Ponožka

Topila ruce ve strouhance. Kdykoli si utřela ubrečenou tvář, přilepily se jí ty drobné hrudky na obličej. Venku bílá tma. Po okraji linky stékala krví obarvená voda páchnoucí po rybině. Kapr na prkýnku se vysmíval rozšklebeným řízancem.


Huso blbá, povzdechla si v duchu, že sis toho vola brala. A vlastně proč ne, máš krásný zdravý holky, budou po tobě, děvče, to si piš. Tchyni nemusíš řešit, ať si užijou Vánoce spolu. Určitě mu udělá lepší večeři než ty. Utři nudle, udělej ze sebe člověka a seber se, náno pitomá!

Neschopná přestat hrabat se v měkounkém těstíčku, zírala dobu na své zestárlé ruce. Z koutku úst se jí pomalu začala táhnout slina.

Jsi odporná a tlustá. Kozy ti visí tak, že se ti bez podprsenky opírají o první ze tří špeků na rosolovitym břiše. A ty kejty…

Myšlenky jí v hlavě lítaly jako ty vločky za oknem.

Měla bys mít vůbec na Štědrej večer takový stavy? Koukej se vzpamatovat, než tě takhle…

„Maminko, kde je tatínek?“ vykoukla zpoza posuvných dveřích mladší dcera. „Slíbil mi krájení jablíčka,“ kníkla.
Asi brzo bude rozkrojenej on…

„Víš tatínek…,“ začala a opět dostala pomyslnou facku svými myšlenkami.

Co vlastně tatínek? Idiot! Nemůže si ani uklidit ty ponožky, ač ho o to tejden prosíš. Co si to vlastně myslí takhle jednat? A taky… No! A vůbec, prostě se takhle chovat nebude, tohle posral.

Polkla dusivé sucho do ještě suššího krku a snažila se pokračovat klidným hlasem: „Tatínek jel jen s něčím pomoct babičce.“

„No ale proooč?“ Pískla ukřivděně malá. „To není fér, slíbil to!“

Ten toho slíbil, pablb. Jo jo, umyju nádobí, jo jo, vyzvednu holky ze školky, ne ne, nezapomenu ten nákup, ano, jistě, budu tě milovat a ctít a blá blá blá ve zdraví a nemoci… A hlavně ta ponožka! Ach jo…

„No a kdy se vrátí?“ vykoukla starší sestřička.

Co jim řekneš? Nikdy? Řekneš jim, že jejich otec je kretén, co nerespektuje svou ženu? Ať se nikdy nevdávaj, ať dělaj kariéru, cestujou po světe a šukaj se Španělama? Že ten růžovej domek pro barbíny, co si v pokojíku staví, je blbost?

„Za chvíli, je tam vánice, tak jede opatrně. Holky, běžte si hrát, dodělám to tu a pak vykrojíme ta jablíčka, ano? A nechte to cukroví, neuvidíte prasátko!“

Já na něj nevěřim!“Ušklíbla se jedna. „Já taky ne!“ Opičila se hned mladší.

Jednou budete mít takový prase doma, holky. Nevěřte si, ale je to tak. Jako ho máš ty, kravko, vyžírá tě tu a ty mu všechno kydáš až pod nos.

„Tak to ho potom neuvidíte, když nevěříte. Šup honem, nepleťte se mi tu, táta tu bude za chvíli.“ Celá upatlaná se dopotácela k zrcadlu v ložnici. Se svým popisem se spletla, realita byla totiž horší. Pytle pod očima, opuchlý obličej. Digitální hodiny na nočním stolku hrozili rudou půl šestou. Opět zase ke stromečku jako poslední…

Sesunula se na postel a vytočila manžela svým umaštěným telefonem. „Potřebovala bych pomoct naporcovat toho kapra, je mi z toho fakt zle.“

Krávo, krávo, krávo, dolejzáš, opět, zase a znovu, co se tim vyřeší?

„Hm, nene, jsou vedle… Ne, nic neříkaly, ptají se po tobě, na ty jabka… Tak jeď opatrně…“

S hlasitým zafuněním se zapřela o hranu postele. Vedle skříně se drze kroutila ponožka. Jako děvka. Zmiz ty čubko, nenechám si zkazit Vánoce!

Odkopla ji za skříň.

„Mami, jaktože tu princeznu nepoznaj, dyt má jen ten myší kožíšek!“

Ty máš taky jenom korektor, řasenku, oční linky, čistou košili, umytou hlavu, push-upku a hned seš princezna. Ocení to někdo? No nějaký ty kila by to dolů chtělo, ale nehroť to, až po Vánocích.

„To nevím. Král má asi moc práce, aby si všimnul.“

No, to ten tvůj starej taky. Nevšímá se tě a neposlouchá, co řekneš. Sakra práce, už zase ta ponožka, do hajzlu s ní!

Obě holky se rozeběhly ke dveřím, hlasité bouchnutí signalizovalo tatínkův příchod. „Brrr, tam je ale kosa!“ zaskřehotal. „Tak ukaž toho kapra, jdu na něj!“ Zvolal vesele a políbil ženu na tvář.


Večeře, zvonek, prskavky, zmuchlané balicí papíry, vánočka ke kávě, zapálená svíčka, Pretty Woman a chlebíčky. Nehledě na ponožku, scénář byl stejný jako roky předtím. Na Vánoce se prostě může vše zamést za skříň. Hubnutí a řešení problémů? Až po Vánocích…