Proč?

Ráno jsem se vzbudila a oči jsem měla celé červené a opuchlé.Bože já teda vypadám, pomyslela jsem si. Rychlý pohled na ruce… no teda…tak hluboké rány.Rychle se opláchnu, hodím na sebe potrhané džíny, černé triko, mikinu a na nohy nazuju kecky. Rychle běžím do školy. Tak tak to stihnu, když zasedám do lavice, začíná zvonit a já si docela oddychnu.naštěstí to nebude další poznámka za pozdní příchod.Ježiš takové parno!Jak v létě…kdo to má vydržet!? A já blbec jsem si nevzala triko s dlouhým rukávem…no skvělé…další pět hodin budu trpět v mikině. A ještě k tomu je mi nějak špatně. Poprosím učitelku jestli by mě nemohla pustit na záchod."To víš, že jo Saskie"usmívá se na mě ta stará ježibaba. Konečně na chvíli volná.Obličej si omyji studenou vodou a na chvíli si vyhrnu rukávy. Koukám na sebe do zrcadla. Vidím nějako můru, která má pod očima do tmavě vybarvené kruhy, černé vlasy lemující její obličej jsou mastné a jen splihle visí.No já teda vypadám, řeknu si na hlas. Oči mi sklouznou na ruce na kterých mám ještě čerstvé a rozdrápané rány…jak krásný pohled si teď už jen pomyslím ironicky. Otvírají se dveře, vchází spolužačka, že už mě hledá učitelka.Hned stahuji rukávy a s povzdechem se vydávám do třídy.Učitelka se naštěstí na nic neptá. Do konce hodiny jsem duchem nepřítomná a jen sleduji ručičky hodinek.Taky myslím na včerejšek…ach jo…proč všechno krásné musí jednou skončit?? Je mi hrozně. Už se těším domů. Když konečně zazvoní já chci vyrazit na záchod. Zarazí mě však učitelka s otázkou zda-li je vše v pořádku.Odpovím jí, že mi je jedn špatně. S ulehčením přijímám vysvobozující otázku jestli bych raději nechtěla odejít domů. Já ihned a s radostí přikyvuji. Jdu si sbalit věci a hned vycházím. Udivené pohledy spolužáků ignoruji. Do uší si nasadím sluchátka a uvažuji co budu doma dělat. Doma by neměl nikdo být. Jupí můžu si napustit plnou vanu teplé vody, kolem vany rozestavět svíčky a celá se do té krásně vonící a teploučké vody ponořit. Když konečně dorazím domů, hned si sundám mikin, batoh hodím do kouta a džíny, které si svlékám za chůze na postel. Jen v kalhotkách a tričku vyrazím do koupelny s výbornou náladou napustit si vanu.Vrazím dovnitř a zaskočeně hledím do matčiny tváře. Proboha. Uvědomím si, že mé žiletkou rozdrásané zápěstí je tady mé matce na obdiv. Ruce ihned schovám za záda, ale pozdě.když vidím hrůzu v matčině obličeji…není jiná možnost.Otáčím se a vběhnu do pokoje kde na sebe v rychlosti blesku natáhnu džíny. Popadnu mikinu boty a běžím ven.
Jsem sice bosa, ale přesto běžím jako o život. Ani nevím kam. Vítr mi vlaje ve vlasech a já se snažím nevrážet do ostatních lidí, kteří na mě vyděšeně hledí. V hlavě mi hučí. Má matka to ví…šílená to představa. Najednou se ocitám před vysokou bránou hřbitova. Konečně se zastavím a až teď si uvědomím jak mě píchá v boku a jsem udýchaná.Víc však nečekám a rovnou vpadnu dovnitř. Už nemám sílu na běh, proto jen klidnou chůzí procházím kolem hrobů. Mířím na mé nejoblíbenější místečko…úplně vzadu kde nikdy nikdo není. Do očí mi vhrknou slzy, když si vzpomenu,že…tady jsem chodila s NÍM…tady jsme truchlili,tady jsme se smáli…všechno prožívali spolu. Vše jsem si v hlavě opakovaně přehrála a pomalu si začala uvědomovat tu hrozivou pravdu. Má matka viděla mé ruce. Co si asi jen bude myslet? Že si píchám? Nebo snad…pochopí??Nevím…bože jak šílená představa, že by se mě na něco začala vyptávat.kéž bych se domů už vůbec nemusela vrátit…už nikdy…ale co bych dělala na ulici??Nevím..nejednou však…ano…mám to!!Spasný nápad..smrt…mohla bych skončit se svým životem. Což by nebylo až tak špatné…stejně mě to tady vůbec nebaví a připadám si jen na obtíž. Uvažuji komu bych já chyběla?? Myslím…že nikomu. Matka mě má jistě ráda…a já ji taky, ale uleví se nám oběma. Šáhnu do kapsy a strnu…sáhnu do druhé a je taky prázdná…bože já si snad nevzala peněženku kde mám žiletku takže si ji ani nemohu koupit!Klesnu na zem a slzy se mi derou do očí. začínám plakat. Už to v sobě prostě nedokážu dál dusit. Chce se mi jen a jen plakat. Za všechny ty týdny co jsem to držela v sobě.Mám hroznou chuť se pořezat. Ublížit tomuhle hnusnému tělu. Jakkoliv si ublížit..ale jak? Rozhlédnu se kolem sebe. Ach nikde nic ostrého. Zabořím si obličej do dlaní a jen pláču…najednou leknutím poskočím. Někdo mi dal ruku kolem ramen.Vzhlédnu. Moje máma…podívá se na mě těma svýma krásnýma modrýma očima a já vím, že mi chce pomoct. Ale já vím, že nemůže..nikdo už mi nepomůže. Pokud se o to však chce pokusit…budu jen ráda. Chtěla by vědět proč si ubližuji. Pochopila.

Proč? Sama nevím.

Začalo to jednou…zrovna když jsem byla docela na dně.S mamkou jsem zrovna byla pohádaná a s mou nejlepší kamarádkou taky…bylo mi hrozně…seděla jsem zavřená u sebe i když jsem byla v celém bytě sama a v pokoji mi hrálo mi cd Sarah McLachan na kterém byla písnička Gloomy Sunday(píseň sebevrahů).Přesně si na ten den pamatuji. Měla jsem zapálené svíčky a jiné světlo nesvítilo. Oči jsem už měla celé opuchlé od pláče.Zrak mi však padl na časopis, co se mi jen tak povaloval na stole. Úvodní článek mě překvapil…sebepoškozování - proč?ta bolest mě uklidňovala…odplouvaly s ní i mé problémy říkala ta dívka kterou zpovídaly. Ani nevím proč…či jak…prostě jsem vstala a šla do kuchyně. Do ruky jsem vzala ten nejostřejší nůž a…řízla se…bože jak já si pamatuji jak to bylo poprvé skvělý..naprosto dokonalý…úplně jsem se uvolnila a vnímala jen tu krev co mi stékala po ruce. Nádhera…ten pohled byl nádherný a potom už jsem nemyslela na nic jiného…když mi bylo hrozně, prostě jsem vzala nůž a řízla se. Na ruce mi už jen zůstávaly ranky a z nich pak jizvy. Tak takhle to všechno začalo. Postupem času už mi nůž, který se časem tupil, nestačil. Přešla jsem na žiletku. Ta se teprve stala mým nejlepším přítelem. Pokaždé když je mi hrozně…

Pomalu ale jistě se pohled na mou krev stával závislostí. Ta bolest…u jsem vyhledávala. Sama sobě jsem se hnusila, ale…něco mě prostě pořád nutí…

Tak…jiný důvod…řezat se…asi nemám. Když se mě tedy někdo zeptá, proč? Řeknu mu snad závislost? Asi ano. Možná bych to nemusela dělat…ale proč bych neměla??Když vím, jak se dostat z těch hrozných stavů, které nazýváme deprese. Někdo možná tohle nikdy nepochopí. Myslí si, že je to odporné a…nebo že to dělám proto, že chci být originální.Ale tak to není. Snad…fěťak by mě pochopil, nebo alkoholik. Prostě člověk na něčem nebo na někom závislí. Ano ten by mě pochopil.

To vše vysvětluji mamince, ta vše pozorně vyslechne a jen se na mě prosebně a nevěřícně dívá. Nechápe…v tom případě to asi ani nikdy nepochopí. Prosí mě aby to nebyla pravda. Asi se za mě stydí?? Ne vysvětluje mi, teď zase ona, že se o mě bojí, že nechce aby se její holčička ubližovala.Bože jak ta slova bolí. Říkám jí, že bych ráda, aby to nebyla pravda. Ráda bych se dostala z tohoto začarovaného kruhu. Je to pro ni šok, asi před tím opravdu nic netušila. Jednou se to však muselo provalit a já to věděla. Maminka ode mě vyžaduje slib, že se budu alespoň snažit této závislosti zbavit a já horlivě přikyvuji. Protože teď už vím, že někdo stojí za mnou, že existuje někdo kdo mi bude pomáhat, že chci kvůli mé mámě…