Tak to prostě je.

Sedím v čekárně. Sedím v čekárně u veterináře. Mám Tě v klíně, Ty kuličko chlupatá, i s taškou, kam jsem Tě uložila před cestou na veterinu. Zabalila do flísové deky, aby Ti nebylo zima. Do té Tvé oblíbené. Jeli jsme schválně cestou pomalou a delší a už jsme tu. Tři dny mi trvalo než jsem se rohzhodla, že pojedeme. Jela jsem s Tebou přesně tak, jak jsem si i Tobě kdysi slíbila. Dlužila jsem Ti to.
Sedím v čekárně a v hlavě se mi přetáčí chvíle, které jsem s Tebou prožila. Bože Ty jsi ale byl tajtrdlík! Čeho všeho jsi se nenavyváděl a co jsem se s Tebou nasmála. A kolik času jsme spolu strávili. Kde všude jsme spolu byli a co jsme vyváděli. Zkrátka nádherné časy. A taky ta Tvoje hlavička umíněná a těch bojů, než jsi uznal, že vůdce smečky bude spíš ten lidský faktor. Ty dominantní, rvavý a současně milující, vítající. Tvoje očka pořád ukazovala, že jdeš dělat jenom samé lumpárničky. Ale krásný lumpárničky. A současně Tvé oddané pohledy a projevy lásky.
Sedím v čekárně. Poprvé, co Ty se nebojíš. Poprvé, co se bojím já. Občas popotáhnu nosem, ale pak vyndám kapesník a smrkám. Z očí se mi koulí slzy jako hrachy. Ty jsi si položil hlavičku na mou ruku a usnul jsi. Poprvé klidný a já panický strach.
"Kdo je další?", ozvalo se po otevření dveří ordinace. My. Jdeme dál. "Očkování, na injekci....?". Ano, my jdeme na injekci. Jdeme se nechat uspat. Nemůžu ani mluvit a z očí mi teče další proud slz. Ty jsi pořád měl hlavičku na ruce a byl jsi tak klidný a spokojený. Stačila Ti má přítomnost.
Paní doktorka Ti vyholila pacičku, dala felxilku a uspala Tě. Ani moc nemusela, stejně jsi pospával. A pak druhá injekce a poslouchala srdíčko.
Hladila jsem Tě, snad jsi to vnímal. Ale Tvůj klid jindy hysterického psa byl úžasný. A pomalinku se Ti přestával zdvihat hrudníček, a já jen hladila Tvou hlavičku a šeptala dobrou cestu. Pouštím Tě, budeš se mít líp, nic nebude bolet. Bylo Ti 15 let 2 měsíce a 17 dní.
Opouštím čekárnu, jsi zabalený ve své flísové dece. Tebe nic nebolí, odnáším si Tvou tělesnou schránku a já zestárla o 10 let. Jdu krokem unaveným a pomalým a říkám si: "Ulevilo se Tobě a proč se neulevilo mě?" Snad to ještě přijde. Tvé tělíčko je ještě teplé. Vezu si Tě domů. Budeš se mnou, na místě, které jsi miloval, kde jsi rád líhal a dělal samý skopičiny. Děkuji za to, že jsem Tě mohla mít a že jsem s Tebou prožila tolik krásných chvil, za legraci, která s Tebou byla. Byl jsi malý vzrůstem, velký duchem. Ještě jednou DÍKY!