončím i já – na hřbitov pro naše ostatky. Věřím, že pro někoho by mohl být tento pohled před spaním poněkud skličující, stejně jako moje myšlenky, ale já to cítím jinak. Těším se, až budu dalším, kdo leží bez dechu pod zemí na hoře Bez…

Pak budu mít věčný klid, nade mnou samý krásný bez, a mně bude jednou pro vždy jedno, že jsem nahoře i dole bez…