Nepokradeš (Kostelník)

„Ještě rok, a bude z vás nejdéle sloužící kostelník, pane Vaňku,“ říkal pan Popelka, jež dělal dlouhé roky místního kronikáře.

„Nu máte pravdu. Ale věřte mi, že těch dvaadvacet roků uteklo jako voda,“ povídal pan Vaněk, který právě před vchodem do kostela odhrnoval z cestičky čerstvě napadený sníh, aby věřící ve svátečních šatech mohli přijít na nedělní bohoslužbu pokud možno suší.

„Tož se nám tu s tím sněhem moc nemordujte, ať to pak neodležíte, „ dělal si pan Popelka starost. „Kdo by nám to tu vše obstarával?“ dodal.

„Však on by se jisto jistě někdo našel,“ řekl skromně kostelník, který svoji práci dělal po celé roky rád a bez nároku na jakoukoli odměnu.

„Možná ano, možná také ne. Dneska už to není, co to bejvávalo,“ postesknul si pan Popelka. „Každopádně věřte mi, že nemluvím jen za sebe, když vám povím, že každý si tu raději zedvakrát šlápne do té bílé peřiny, než aby se to mělo podepsat na vašem zdraví.“ Pan Vaněk byl zvyklý na tato slova nereagovat a tak jen pomaloučku pokračoval v prohrnování přístupové cestičky od hlavní silnice ke vchodu kostela.

„Tož se opatrujte, pane Vaňku, a příští rok to spolu zapíšeme do té naší kroniky a poctivě zapijeme na zdraví,“ rozloučil se pan Popelka a zmizel v útrobách tuctového venkovského kostela, kde sice nebylo nikterak teplo, ale aspoň tam nesněžilo a nevál ledový vítr.  

O panu Vaňkovi se ne nadarmo říkalo, že je duší kostela. Byl tím, kdo přicházel jako první, aby odemknul všem příchozím a nachystal veškeré potřebné náležitosti pro bohoslužbu – a zároveň byl tím, kdo odcházel jako poslední, aby dal zase vše do pořádku, uložil věci na svá místa a pak důkladně uzamknul toto svaté stavení.

Skončila nedělní mše svatá a pan Vaněk se měl pomalu k odchodu. Naposledy se rozhlédnul, zda skutečně uhasil všechny svíce okolo oltáře, aby se nestalo podobné neštěstí, o kterém mu povídal kronikář Popelka. Bylo to v době, kdy ani jeden z nich ještě nebyl na světě, když tehdejší kostelník zapomněl zhasit svíce, a co čert nechtěl – chytnul od nich celý kostel.

Pečlivý pan Vaněk však raději dvakrát třikrát tyto důležité věci překontroloval, stejně jako pro jistotu zkoušel kliku právě zamčených vstupních dveří. Dříve – asi tak v těch dobách, kdy se stalo to neštěstí, na které si vzpomněl - se lidé nemuseli trápit tím, zda skutečně zamkli a zajistili všechny vchody do budovy – natož do kostela. Ještě jeho rodiče mu říkávali, jak za jejich mládí neexistovalo úzkostlivé střežení veškerého majetku, jako je tomu dnes, kdy někteří neznabozi seberou vše, co lze nějak odtáhnout a zpeněžit. Jenže teď je tomu jinak. Nyní není nutno mít až tak velké obavy z ohně, protože svíce jsou speciální protipožární a budova kostela má ve svých útrobách čidla, která spustí při prvotním náznaku nebezpečí poplach – ale místo toho je potřeba pozavírat všechny okenice (ačkoli ty přízemní mají po neblahých zkušenostech mříže) a pozamykat vše, co jen lze, neboť se najdou tací, kterým není nic svaté, a bez mrknutí oka neváhají vykrást i kostel.

Pomalým krokem pan Vaněk zdolával ještě větší vrstvu sněhu, než kterou před hodinou odklízel, a opatrně se vracel ke svému domovu. Nespěchal – nejen proto, že věděl, co dokáže takové uklouznutí v jeho pokročilém věku – ale také z důvodu, že doma na něho nikdo nečekal. Jediné dítě, které měl se svojí milovanou ženou, jež mu zemřela před sedmi roky na zákeřnou rakovinu, si žilo již dávno svůj vlastní život někde jinde a o svého otce se moc nezajímalo.

Začal vát silný severák, který donutil přidat kostelníka do kroku. Dorazil před svůj skromný domek a již chtěl jít rovnou ke dveřím, když v tom někdo vystoupil ze zaparkovaného zasněženého vozu, který stál pár kroků od něho. Nestačil se divit. Byl to jeho syn, kterého tak dlouho neviděl. Tak dlouho, že v té sněhové vánici musel chvíli ostřit zrak, aby si byl jistý, že je to skutečně on.

„Ahoj tati,“ řekl čtyřicátník, který se k němu vydal se světáckým úsměvem.  Pan Vaněk se rozzářil jako vánoční stromeček (ačkoli do Vánoc ještě několik dnů scházelo) a srdečně ho vítal a zval dál k sobě do domku. „Teprve až po cestě jsem si uvědomil, že budeš v kostele, a tak tu na tebe čekám,“ sděloval syn, kterého ani nenapadlo, že stejně dobře mohl na svého stařičkého otce čekat u kostela a svést ho domů, aby nemusel pěšky v tomto nevlídném počasí. Pan Vaněk mu však nic nevyčítal (ne, že by si toho nebyl vědom, ale znal své dítě a věděl, že na druhé zrovna moc nemyslí), protože byl rád, že ho vidí.

„To je dost, že se tu taky ukážeš, chlapče,“ povídal synovi a začal v předsíni při vyzouvání bot lovit v paměti, kdy ho potomek navštívil naposledy. Vzpomněl si, když věšel kabát celý od sněhu – bylo to téměř před rokem o vánočních svátcích, když syn potřeboval půjčit několik tisíc, které mu dodnes nevrátil a pan Vaněk byl takový dobrák, že si o ty peníze dosud neřekl, ačkoli je sám nutně potřeboval na údržbu svého obydlí.

Jen několik málo minut si stařičký pán naivně myslel, že mu syn konečně přišel vrátit to, co si před rokem půjčil, než se z nečekané návštěvy vyklubala jen další prosba o finanční pomoc. „Synku,“ povídal pan Vaněk, který si z rozrušení raději sednul na židli u jídelního stolu, „sám moc nemám. Z jedné penze mi toho mnoho nezbývá, domek neustále potřebuje nějakou tu údržbu a při dnešních cenách… však to vidíš sám na každém kroku, jak je dnes vše drahé.“ Syn nevypadal, že se s touto odpovědí smíří, protože rovnou přišel s otázkou, zda náhodou nemá nějaké peníze bokem na případný pohřeb, jak to lidé v jeho věku často dělávají.

„Nu to bych měl, ale…“ řekl popravdě pan Vaněk, neboť lhát (a ještě k tomu vlastnímu synovi) nebyl rozhodně zvyklý. Syn nemínil čekat na nějaké vysvětlování, proč by se na tyto úspory nemělo sahat, a nezdvořile skočil svému tátovi do řeči. „No tak vidíš,“ umlčel ho hlasitými slovy. „Nebylo by to na dlouho. Jen pár měsíců, a pak ti to všechno vrátím do poslední koruny,“ sliboval syn, který záměrně chrlil další a další zbytečnosti, jen aby nepustil svého otce ke slovu. Ten se nakonec zvednul a odešel do ložnice pro úspory na své poslední rozloučení.

Posadil se zklamaně na půlku postele, kde kdysi spávala nebožka manželka, a v ruce svíral naducanou obálku s penězi. „Tak přeci jen na sebe budu muset být více opatrný, pane Popelko,“ pověděl tiše do prázdné místnosti ke vzpomínkám na ranní rozhovor s kronikářem, a přitom smutně hleděl oknem ven do zasněžené zahrady.

Poté se zvednul a došel ke dveřím, ale těsně před tím, než vzal za kliku, vrátil se ještě jednou zpět na druhou stranu místnosti, otevřel bílou obálku (ve které přesně věděl, kolik je, neboť ji nedávno přepočítával) a pět tisícových bankovek dal stranou. Zbytek donesl synovi, jenž se s letmým neupřímným děkuji vrhl na obálku a dal se do zběžného odhadování, jaká suma se v ní nachází. Zatvářil se kysele a znepokojeně se optal, zda skutečně nemá víc. Otec se opíral o horní část židle a jen mlčky zakroutil hlavou. Nechtěl to lživé slůvko ani vyslovit, ačkoli si byl vědom toho, že za daných okolností mu syn nedává jinou možnost, než se takto zachovat.

Pan Vaněk přesvědčil syna - který hned po té, co dostal obálku s penězi, chtěl rychle odjet - aby zůstal alespoň na oběd. Po celou dobu se zde Vaněk mladší rozhlížel jako v obchodě, neboť přemýšlel, jakou hodnotu by ta která věc mohla mít. Otec, který přes to všechno odmítal vidět syna v nelichotivém světle, si jeho vypočítavých pohledů nevšimnul. A celý týden si ani nevšimnul, že z kuchyňské poličky zmizel starožitný míšeňský porcelán.

Uběhly sotva dva týdny, a pan Vaněk se nestačil divit, když před domkem stál znovu jeho syn. V tu chvíli si vyčítal, že svému dítěti křivdil, když si myslel, že se u něho ukáže zase až za rok, kdy bude opět potřebovat půjčit peníze na kdo ví jaké dluhy. Záhy následovala další nečekaná událost, když syn otci sdělil, že by s ním rád strávil vánoční svátky. Pan Vaněk byl pochopitelně velice rád, neboť po sedmi letech prožitých o samotě ho vidina společnosti doslova nadchla. „Musím mu rychle vybrat nějaký pěkný dárek,“ uvědomil si pan Vaněk, který již přestal mít dárky jako synonymum ke slovu Vánoce.

Kostelník očekával, že když se jeho syn tváří, jak je vše v pořádku, vrátí mu alespoň část z těch půjčených peněz. K ničemu takovému však nedošlo, a tak si začal namlouvat, že mu chce třeba celý finanční obnos dát hezky pod stromeček. „Jenže za co mu teď koupím dárek?“ uvažoval pan Vaněk. Naštěstí si vzpomněl, že si z peněz na pohřeb oddělal bokem pět tisíc, které se mu teď náramně hodí. A protože byl stařičký pán skutečně velmi opojen tou představou, že mu syn přijel udělat radost, utratil téměř celou tuto částku za dárky. „Však Vánoce jsou už za dveřmi, tak proč šetřit, když mi jistě vrátí víc než těch pár tisíců,“ říkal si pan Vaněk.

Pod stromečkem našel kostelník jen pár věcí, které byly oproti jeho darům pro syna doslova drobnostmi. Žádná obálka s vrácenými penězi, ani jakákoli zmínka o nich, se neobjevila. Z původně šťastných a veselých Vánoc se najednou staly pochmurné dny, které završil syn svou prosbou, zda by nemohl na nějaký čas bydlet u něho. Otec svolil teprve poté, co se dověděl, že jeho dítě vlastně nemá kam jít.

Pan Vaněk z počátku přehlížel, že se sem tam začaly ztrácet nejrůznější věci, stejně jako si odmítal všímat neobvyklé korespondence s prapodivným obsahem. Syn mu vysvětlil, že to není nic důležitého, a že vše sám zařídí. Stařičký pán – nepoučitelný naivka – mu plně důvěřoval a nedělal si tak s nepříjemnými dopisy starosti. Netušil však, že většinu dopisů před ním jeho povedený syn ukryl a následně zničil, aby nevyšla najevo závažnost celé situace.

O to větší šok bylo pro kostelníka zjištění, když mu začal chodit důchod nižší o exekuční srážky. Tehdy musel syn poprvé alespoň částečně s pravdou ven a připomenout svému otci, jak minulé Vánoce podepisoval ručení za jeho půjčky. Nepříjemnou novinu nezapomněl zaobalit do svých běžných frází, jak mu vše do poslední koruny vrátí, a jak nic jiného nehrozí. Otec mu však přestával slepě důvěřovat.

Poslední kapkou k přetečení svaté trpělivosti hodného kostelníka byl okamžik, kdy se ve dveřích objevili dva mohutní pánové, kteří ukázali nějaký odznak, zamávali mu před obličejem listem papíru s kulatým razítkem, a poté, co jim pan Vaněk pravdivě odsouhlasil, že zde bydlí on i se svým synem, vešli dovnitř a polepili úředními štítky takřka vše, o čem se domnívali, že by mohlo mít nějakou hodnotu. (Snad jen stařičký udivený pán zůstal jediným objektem v domě bez nálepky.)

Svalovci se odmítali zdržovat s nějakým pořádným objasněním – jen se odkazovali na korespondenci, která byla opakovaně zasílána na tuto adresu, a proto tvrdili, že nemají co dodat.

Syn došel (od Vánoc, kdy prodal auto, si musel znovu zvykat na používání hromadné dopravy a vlastních nohou) hodinu po této šokující události a pan Vaněk po něm požadoval vysvětlení. Nenechal se tentokrát odbýt uklidněním, jak už bude vše v pořádku, ale stál tvrdě na svém a požadoval důkaz, že skutečně chodí do práce a mimo jiné chtěl vidět i doklady týkající se jeho nezáviděníhodné finanční situace.

Starému pánovi se protočily panenky, když spatřil neuvěřitelně vysoké cifry, které měl společně se synem splatit, pokud se chtěl vyhnout exekučnímu zabavení domku. Pan Vaněk žádal okamžité řešení, ale syn jen krčil rameny a jediné, co ho napadlo, bylo prodat dům dřív, než to udělají exekutoři, kteří ho nechají vydražit za mnohem nižší částku. Na základě těchto slov poslal syna nekompromisně pryč ze svého domu a nenechával se již obměkčit žádnými sliby ani prosbami.

Vyhnání syna, které si po pár dnech začal vyčítat, nic nevyřešilo. Brzy došly další úřední dopisy, dle kterých měl pan Vaněk šibeniční termín na zaplacení vysoké částky, jinak přijde o nemovitost. Nedovedl si představit, že by měl na stará kolena opustit svůj rodný domek, ve kterém žije od narození, a kde to má tolik rád.

Nikdo z věřitelů neměl chuť ani trpělivost se domlouvat či něco řešit, každý se odkazoval na nespočet dopisů a právo, které bylo na jejich straně. Pan Vaněk se odmítal vzdát, ale bez potřebných peněz neměl šanci svůj dům uhájit. Známé, kterým by mohl říct o peníze, neměl, a půjčku od seriózních společností nedostal.

Byl čtvrteční podvečer po bohoslužbě. Lidé, kněz i ministranti již odešli domů, stejně jako varhaník a zpěvačka, a pan Vaněk seděl zdrcený v přední kostelní lavici. Nechtělo se mu do svého domku, kde na něho všechno padá a musí neustále myslet na to, že už brzy z něho bude zřejmě žebrák.

V tom zaslechl od sakristie nějaký podivný lomoz, který ho vyrušil z pochmurného rozjímání. Vztyčil skloněnou hlavu a celý polekaný se podíval vpravo, odkud se k němu donesl ten podivný zvuk. První, co ho napadlo, byl zloděj. Během své kariéry kostelníka již něco takové zažil, ale to nebylo zrovna ve chvíli, kdy se nacházel v kostele.

Sebral veškerou odvahu (a pro jistotu i velký kovový svícen, který stál kousek před ním nedaleko oltáře) a strčil do pootevřených dveří vedoucích do sakristie. Chvíli vyčkával, zda se na něho někdo nevyřítí, ale nic se nedělo. Se zatajeným dechem vkročil do místnosti. Nikdo tam nebyl. Rozhlížel se kolem sebe a nespatřil nic podezřelého. Pak ovšem zafoukal vítr a pan Vaněk si všimnul pootevřeného okénka. Nevzpomínal si, že by zde okno otevíral a ani mu nešlo do hlavy, proč by to v takové zimě někdo dělal. Zavřel je, dal do pořádku sakristii a vydal se skrz celý kostel k východu. Po cestě ven míjel na stěnách staré cenné obrazy v neméně vzácných zdobených rámech a pan Vaněk se přistihnul u zločinné myšlenky, jak se snaží odhadnout hodnotu těchto věcí. Zastavil se uprostřed kostela a díval se na tu spoustu pozlacených předmětů, uměleckých soch a dalších vzácností, jež by jisto jistě bez problému pokryly celý dluh, který jeho syn nadělal.

V neděli ráno nemohl pan Vaněk najít klíč od kostela. Prohledal každý kout v domě, ale vše marně. Netrpělivé důchodkyně, které narazily na zamčené dveře kostela, se vydaly zjistit příčinu přímo ke kostelníkovi, který jim pověděl, co se stalo. Ženy ho uklidnily, že se nic neděje, že to se prý stává, a hned se radily mezi sebou, kdo půjde zajistit náhradní klíč, který byl uschován na obecním úřadě.

Vše se stihlo zařídit včas, aby mohla být bohoslužba řádně odsloužena. Samotný pan starosta, který držel klíč slavnostně nad hlavou, procházel s výrazem samolibé důležitosti zástupem nedočkavých věřící, aby odemknul mohutné dveře a pustil všechny dovnitř.

Lidé se hrnuli jeden za druhým, aby co nejdříve zaujali svá místa, ale když prošli vstupní chodbou do středu kostela, zarazili se všichni jako na povel a s otevřenými ústy zírali kolem sebe. Někdo jim vykradl kostel. Nevěřícně spínali ruce nad touto pohromou a tázali se Boha, kdo za tím stojí. Trvalo to jen několik desítek vteřin, než si lidé začali mezi sebou šuškat jméno potenciálního obětního beránka, na kterého se postupně obraceli se zlými pohledy.

Starosta se jako správný vůdce chopil řídící role a vyhnal celý dav z kostela pod záminkou zajištění stop. V kostele dovolil (vlastně spíš přikázal) zůstat jen panu Vaňkovi, před kterým zatelefonoval na policii, a společně pak čekali na jejich příjezd.

Kostelník vypadal značně sklesle a rozrušeně, až by jeden řekl, že snad on sám vykradl jejich kostel. Myšlenka, která se nejprve mohla zdát jen jako něco velmi nadsazeného, se záhy ukázala reálnou možností, kterou policisté (ke zděšení všech místních obyvatel) zkoumali.

Stařičký pán byl dlouze a opakovaně vyslýchán. Vyšetřovatelům se nezdála jeho verze, kde mohl skončit klíč od kostela, který měl ve svém držení. Pan Vaněk jim tvrdil, že ve čtvrtek večer po bohoslužbě potkal před kostelem nějakého muže v automobilu, který s ním navázal kontakt – říkal, mu, že se byl podívat v kostele na mši svatou a pak po okolí, že zde má nějaké známé a takové ty běžné řeči – a pak mu nabídnul, že ho může svést, aby v tom nepříjemném zimním počasí (bylo skutečně hodně stupňů pod nulou) nemusel pěšky, čehož podezřelý využil. Nikomu se moc nechtělo věřit, že by byl kostelník tak naivní povahy a vlezl do auta k cizímu člověku, a když už ano, pak bylo zvláštní, že nepostřehnul odcizení klíče a nezjistil to ani po návratu domů.

Netrvalo dlouho, a pan Vaněk byl již v očích místních obyvatel viník, neboť se na veřejnost dostala informace, že má velmi vysoké dluhy, kvůli kterým přijde každým dnem o svůj domek.

Policie, která odhalila jen to, že pachatelé byli nejméně dva (což by napadlo každého, kdo věděl, kolik váží některé ztracené předměty z kostela), začali podezírat i Vaňka mladšího, který, jak se záhy ukázalo, nebyl v pozici podezřelého poprvé.

Jenže policisté stále ne a ne přijít s nějakým usvědčujícím důkazem, a tak čas plynul a pan Vaněk mezi tím přišel o dům. Obec, která mu již dříve nabízela pronájem garsonky v novém obecním komplexu pro seniory, se najednou tvářila, že taková nabídka nikdy nepadla, a že ačkoli zde nejsou aktuálně všechna místa obsazena, nemohou tam přijmout někoho, jako je on – kostelníka, který vykradl kostel!

Presumpce neviny je mezi venkovskými lidmi neznámý pojem, a přestože byl policií celý případ po několika měsících odložen jako nevyřešený, na osudu pana Vaňka to nic nezměnilo. Zmizel z vesnice neznámo kam a nikdo o něm již nikdy neslyšel. Alespoň tak praví poslední záznam k panu Vaňkovi, který zapsal kronikář pan Popelka do místa, kde plánoval zvěčnit údaj o nejdéle sloužícím kostelníkovi v jejich vsi.