Sen

Každý z nás měl někdy nějaký sen. Kdo říká, že ne, lže. I já měla ten svůj.
Od útlého věku mě to táhlo k bojovým sportům. Jelikož pocházím z rodiny, která se skládala převážně z mužské části, nikdy jsem nebyla ten typ holek, které si oblékaly máminy šaty a hrály si s panenkami Barbie. S mými dvěma bratry jsem se den co den potloukala po ulicích Brooklynu, a často jsem sledovala, jak se dostávají do potyčky s různými městskými partičkami, které byly proslulé rvačkami i krádežemi všeho druhu. Tenhle ‚pouliční život‘ oba bratry naučil samostatnosti, ale hlavně jisté obratnosti, kterou pochytili právě při různých rvačkách a kterou jsem jim vždy záviděla.
Několikrát jsem se k nim ve snaze pomoct připletla také, ale jelikož jsem se jakožto dvanáctiletá holka neuměla bránit, byla jsem pro ně spíš přítěž. Ale každou ránu, kterou bych s největší pravděpodobností odnesla já, za mě pokaždé odnesl jeden z bratrů.
O pár let později jeden z nich, Roy, přišel o život při pouliční přestřelce, o které se ještě dlouho mluvilo, protože policisté nikdy nedopadli vraha. Druhý bratr odešel z domu, a já zůstala s rodiči, kteří ztrátu syna nesli dost těžce. Při každém kroku po Brooklynských ulicích se mi vybavovaly všechny ty sehrané pohyby, které jsem znávala z krvavých bitek svých bratrů a nemohla jsem zahnat touhu být stejně dobrá, jako oni.
Ten den, kdy jsem se rozhodla začít trénovat, mi bylo přesně 18. Během pár dní se můj pokoj proměnil spíše na posilovnu – uprostřed pokoje visel červený boxovací pytel, všude po zemi se neuspořádaně blýskaly kovové činky různých velikostí a nad dveřmi jsem měla přidělanou hrazdu. Každou volnou minutu jsem strávila cvičením. Bylo mi jedno, jestli je den nebo noc, trénovala jsem pořád. Při každém úderu do červeného pytle jsem cítila, že Roy je tam se mnou a tenhle pocit mě dobíjel energií víc, než cokoli jiného.
Postupně jsem se zlepšovala a s jistotou můžu říct, že dnes, po 10 měsících každodenního tréninku, bych se mohla bratrům rovnat. Byla jsem na sebe pyšná. Možná vám to přijde zvláštní, ale vnímala jsem tuhle cestu jako nejlepší způsob, jak uctít bratrovu památku. A přesně to byl můj sen, kterým jsem začala žít.
Jednoho mrazivého zimního večera jsem se vracela domů čtvrtí, kde se odehrála většina rvaček, které si pamatuji. Byla už tma a počmárané lampy svítily jen tak napůl, což temnou čtvrť dělalo ještě temnější. Šla jsem podél starého domu a všimla jsem si, jak na schodech sedí několik postav. Jejich hlasy ke mně tmou dolehly jen napůl, ale poznala jsem, že jsou to muži. Najednou jeden z nich ostře zapískal a zaslechla jsem, nyní už zřetelně: „Hej kotě, zastav!“. Poslechla jsem, protože ten hlas mi byl povědomý. Chvíli jsem pátrala v paměti, a pak mi to došlo. Hlas patřil jednomu z těch, kteří se před lety skoro denně rvali s mými bratry.
Z přemýšlení mě však vytrhly tři mohutné postavy nořící se ze tmy. Přestože jsem měla podpatky, všichni byli o kousek vyšší než já a to mě trochu děsilo. O krok jsem ustoupila. Nebyla jsem si jistá, jestli si mě pamatovali nebo mě poznali, ale za okamžik se na mě sesypalo plno sprostých nadávek a neslušných návrhů. Věděla jsem, co jsou ti muži zač a že u slovního napadání to neskončí, přestože jsem žena.
„No tak, Scotty, na co čekáš?“ řekl hrubým hlasem jeden z mužů tomu, který mě předtím oslovil „kotě“. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že Scotty je jméno bratrova nedopadeného vraha. Říkala jsem si, že kdyby to byl on, tak by si teď jistě jen tak neposedával na schodech a nekřičel na lidi, kteří chodí kolem. Na druhou stranu, je to už dlouho, co byl Roy zavražděn, a po několika měsících se policie případem přestala zabývat, takže mu tady vlastně nic nehrozilo.
Všichni tři se ke mně přibližovali a já neměla kam ustupovat, protože za mnou bylo jen pár keřů a další dům. Přemýšlela jsem, co udělám. Jenže muž se jménem vraha to rozhodl za mě. Napřáhl pravou paži a já se jen taktak stačila sklonit, abych se ráně vyhnula, a do toho jsem vymrštila svou pravou ruku a uštědřila jednomu z mužů ránu do obličeje. Zavrávoral a upadl na zem. Nejspíš jsem mu zlomila nos. Ještě však zbývali dva útočníci, kteří byli o něco silnější. Celou tu dobu jsem se soustředila na všechno, co jsem znala od bratrů a co jsem se naučila doma. Vyplatilo se to. Dalšího muže jsem kopla podpatkem do břicha a dvakrát jsem ho uhodila do obličeje. Přiznávám, že jedna rána by stačila – ta druhá byla jen tak pro jistotu.
Zbýval však poslední, nejsilnější soupeř. Dostala jsem pár ran do obličeje, ale většinou jsem se stihla skrčit nebo uhnout. Byl to dlouhý souboj a byl vyrovnaný. Po několika minutách to však vypadalo, že Scottymu dochází síly a chystal se použít tu nejsilnější zbraň, kterou mohl: pistoli. Když jí vytáhl a namířil na mě, myslela jsem na bratry a na rodinu, ale s životem jsem se neloučila. Věřila jsem na spravedlnost a bojovala jsem za ní do poslední chvíle.
Když už se Scotty připravoval k výstřelu, díval se mi do očí a usmíval se. Nečekala jsem a pravou nohou jsem mu pistoli vykopla z ruky. Znovu se se mnou začal prát, tentokrát mě však zradily podpatky – uklouzla jsem po namrzlé zemi a upadla jsem. Byli jsme teď oba stejně daleko od pistole a byl to souboj kdo s koho. Oba jsme se po ní vrhli a já věděla, že když prohraju, bratrova památka bude zneuctěná.
K pistoli jsme se dostali ve stejnou chvíli, ale já Scottyho odkopla o dobrý půlmetr dál. Sebrala jsem zbraň a namířila ji na něj. Už neměl ve tváři úsměv jako před tím, ale z jeho obličeje se dal vyčíst strach a zoufalství. Věděla jsem, že oba moji bratři nikdy nikoho nezabili, a já jsem s tím nehodlala začínat. Pistolí jsem stále mířila na něj, pomalu jsem se přibližovala a zároveň vytáčela číslo policie.
O pár minut později byla ulice osvětlená policejními majáčky a policisté si odváděli Scottyho i jeho kumpány do aut.
„Dobrý práce, slečno,“ řekl jeden z policistů, „váš bratr by na vás byl pyšný.“