Volání Smrti

Ticho jindy tak poklidné vesnice protíná nepřirozeně vysoký výkřik.
Zastavím se uprostřed silnice.
Zděšeně hledím na prudce brzdící mercedes po mé levici.
A pak... pak už jen tma. Dlouhá, černočerná tma...

Cítím, jak přicházím k sobě. Omámená několika druhy pilulek proti bolesti pomalu otevírám oči.
 
Několikrát překvapeně zamrkám. Nevěřím svým očím!

Neležím v křečích na nepohodlném nemocničním lůžku v tom temném pokoji, který je mým "domovem" již několik měsíců. Ne. Mé oči hledí na dokonale azurovou oblohu bez jediného mráčku a mezi rozevřenými prsty mě šimrají trsy hebké zelenkavé trávy.

Zhluboka se nadechnu a posadím se.

Všechnu pozornost soustředím na své nohy. Zahýbu levou nohou, zahýbu pravou nohou.
Mé srdce plesá!
Mohu snad i chodit?-ptám se sama sebe.

Roztřeseně se postavím.
Strach, který mne od té nehody přepadá, ustává. A já se cítím volná.

S pocitem štěstí se rozhlížím kolem sebe.

Nevím, co si mám o tom všem myslet.
Ano, je mi jasné, že je to jen sen. Musí to být sen. Žádné místo na Zemi není tak nádherné a plné tolika barev.

Na louce plné různobarevných květin a bílých králíčků, jenž na mě upírají svá červená kukadla, nejsem sama.
Jen několik kroků ode mne v heboučké trávě sedí malá rusovlasá dívenka. Vesele se na mě usmívá. Zamává mi.
Dívka se zvedá a hopsá mým směrem.
"Ahoj Lily." zdraví mě hláskem tak tichým a lehkým, jako by ke mně promlouval sám vítr.
"Kde... kde to jsem?" ptám se jí, udivená, že zná moje jméno.
Nic neříká, jen mi podává ruku a já ji s krátkým zaváháním přijímám.
"Jen pojď, Lily. Ukáži ti náš svět." zachichotá se a vesele se rozbíhá po louce.

Se smíchem, ruku v ruce, běžíme vstříc vysokým jehličnatým stromům na kraji louky.

Jakmile překročíme první stíny hustého lesa, čeká mne překvapení.

Ocitáme jsme se v jakési vísce. Ale tahle ves nevypadá jako ty, které znám.
Domy, nebo spíše obydlí, tu jsou vestavěny do ohromných stromových kořenů, mezi kterými protéká široký potůček, přes který se vine oblý dřevěný můstek.

"Kde to jsem?" opakuji udiveně svojí otázku.
"Jsi doma." odpovídá mi tichý chlapecký hlas.

Ohlížím se kolem sebe. Je tu spousta krásných lidí, kteří na mě upírají své šťastné pohledy.
Zrak se mi zastavuje na chlapci, který mi je tolik známý. Jen si nemohu vybavit odkud...

Srdce se mi zastavilo.

Byl to on! Ten, o němž se mi už celá léta zdávalo. Ten neznámý, jenž se vkrádal do mých snů.

"Ach!" vydechuji.

Chlapec ke mně přichází. Oslnivě se na mě usmívá a jemně stiskne mé ruce.

"Kdo jsi?" ptám se ho a nesměle mu hledím do nebesky modrých očí, o kterých se mi zdává snad každou noc.
"Jsem ten, jehož srdce ti patří." praví. "A jednou nastane den, kdy budeme moci být spolu."
"Jak...jak to myslíš?" zeptám se. "Copak tu nemohu zůstat?"
"Ještě nenastal tvůj čas." odpovídá mi rusovláska vážným hlasem.
"Ale já se nechci vrátit!" vykřiknu zoufale.
Oči mu posmutněly. "Musíš se vrátit." říká mi. "Ale už jen na krátký čas. Nenechám tě trpět. Jen musíš čekat. Jen chvíli..."

Nestačím odpovědět.
Něco mne odnáší.
Můj vysněný se vzdaluje pryč.
Křičím a vzpouzím se, ta neznámá síla je však mnohem, mnohem silnější než já...

Opět otevírám oči. Když ale nad sebou uvidím bílé zdi nemocničního pokoje, začnu plakat.
Jsem zpět v kruté realitě. Ale já se toužím vrátit tam, kde bylo všechno tak překrásné a čisté.

Od našeho setkání mne můj vysněný navštěvuje ve snech.
Vyznává mi lásku a říká, že náš čas se blíží, že budeme moci být konečně spolu. Jen musím vydržet...

Ale já vím, že nedokážu déle čekat.
Svět ke mně byl už natolik krutý, že vidina toho, že bych se mohla ocitnout na jiném, lepším místě, je pro mne více než lákavá.
A ten neznámý hlas v mé hlavě mi neustále našeptává, že se mohu s mým milým setkat dřív, než přijde náš čas. Že existuje způsob, jak vše urychlit...

A já tomu věřím.

Již nastal čas, abych se postavila na vlastní nohy.

Namáhavě se zvedám z lůžka. Chytím se nočního stolku. Klopýtám. Nohy mě stále neposlouchají.

Otevřu okno dokořán. Ztěžka si sedám na okenní parapet, který křečovitě svírám v upocených dlaních.
Pohled dolů mne straší, ale zároveň láká. Tolik chci být se svojí láskou!

Pouštím se. Oddávám se svobodě a neskutečnému pocitu lehkosti.

Najednou v mé hlavě kdosi zoufale zakřičí.
Znám jeho hlas.

Bože, co jsem to jen udělala?- probíhá mi poslední myšlenka hlavou...

Dopadla jsem. Necítila jsem však žádnou bolest. Jen lehké škubnutí, když se moje duše oddělila od těla.

Znovu otevírám oči.
Stojím na okraji skály.
Kolem mne není nic, jen pustá suchá pláň a hluboká jáma pode mnou.

"Měla jsi počkat!" ozývá se hlas. Podívám se před sebe.
Na druhé straně jámy stojí on, v očích pocit zoufalství a zármutku.
"Prosil jsem tě, abys vydržela!" křičí na mě, tvář zmáčenou žalem. "Zlomila jsi mi srdce!"

Věnuje mi poslední pohled. Hledí na mě s takovou bolestí, že veškerá slova, která mu chci říct, se mi zadrhávají v krku.
Zoufale k němu vztáhnu ruku.
Jeho tělo však pohlcuje hustá bílá mlha.
Ztrácí se mi.
Mizí.

A já konečně chápu, co všechny mé sny znamenaly.
To on měl být mým nebem, mým rájem. A já měla počkat na správný čas.

Uvědomuji si, že v okamžik, kdy jsem skočila z toho okna, nezabila jsem tím jen sebe, ale i naději a nesmírnou lásku, kterou mi dával.

A najednou vím, že mne nečeká nic lepšího než samotné peklo.

Zavírám oči.
Rozpřáhnu ruce a mé nohy už podruhé opouští pevnou zem...