Zlato, kolik bys mě stál?

 
Bloudila jsem regály blíže neurčeného obchodního řetězce. Bylo krátce po čtvrté, prostory praskaly ve švech. Pupkatí taťuldové si  kupovali pivo na večer, maminy se snažily svým dětem  vysvětlit, že jim tu sladkost vážně nekoupí a mladé holky s kozačkami na jehlách a kabelkami zavěšenými na lokti se afektovaně vlnily mezi regály, pokoušejíc se vymyslet čím nasytí svého přítele, než s ním večer ve víru vášně padnou do peřin.
   A mezitím vším jsem byla já. V zimních kotníkových botách barvy karamelu, džínách a černém kabátu po kolena. Tmavé vlasy jsem měla svázané v culíku a zelenýma očima jsem bloudila po regálech, které byly po náletu supů poloprázdné.
     „Dávej pozor, ty huso pitomá!“
  Zaječela jsem, když na mě zboží promluvilo. Pár zákazníků se na mě podívalo a pokračovalo dál. Vyjeveně jsem zírala na kluka zavřeného v obdélníkové vitríně. Sen každý holky! Blesklo mi hlavou. Kluk na prodej!
    „Musíš na mě tak vejrat?“ utrhl se na mě.
   „Tak promiň. Ale ty seš zboží. Zákazníci si normálně zboží okoukávají, než ho koupí“ odsekla jsem.
        „Máš obdivuhodný postřeh“ ušklíbl se a znuděně zaklonil hlavu. Obcházela jsem vitrínu a prohlížela si ho. Vysoký s vysportovanou postavou, oblečený do tmavých džínů a černé košile s krátkým rukávem. Místo vlasů měl na hlavě černé rozcuchané cosi.
  „Snad sem ti řek, ať na mě tak necivíš“ zavrčel.
     „Co kdyby ses zkusil usmát? Za takovýhle chování bych za tebe nezaplatila ani zlámanej padesátník“ navrhla jsem mu a poprvé se podívala na cenovku, co byla nalepená na skle vitríny ve výšce očí. Zasmál se.
   „Oni za tebe chtěj padesát tisíc?“
 „No jasně. Co bys chtěla? Hezkej, vtipnej, všeuměl…“ začal vypočítávat na prstech svoje kvality.
„Všeuměl, jo? A co všechno umíš?“ naklonila jsem hlavu na stranu.
    „Všechno“ prohodil mnohoznačně.
„Úplně všechno? Od A až do Ž?“ nechala jsem pochybný tón, aby se mi vkradl do hlasu.
   „No jasně“ usmál se.
       „Možná, kdybys byl v hodně velký slevě, tak bych si tě koupila“ přimhouřila jsem oči.
  „Brzo se dočkáš“ slíbil.
      „Ale ale, copak? Pana Dokonalého nikdo nechce?“ rýpla jsem si.
„To víš. Nikdo nemá pro dokonalost pochopení“ zavrtěl nechápavě hlavou. Usmál se. Taky jsem se usmála a odešla k pokladně. 
 
   „No to se podívejme" 
„Nevěříš svejm očím, co? To já taky ne" ťukl klouby prstů do samolepky hlásící, že dokonalost se prodává s 50% slevou. 
     „Koupíš si mě? Prosím“ přiložil prosebně dlaně na sklo vitríny. Zavrtěla jsem hlavou.
  „No tak! Co se ti na mě nelíbí?“
      „Tvoje cena?“ ukázala jsem opět na cenovku. Opřel se zády o stěnu a sklouzl dolů. Seděl tam jako hromádka neštěstí. Připomínal mi štěně, které někdo opustil.
      „Já chci jenom odsud pryč. Copak to nechápeš?“ upřel na mě smutně mechové oči. Opatrně jsem se vzdálila. Za chvíli mi výhled na něj zakryla hradba nakupujících těl.
 
Už jsem tam nechtěla znovu jít. Stejně by na mě zase jenom čuměl, stěžoval by si, že si ho nikdo nechce koupit i přes velmi výhodnou cenu a na to fakt nemám náladu. Ale záminka se vždycky najde. Třeba víkend plný obrovských slev, na který mě poslala lovit máma. Takže jsem si místo luku a šípu vykradla kasičku a vyrazila.
   S košíkem před sebou jsem si razila cestu jako ledoborec zamrzlým jezerem. Z poznámek v mobilu jsem luštila, bez čeho všeho se naše domácnost neobejde. Od nákupní horečky mě vyrušilo zabušení na sklo. S úsměvem mi zamával. Taky jsem zamávala a proklestila si cestu.
    „Ahoj“ usmála jsem se, odhodila si pramen vlasů z očí a opřela se lokty o držadlo nákupního košíku. Neodpovídal a stále klepal na sklo vitríny. Podívala jsem se, na co to klepe.
   100% SLEVA! NEVÁHEJTE! Ponoukal mě červený nápis, který byl nalepený místo cenovky. Rozesmála jsem se.
  „To tě fakt za tu dobu nikdo nechtěl a teď tě musej nabízet zadara? Ale že seš na roztrhání“ rozhlédla jsem se po nakupujících, kteří kolem něj procházeli bez sebemenšího povšimnutí.
     „Tak koupíš si mě už?“ založil si paže na prsou.
  „Já nevím“ hrála jsem nerozhodnou.
    „Nevíš? Haló, nabízejí mě zadarmo“ zatřepal mi dlaní před obličejem.
   „A co já s tím?“ provokovala jsem.
      „Co ty s tím? Zatáhni za tadytu kliku“ ukázal na prapůvodce kliky na druhém konci vitríny, který je v obchodech u mrazících boxů. Sklo se se skřípením posouvalo mým směrem, až konečně mohl projít ven. 
   „Sladká svoboda“ protáhl se.
   „Tak já dokoupím, co potřebuju a pudem“ vzala jsem ho za ruku a nechala mizet poznámky v mobilu s tím, že požadovaná položka si to už hoví v košíku.
   „No sláva, on si tě přeci jen někdo koupil“ zaradovala se asi třicetiletá žena u pokladny, když mi markovala zboží. Stiskla pár tlačítek na klávesnici a ze sumy se stala nula.
   „To máš k němu“ složila mi nákup nakoupený zadarmo do igelitové tašky s logem obchodu a podala mi jeho bundu.
 
  „Asi vím, proč si mě nikdo nechtěl koupit“ zauvažoval, když jsme mířili k mému domovu.
   „Jo?“ připravila jsem se, jak se samolibě vychválí.
   „Hm“ přisvědčil.
 „A k čemu si došel?“
    „Že city se koupit nedaj. Teda zatím. A ty sis mě koupila, protože tě mi bylo líto. A lítost je taky cit, no ne?“ zasmál se a vzal mi igelitku z ruky.
  „Možná máš pravdu“ souhlasila jsem.
     „Já mám vždycky pravdu. Jsem přece dokonalej“ připomněl mi.
    „No jo, jsi dokonalej. Dokonalá koupě“ vzala jsem ho za volnou ruku. Nevysmekl se mi. Naopak mi ji stiskl. V tu chvíli jsem věděla, že mám s dokonalou koupí pravdu.