Západy

Z okna je vidět západ slunce zahalený do smogového oparu. Oranžové světlo se rozlévá nad šedými domy a komíny z továren. Jako z nějakého podivného předvídatelného filmu v dálce přeletí hejno ptáků. Zbývají z nich už pouhé siluety a letí kamsi do dálky. Na lepší místo, kde západy slunce mívají úplně jinou atmosféru. Závidím jim.

Z komínů se valí šedý hustý kouř a za malou chvilku zahaluje zbytek svitu. Povzdychnu si. Se stmíváním vynikají světla aut. Vrací se z práce, anebo možná taky ne, je jich mnoho v nekonečných řadách za sebou.

Zavřu oči a sním. Je to tak lehké, představovat si život na jiném místě. Představit si jasnou oblohu a zvuk ptáků, možná šplouchajících vln někde v dálce. Tak snadné je chtít být někde jinde.

Pak ale otevřete oči.

Další boj, den za dnem, který svádím se světem, jež ano, přiznávám, má své kouzlo, ale je jiný, než bych si jinak vysnila. Na druhou stranu, nejsi v něm ty. Ani nemůžeš. Našel sis mě v tomhle koutě světa. Nikde jinde bys nezapadal, věř mi.

Pokaždé, když ti ledový vítr cuchá vlasy a zbarví tváře do růžova.
Pokaždé když ti zmoknou ramena a po pramíncích stéká déšť po tváři.
Pokaždé, když proti slunci přivíráš oči a máš spálený nos.
Srdce mi poskočí. Pokaždé.

A tak radši zavřu oči a jiná místa si představuju bez tebe, ale s uspokojením, že když otevřu oči, najdu tě poblíž.


A to mi ke štěstí stačí.