Trpící krajina

Krajina – trpí jako tvář souzeného. Ona je tváří.
Chvílemi jen poklidně vítr pohrává na stébla trav. Chvílemi zas jakoby se všechno rozpohybovalo. Z ničehož nic. Káně střemhlavým letem lapící svou kořist – zlomek sekundy. A pak zase klid, ticho – vyrovnanost, harmonie. Jen vánek dál zpívá do míst nehybných. Jen někdy, když se otřepou zimou, stébla se lehce zahoupají. Nalevo, napravo – vždy stejně – a zase ta harmonie.
A pak přijdou lidé. Ne lidé ničitelé, stavitelé, myslitelé. Přijdou lidé zamilovaní. Procházejí se drže se za ruce. Umí mlčet spolu, umí mlčet s krajinou. Patří na to místo již odedávna, každý by to o nich mohl říct. Ale oni projdou a krajina je celá. Jakoby snad nikdy nebyli, jakoby s ní nemlčeli.
Jakoby nenašlapovali pomalými kroky na trávy, jakoby se nesehli pro zralou jahodu.
A tak opuštěné stromy, ti němí dirigenti pohupujících se trav, mlčí dál ve své košatosti.