Vata

Všude po květovaném koberci se válely vnitřnosti, jiné ještě poletovaly vzduchem. Čerstvé. Rozpáraná mrtvolka neztratila svůj šťastný a spokojený výraz, ale i tak bylo na celém pohledu něco znepokojivého. Tento týden už třetí zločin místního rozparovače.
Postarší učitelka místní školky, rozvedená žena, jejíž vlastní děti už odrostly, nečekala, že se stane detektivem. Počítala s vystřihovánkami, sestavováním zvířátek z kaštanů a počůraného listí, s přihlouplými ale uklidňujícími písničkami, ne rozbodanými těly.


Prohlédla si scénu. Koberec pokrýval jen polovinu třídy,zbytek místnosti tvořilo linoleum, ještě mokré po zásahu nervózní obtloustlé uklízečky. Děti už si dávno vyzvedli rodiče, i ty opozdilci, kteří mají na práci důležitější věci než uplakané děcko. Neznáte větší ponížení než to, když zůstanete jako poslední ve školce s učitelkou, která vás proklíná a chce jít domů za svým životem. Ne že by ji nějaký čekal.
Zapadalo slunce a v pruzích světla byl vidět třepetající se prach. Sem tam vzlétl kousek těla umordovaného chudáčka.
Zvedla modrou ručičku a pochovala drobnou postavičku. Na chvíli zauvažovala, že nechá spoušť uklízečce, která se beztak akorát zašívá v kumbálu s cigaretou, nechtěla se však na místo zločinu dál dívat. Ačkoli šlo jen o rozpáraného plyšáka, něco ji v ten moment s přicházejícím večerem a prázdným pavilonem staré budovy nahánělo husí kůži.
Vždycky na stejném místě, ve stejnou dobu, stejně položená hračka. Trhance na látce vypadaly jakoby způsobené tupým předmětem. Vata z těla nevylétla sama, někdo ji v agónii vyrval a poházel kolem.
Už poprvé se snažila najít viníka. Nejdřív o situaci promluvila s kolegyněmi u kávy, ty kroutily hlavou a nadávaly na vyhozené peníze. Děti při výslechu tiše seděly a koukaly po sobě. Kdyby je takto chtěla utišit u oběda, nepodařilo by se jí to. Hrobové ticho bořilo jen nepatrné odkašlávání.
Z výrazů dětí nedokázala vyčíst nic. Snažila se vzpomenout si, kdo zůstává po obědě a odchází nejdéle. Jak by ale mohl něco takového někdo z nich provést, když je má neustále na očích? Možná se to odehrálo vždy ve chvíli, kdy mluvila s rodiči a společně s nimi čekala, až si děcko uklidí hračky.
Kdo zůstával mezi posledními „po-o“? V hlavě si vytvořila pomyslný seznam. Je možné, aby si ani jedna z učitelek nevšimla drastického mordování? Nebo někomu z personálu šplouchalo na maják a vybil si vztek na hračce?
Druhý den si dávala obzvlášť pozor na to, aby měla přehled o dění v pavilonu. Koneckonců místo činu se neměnilo a její pozornost teď nic nerušilo. Čekala to. Byla připravená.
Odpolední směna končila v momentě odchodu posledního dítěte. Učitelka rychle odbavila rodiče a spěchala k místu činu. Nic. Jen prach se třepetal ve světle oken. V budově stálo nepříjemné ticho, sem tam z dálky se ozvalo zasténání motorové pily.
Hypnotizovala koberec, na kterém se původně válelo rozpárané zvířátko. Chvíli se jí zdálo, že ho tam vidí znovu. Zamrkala a vidina nemizela. Přišourala se blíže ke koberci, plastové podrážky drhly o linoleum. V ruce žmoulala vatu a opět chovala mrtvou hračku.
Pískání v uších snižovalo svou frekvenci a změnilo se v bolestivý hukot. Jedno oko pomalu vypovědělo službu a černá mlha se přenášela přes celý obzor. Ticho.
Probudila se s palčivou bolestí na spáncích, v puse cítila protivnou plastovou chuť. Začala se dusit a kašlat drobné chomáčky vnitřností zmučeného plyšáka. Zkontrolovala temeno hlavy hledajíc stopu po ráně do hlavy. Vyděšeně vyskočila na nohy a v panice se přitiskla zády ke zdi. V rohu zahlédla drobnou postavičku.
„Okamžitě sem pojď!“ Zařvala se snahou znít přísně, hlas se jí ale ohnul jako proutek. Postavička se zachichotala a odběhla do dlouhé tmavé chodby spojující třídu starších žáčků s kuchyní.
Pronásledovala podivně se mihotající stvoření. Neustále se smálo, provokativně a děsivě. Zastavila se v kuchyni u obrovského mixéru. Prázdnou místností se začalo ozývat šeptání: „Sežer…“ mumlal skřehotavý hlásek. „Dělej, nic nesmí…“ pokračoval.
„Bude to! Žer!“ Zařval hlas dunivě. Učitelka nemohla zůstat ani minutu, utekla do zahrady, kde stihla ještě zamknout budovu ze všech stran a vyděsěná mířila k autu.
Druhý den zavolala do práce a vymluvila se na nevolnost. Zeptala se na plyšáka, nikdo však mrtvolku neviděl. V noci nemohla spát a měla pocit, jako by jí mysl pochodovala všude kolem. Viděla rozervané tělíčko, poletující vatu, vysmívající se dítě i tmavou chodbu.
Ráno zamaskovala tmavé kruhy pod očima a nadopovala se prášky na uklidnění. Chtěla celou záhadu konečně vyřešit, chtěla si promluvit s ředitelkou a znovu vyslechnout žáky.
Všimla si znepokojivých výrazů svých kolegyň. „Tak dneska zase. Hele dítě to nebude, podívej se na to. Nikdo přece neumí psát, to není možné. Někdo se musel vloupat do školky.“ Vatu kdosi poskládal do prostého a výstižného nápisu: Žer to maso! Vzpomněla si na slova skřehotající postavičky i ten zlovolný smích. To jak se probudila s vatou v puse.
Učitelky se nabídly, že zůstanou společně v pavilonu o něco déle, nehledě na směny.
Poslední děti se rozloučily a pětice vyučujících se potkala u dětského stolu s miniaturními židličkami. Daly si kávu s příchutí nervozity táhnoucí se místností. Nikomu neřekla o svém zážitku, myslely by si, že se zbláznila.
Po chvíli se setkání rozpustilo. Číhaná se nezdařila, oběť se neobjevila, viník nedorazil.
Zůstala spolu s uklízečkou jako poslední. Doufala, že se objeví ta podivná postava, chtěla být za hrdinku. Na druhé straně ale cítila obrovský děs. Sundala si zdravotnické pantofle a začala se z bílých kalhot převlékat do domácího.
Snažila se rozepnout zdravotní košili, ale knoflíky jako by byly přitavené k látce. Přepadla ji ohromná panika, záchvat. Lapajíc po dechu, rvala ze sebe tu dusivou záplavu bavlny. V ústech cítila pachuť vaty. Té, kterou bývají vycpaní plyšáci. Pak zase ten pískot, hučení a hlas. Před sebou spatřila uklízečku, co právě přiběhla na pomoc a třásla s učitelkou ve snaze přivést ji k vědomí. Ale vědomí neodešlo, jen se změnilo. Naproti roztřesené a vyděšené učitelce nestála uklízečka, ale pečovatel v bílém plášti. Místo vaty ochutnávala roubík. Košile se změnila ve svěrací kazajku. Jakmile učitelka získala hlas, začala kolem hystericky křičet: „Nenuťte mě jíst to maso!“
Od té doby už se ve školce žádné mrtvoly nenacházely.