V temném lese

Co se týče mého orientačního smyslu, vždy jsem raději spoléhala na někoho druhého. Ve škole nás sice zkoušeli naučit skautské dovednosti, jak v přírodě poznat, kde je sever, ale dosud jsem nikdy nebyla v situaci, že bych se musela skutečně spoléhat na hustotu letokruhů na pařezech, nebo se pokoušet pochopit, jak pro podobné případy využít hodinky. Ono je to všechno moc hezké, ale k čemu vám to bude ve chvíli, kdy nevidíte slunce, protože je podzim, a i kdyby nebylo celý den pod mrakem, stejně by hned po čtvrté odpoledne zapadlo. To si pak můžu jen domýšlet, že to, o co jsem právě zakopla a málem si natloukla nos, byl nějaký ten pařez, protože ve tmě, která mě překvapila po cestě lesem domů, jsem během pár minut neviděla zhola nic.

V době mobilů se může takovýto problém zdát nereálný, protože většina lidí ty drobné přístroje tahá na každém kroku s sebou. Já ho u sebe měla taky. Ale vybitý. Poslední dva dny jsem si pořád dokola prohlížela fotky svého miláčka, pročítala jsem si v mobilu naši milostnou korespondenci a do toho jsem si pouštěla jeho písničky… a pak jsem nějak zapomněla dát mobil do nabíječky a bylo to. Jako bych si před necelým rokem schválně nevybírala mobil s funkcemi, které mi ukáží moji aktuální polohu a poví, kudy se dostanu k požadovanému cíli – tehdy jsem sice nepočítala s tím, že si dám bobříka odvahy při večerní procházce neznámým lesem, ale někdo, jako já, kdo se dokáže ztratit i v nákupním centru, tyto navigační vychytávky ocení i mimo přírodu. „A hlavně, že jsem si tam nedávno tak pracně stahovala ten program na baterku, abych se například lépe strefovala za tmy klíčem do zámku a nemusela rozžínat světla,“ brblala jsem na mobil, který je skvělý jen do té doby, než mu dojde baterie.

Zatím to bylo dobré – více než nějaký strach jsem měla vztek, že jsem stihla udělat tolik hloupých bot, které se mi teď sešly jedna s druhou. Nejprve to mé neustálé odkládání strčit mobil do nabíječky, pak bezhlavé následování přítele do nějakého odlehlého lesního stavení, které připomíná ani ne tak luxusní hotel, jako spíš takovéto hodinové zařízení, kam si milenci chodí užívat… „Neměla jsem s ním na ten pokoj chodit,“ vyčítala jsem si, že jsem se nechala po těch schodech dovést až do pokoje, kde… kde…,“ nechtěla jsem to ani vyslovit, jak mě pouhé pomyšlení na tu nedávnou, ještě velice čerstvou událost, bolelo.

Z myšlenek na moje první milování, které samo o sobě nebylo tak špatné, ale vše následně zkazil on svým nabubřelým sobeckým chováním, mě vytrhlo soví zahoukání těsně nad mou hlavou. Škubla jsem s sebou tak prudce, div jsem neupadla. Polekáním se mi sevřely útroby, což mi znovu připomnělo, že už dobrou půl hodinku odkládám vykonání jisté potřeby. „Prý je na to dobrý lopuch, když nemá člověk nic po ruce, ale jak ho mám v té zatracené tmě poznat?“ povídala jsem si sama pro sebe, abych se v pustém lese necítila tak opuštěná.

Klopýtala jsem dál rovnou za nosem, ruce natažené před sebou a doufala jsem, že všechny ty temné mohutné sloupy jsou jen stromy. „Achjo, proč musím zrovna já mít takovou smůlu, že když už se ztratím, tak to vždycky stojí za to,“ litovala jsem se a přitom jsem dál opatrně a pomalu našlapovala vpřed s nadějí, že když půjdu stále rovně a nikam nezahnu, musím dřív nebo později vyjít z lesa a narazit na civilizaci. Jenže zkuste si jít v takové tmě rovně. Nebyla jsem si ani trochu jistá, jestli ve skutečnosti neobcházím ve velkém bludném kruhu ten proklatý hotel u lesa, kam se po dnešku nebudu chtít již nikdy vracet. „Kdyby aspoň nebylo tak zataženo,“ posteskla jsem si, když jsem se na chvíli zastavila, abych si na několik vteřin odpočala, a přitom jsem zvedla hlavu vzhůru. Tmavá obloha se ničím nelišila od tmavých dálek všude kolem mě. Kdyby se mnou někdo zatočil a nechal mě hádat, kde je zem a kde je obloha, asi bych to jen tak neuhádla.

„Škoda, že není úplněk,“ pomyslela jsem si a dala se znovu na cestu. „Takový úplněk za jasného počasí – to by se mi šlo hned jinak,“ říkala jsem si zase šeptem sama pro sebe a doufala jsem, že mé vyslovené přání bude rázem vyplněno, mračna se rozejdou a nepatrný srpeček měsíce doroste lusknutím prstu ve svítící kouli.

Najednou něco po mé pravé ruce zašustilo. Zůstala jsem stát v půli kroku s jednou nohou těsně nad zemí a bála jsem se pohnout. Čekala jsem cokoli nepříjemného. Adrenalin ve mně stoupal a byla jsem v danou chvíli ráda, že jsem zatím dostatečně odhodlaná k tomu, abych se v případě potřeby začala okamžitě bránit. Jenže čemu jsem se měla bránit? Neviděla jsem nic než pár nejbližších temných obrysů.

Zvuk, který mně vyplašil, se již neopakoval a tak jsem asi po minutovém vyčkávání chtěla pokračovat dál. Jenže ouha, nešlo to. Nemohla jsem zvednout levou nohu. Zabrala jsem víc, ale stále byla uvízlá. „Nebo mě snad někdo drží?“ vyděsila jsem se, ale vzápětí jsem přešlápla na druhou nohu, která uvolnila tkaničku od levé boty, na níž jsem si stála. Přičupla jsem si, abych po slepu zavázala tkaničku a zmáčknutím břicha jsem si opět vzpomněla na plný měchýř. „K čertu,“ zaklela jsem a chvíli jsem zvažovala, zda si mám konečně ulevit. Vlastně ani nevím, proč jsem to neustále oddalovala, když mě v té tmě nemohl nikdo vidět. Asi mě znervózňoval ten pocit, že bych nevěděla, nad co si přidřepnu.

Tápala jsem dál se stále větší obavou došlápnout, protože jsem si po tom incidentu s tkaničkou vzpomněla na různé příhody z knih a vyprávění, jak pytláci kladou v lesích oka a různé pasti na zvěř. Představila jsem si, jak zde budu pak muset strávit minimálně celou noc v ukrutných bolestech a čelit kdo ví čemu všemu, než by se rozjasnilo a já se mohla pokoušet dostat z pasti – pokud by to bylo vůbec v mých silách.

Začínala jsem na sobě pociťovat čím dál větší náchylnost k obavám ze všech potenciálních rizik, která s sebou tato nechtěně dobrodružná cesta nese. „Nakonec abych byla ráda, že není úplněk,“ pomyslela jsem si, když mi došla spojitost, kterou tvůrci jistých filmů s oblibou používají. Ne, že bych ve svém věku skutečně věřila na vlkodlaky nebo jiné příšerky, ale když je člověk sám kdesi v lese a uslyšel by nějaký neznámý zvuk… fantazie zkrátka dokáže vybarvit i to, co není vidět.

Neustálé napětí mě znatelně vyčerpávalo, a zřejmě proto jsem začínala pociťovat hlad, přestože jsem jinak neměla na jídlo ani pomyšlení. K snědku jsem u sebe pochopitelně nic neměla a sytý oběd mi již dávno vytrávil. Vzhledem k ročnímu období nebyla žádná naděje, že bych narazila na nějaké lesní plody, jako třeba jahody, borůvky či maliny a ostružiny.

Brzy jsem měla svého klopýtání plné zuby. Neustále jsem zakopávala o větve, kořeny a kdo ví co dalšího, až jsem si přála raději už nikdy nevidět své nedávno pořízené – původně bílé – boty. S elegantní bundou to asi muselo vypadat podobně, protože na každém druhém kroku jsem do něčeho narážela, otírala se o kmeny stromů a nezřídka jsem se oblečením zachytila o větve, což mě hlavně ze začátku ustavičně lekalo a navozovalo mi dojem, jakoby mě někdo násilím držel.

Když jsem znovu - již snad po sté - bolestivě zakopla a dopadla až na zem, myslela jsem, že jsem definitivně ztratila kabelku, kterou jsem s sebou dosud vláčela. Podařilo se mi ji nahmatat. Rovnou jsem ji otevřela a ještě jednou jsem se pokoušela najít kapesníček nebo ubrousek. „Co jsem to za ženskou, že nemám v kabelce takovou základní výbavu,“ zlobila jsem se sama na sebe, když jsem nenašla to, co jsem tak usilovně hledala. „No nic, co se dá dělat,“ povzdychla jsem si, když jsem se rozhodla, že už se nemíním dál trápit s plným měchýřem, který nepříjemně tlačil a následkem pádu se znovu velmi intenzivně přihlásil o slovo.

Sotva jsem začala vykonávat dlouho odkládanou potřebu, měla jsem dojem, že někoho slyším. Znělo to, jako když někdo hlasitě oddechuje. Polekaně jsem se rozhlížela kolem sebe, zda se některý temný sloup nepohne. Zaťala jsem zuby a s vypětím sil jsem si odepřela pokračovat v úlevné činnosti, abych mohla lépe zaslechnout to, co mě tolik vystrašilo. „Kde by se tu teď kdo vzal?“ pokoušela jsem se v duchu uklidnit, když v tom se ten nepříjemný zvuk ozval znovu a ke všemu tak neuvěřitelně blízko. Okamžitě jsem si zakázala pokračovat v tom, kvůli čemu jsem čupěla, a v mžiku jsem si natáhla oba shrnuté kousky oblečení nahoru, abych byla připravena dát se případně na útěk. „Na útěk?“ zarazila jsem se nad tou pošetilostí, neboť jsem právě udělala drobný krůček, který stačil k tomu, aby mi noha uvízla v nějakém křoví – asi maliní nebo ostružiní. „Au!“ zakřičela jsem bolestí, jak se mi trny zarývaly do kůže pravého kotníku. Na základě této nepříjemnosti jsem se rozhodla zvolit taktiku mrtvého brouka. „Budu zkrátka tiše; vyčkám, zda tu někoho uslyším, a pak půjdu dál,“ usmyslela jsem si a se zatajeným dechem jsem napínala sluch, zda se bude opakovat ten nepříjemný zvuk.

Po chvilce jsem to zaslechla znovu. Byla ve mně malá dušička. Stát na místě a čekat bylo v danou chvíli nemožné. Potřebovala jsem alespoň jeden pevný bod za svými zády a tak jsem se co nejtišeji přesunula k prvnímu stromu, do kterého jsem narazila nataženou rukou. Zde se mi podařilo trochu zklidnit dech, díky čemuž mi došlo něco, nad čím jsem nejprve vyprskla smíchem a následně jsem se k tomu zoufale rozplakala. Ty děsivé vzdechy pocházely ze mne samotné.

Pláčem jsem ze sebe sice dostala část nepříjemných emocí, ale zároveň jsem se tím ještě více unavila. Přesto jsem se snažila jít stále dál, ač jsem nevěděla, kam mířím. Pod nohami mi najednou začalo šustit listí. Muselo ho tam být velké množství, protože místy se mi zdálo, jako bych se jím přímo brodila. „Třeba je to znamení, že už se blížím ven z lesa,“ zadoufala jsem a snažila jsem si vybavit domněnku (o které jsem neměla ponětí, jak moc je pravdivá), že se listnaté stromy často nacházejí na okraji jehličnatých lesů. Tušila jsem, že je to asi pitomost, ale nějakou naději jsem v danou chvíli potřebovala, jako sůl.

Šustění listí dělalo neuvěřitelný hluk, skrz který jsem neslyšela nic jiného. Téměř nevidět a teď k tomu i neslyšet se mi vůbec nezamlouvalo, a proto jsem se každou chvíli zastavovala a s napětím vyčkávala, zda něco zaslechnu. Samozřejmě, že jsem netoužila po nějakém strašidelném zvuku, který mě ještě víc poleká, ale doufala jsem, že snad uslyším třeba nějaké auto, které by mi naznačilo směr, kde mám hledat silnici.

Stále jsem se brodila suchým listím, když v tom jsem si náhle uvědomila, že již delší dobu se mi jde podezřele dobře. Nabyla jsem dojmu, že se nacházím na nějaké lesní cestičce a znovu mi svitla naděje, že jsem o krůček blíž tomu, abych se vymotala z této nepříjemné šlamastiky.

Štěstí mi dlouho nepřálo. Sotva minutu po té, co jsem si uvědomila, že jdu asi po nějaké cestě nebo pěšince, dopadly na mně první kapky přicházejícího deště. Zanadávala jsem, ale to bylo asi tak vše, co jsem za daných okolností mohla dělat.

Během chvíle se spustil vydatný studený déšť, před kterým mě nedokázaly ochránit ani všudypřítomné stromy. I přesto jsem se v tu chvíli zaradovala. Les nalevo ode mne začínal znatelně řídnout a nebyl již tak temný. „Louka!“ vyslovila jsem nadšeně to slovíčko, jako bych říkala jméno svého milovaného.

Došla jsem na okraj lesa a pokoušela jsem se ve tmě najít cokoli, co by mi napovědělo, kde jsem. Nikde žádné znamení, jen stále sílící déšť, který mne přinutil vrátit se mezi stromy a pokračovat raději po domnělé cestičce tudy.

Déšť, dopadající na listí, dělal mnohem větší hluk, než moje kroky, takže už ani nemělo smysl se zastavovat a naslouchat, zda někde v dáli nezaslechnu projíždějící auto.

Znenadání jsem dorazila do míst, kde dopadající kapky vytvářely zcela odlišné zvuky, než tomu bylo doposud. Znělo to jako… jako… „Střecha?!“ vybavila jsem si konečně, co mi tento zvuk připomíná. A skutečně jsem se nemýlila. Šla jsem po stopách tohoto zvuku a brzy se přede mnou objevilo drobné stavení, ve kterém jsem poznala krmelec pro lesní zvěř. Neváhala jsem ani chvíli, a aniž bych si uvědomila, že bych se třeba mohla bát případné zvěře, pospíchala jsem se zde ukrýt před studeným deštěm, který mě již z velké části promáčel oblečení.

Neměla jsem ponětí, kolik může být hodin – odhadovala jsem, že do půlnoci mnoho nechybí. Posadila jsem se na okraj dřevěných jeslí, které byly plné sena, a zvažovala jsem možnost, že bych zde zkusila přečkat noc a ráno bych se vydala po cestě vedoucí od krmelce.

Jenže člověk míní – osud mění. Zrovna jsem si pověsila kabelku na konec nějaké tyčky v krmelci a začala jsem pokukovat na patro nad sebou, kde bývá obvykle zásoba sena. „Tam by se mi na východ slunce čekalo určitě mnohem líp,“ pomyslela jsem si při hledání způsobu, kterým se dostat nahoru. Obešla jsem krmelec z druhé strany a narazila tam na žebřík, který vedl rovnou k malým dvířkům ve štítu stříšky. Se strachem jsem lezla nahoru, abych zjistila, zda není půda proti nezvaným hostům zajištěná. Srdce mi tlouklo jako splašené, když jsem nataženou rukou nahmatala dvířka a zjistila, že nejsou zamčená. Samozřejmě, že jsem se bála, co se za nimi ukrývá, ale vzhledem k možnostem, které jsem v danou chvíli měla, bylo nejlepším řešením překonat se a vyčkat raději tam, než dole.

Se zatajeným dechem jsem otevřela dvířka. Slabě zavrzala a zůstala dokořán. Vylezla jsem na další šprušli žebříku, když v tom se shora ozvaly nějaké dunivé kroky po prkenné podlaze. Vyjekla jsem zděšením a bez rozmyslu jsem spěchala dolů. Na předposlední příčce jsem uklouzla, neudržela se a sjela jsem až na zem. Nic se mi nestalo. Zatím. Nedokázala jsem si představit žádné zvíře, které by muselo být vzhledem k tomu dupotu dosti velké, a přitom by zvládlo vylézt po žebříku nahoru, otevřít si a následně za sebou dvířka i zavřít. Ač jsem nic pořádně neviděla, měla jsem za to, že je nahoře nějaký člověk. A protože jsem byla silně přesvědčena, že těžko je nás v lese víc takových zbloudilců, jako jsem byla právě já, musel tam být někdo účelově. A za jakým účelem se chodí člověk skrývat po tmě do krmelce, jsem nechtěla ani vědět. Hlavou mi během vteřinky proletěly všechny nejhorší varianty, kterými se dá tato záhada vysvětlit, díky čemuž dal mozek okamžitý impulz k ústupu.

Běžela jsem jako o život. Několikrát jsem uklouzla na mokrém listí, několikrát jsem zakopla o nejrůznější lesní překážky, ale vždy jsem se hned sebrala a pádila co nejdál od krmelce, kde jsem za sebou nechvála neznámého tvora se zapomenutou kabelkou.

Třikrát jsem během svého úprku narazila do stromu a pokaždé to bylo velmi nemilé střetnutí s jeho pevným kmenem. Při čtvrtém nárazu jsem však nepocítila žádnou drsnou kůru, ani větvičky, co mě vždy pečlivě doškrábaly… Gecla jsem na zadek a zůstala jsem na zemi. Byla jsem tak překvapená, že jsem se v první chvíli zapomněla dokonce i bát.

Jakmile mi došlo, že to, do čeho jsem právě narazila, je podstatně nižší, měkčí a ke všemu se to hýbe, začala jsem na zemi v panice couvat jako rak. Takový šok jsem dlouho nezažila, abych hrůzou doslova oněměla a nemohla ze sebe vydat ani hlásku. Jen jsem zachroptěla jak nějaké divoké prase (kterých jsem se pochopitelně po celou dobu také dost bála) a zbrkle jsem couvala a couvala, až jsem se prudce udeřila hlavou o skutečný strom, který byl za mnou. Konečně jsem uviděla něco jiného, než jen tmu. Ze světýlek v podobě hvězdiček jsem ovšem radost neměla. Ruce se mi po nárazu podlomily a já klesla na záda. Cítila jsem se bezbranná a ani jsem nechtěla myslet na to, co stačí té velké osobě – téměř jistě mužského pohlaví – tyčící se nade mnou, aby se mne – bude-li chtít - zmocnila. Nohy jsem měla stále pokrčené v kolenou a byla jsem připravená kdykoli začít kopat a bránit se hlava nehlava, i kdyby to mělo znamenat, že v té tmě zraním víc sama sebe, než neznámého protivníka.

Záhy jsem znovu spatřila světlo. Muž rozsvítil baterku a na krátký okamžik mě s ní nepříjemně oslnil, než ji sklopil k mým nohám. Napřáhnul ruku a začal se omlouvat, že mě tak škaredě vyděsil. Dívala jsem se na nataženou ruku, ale zdráhala jsem se ji přijmout. Chtěla jsem si prohlídnout obličej toho muže, jehož hlas mi někoho připomínal, ale nemohla jsem si hned vzpomenout koho. Do tváře jsem mu neviděla, a tak jsem se rozhodla předstírat, že ani jeho nataženou paži nevidím a vyškrábala jsem se na nohy sama.

Když už jsem zase stála na nohou, ustoupila jsem o krok vzad od této živé překážky a začala jsem se oprašovat na zadku, který byl plný jehličí. Stále jsem mu neviděla do tváře, ale měla jsem dojem, že cítím jeho pohled.

„Nejste vy ta slečna, s kterou jsem měl tu čest se potkat již dnes odpoledne?“ ptal se muž a mně po chvilce došlo, odkud znám jeho hlas. Byl to ten zřízenec od lesního hotelu, který mi ukazoval cestu, kudy se jde do města. „Jo,“ odpověděla jsem stroze a bylo mi jedno, co si myslí – hlavně, že jsem nakonec přeci jen měla štěstí v neštěstí. Počáteční úlek z překvapivého setkání s živou osobou, kdy jsem se domnívala, že v danou dobu není možné uprostřed temného lesa narazit někoho normálního, vystřídala úleva. Tento klid však neměl dlouhé trvání, neboť mě začaly napadat otázky, které jsem si netroufala vyslovit nahlas. „Co tady dělá po tmě v dešti zřízenec hotelu?“ vrtalo mi hlavou. Záhy jsem si uvědomila, že důvod, proč zde je, můžu být klidně já sama.

„Vy jste mě přišel hledat?“ zeptala jsem se, když jsem se přestala zbavovat nečistot ze svého oděvu. „Kdepak,“ odpověděl muž, „měl jsem tu služební pochůzku.“

„Služební pochůzku? Tady? A v tuto hodinu?“ ptala jsem se sama sebe v duchu a nemohla jsem se zbavit dojmu, že to zní minimálně hodně nepravděpodobně. Muž zřejmě sám vycítil, že takto strohé sdělení musí působit dost podezřele, a tak se dal bez pobízení do vysvětlování. „Náš hotel má v lese pro VIP klienty takovou chatičku k pronajmutí a momentálně je období, kdy o ni není vlivem počasí zrovna velký zájem. A protože je to tam ještě větší samota, než u hotelu, jsou tam bezpečnostní čidla, která se čas od času zpustí – zatím šlo, díky bohu, vždy jen o planý poplach, kdy na chatu narazil nějaký náhodný kolemjdoucí a pohyboval se tam, kde neměl, nebo se do bezpečnostní zóny dostala zvěř. No, musíme to tam už konečně vylepšit, protože takto se někdy stane, že tam běhám skoro každý druhý den a někdy i dvakrát za směnu.“ Poslouchala jsem vysvětlení, které již znělo reálněji, ale stejně jsem měla pocit, že kdyby chtěl, mohl si tuto historku klidně vymyslet.

Mezitím déšť znovu zesílil a muž se mě optal, jestli jsem v pořádku a zda můžeme vyrazit. Odkývala jsem to, aniž bych se ptala, kam jdeme. Nenapadlo mě, že by mě chtěl vést kamkoli jinam, než si sama přeji – tudíž buď do města, nebo k lesnímu hotelu, který asi bude možná blíž, než jsem si myslela.

Se světlem baterky se šlo znatelně lépe a rychleji. „Jen by ještě mohlo přestat pršet,“ pomyslela jsem si a začínal jsem na sobě cítit promočené oblečení, které nepříjemně studilo. Muž si všiml, že se chvěji zimou a drkotám zuby. Sundal svůj velký kabát, přehodil ho přes má ramena a ještě se mi omluvil, že ho to nenapadlo dříve. Poděkovala jsem za jeho ohleduplné gesto, které mě sice na jednu stranu potěšilo, ale na druhou stranu jsem (asi vlivem všelijakých psychothrillerů) ze sebe nedokázala setřást ten tíživý pocit, že ti největší zločinci bývají mnohdy nejméně nápadní a nikdo by to do nich do poslední chvíle neřekl.

Oprávněnost mých jistých obav se ukázala o čtvrt hodinky později, kdy jsme v neustávajícím lijáku dorazili k oné zmíněné VIP chatičce. „Kterej blázen by chtěl bydlet místo v luxusním hotelu tady?“ podivila jsem se, když se uprostřed lesa objevilo z čista jasna roubené stavení. „Tohle je ta VIP chatička?“ zeptala jsem se trochu opovržlivě a muž, který tou dobou již držel odemčené dveře, mě zval dál. „Divila byste se, kolik lidí je ochotno si připlatit za klid v přírodě,“ vysvětlil a čekal, kdy vejdu. „Myslela jsem, že jdeme k hotelu nebo do města,“ řekla jsem a nemínila jsem vejít dovnitř. „V tomhle počasí?“ divil se mému nápadu. „A proč ne?“ odpověděla jsem a tvářila se, že mi studený liják vůbec nevadí. „Podle předpovědi by měl déšť během hodiny ustat,“ řekl muž, jakoby byl zkušený meteorolog. „Za hodinu už mě rodiče asi přizabijí, že nejsem ještě doma,“ dodala jsem pohotově. Muž se usmál a já nechápala, čemu se směje. Pak se podíval na hodinky a řekl mi, že tak brzy nemusel bývat doma ani on, a to měl velmi přísného tátu. „Brzy?“ nechápala jsem. „Ano. Je teprve osm hodin,“ sdělil mi šokující informaci, neboť jsem myslela, že je již půlnoc. „Uvnitř by měl být telefon, kterým se spojíš s rodiči a řekneš jim, kde a proč jsi,“ řekl a já pomalu vykročila zamyšleně kupředu a nemohla jsem se neustále dopočítat, jak je možné, že ta celá věčnost trvala mnohem kratší dobu, než jsem čekala.

Uvnitř mi našel nějaké univerzální hadry na převlečení, než mi oschne to, co jsem ze sebe v pokoji sundala. Jeho ohleduplnost při mém svlékání mi dodala klidu, že přeci jen to nebude žádný sexuální maniak.

Když jsem se vrátila do hlavní místnosti, měl již v krbu rozdělaný oheň, do jehož okolí dal sušit moje donesené kousky poničeného oblečení, a přitom už se mu vařila voda na čaj. Doufala jsem, že si tou svojí pozorností neslibuje z mé strany nějakou odměnu, kterou, když nedostane dobrovolně, tak si ji vezme násilím. „Máš hlad?“ vyrušil mě jeho dotaz z myšlenek. Kývla jsem a zauvažovala nad tím, zda by nějaký násilník mohl mít tak klidný a vyrovnaný hlas, jako má právě on. Seděla jsem u stolu na kraji lavice hned vedle příjemně hřejícího krbu a pozorovala jsem urostlého muže, jak se obratně pohybuje po kuchyni. Jeho urostlá ramena a o dvě hlavy vyšší postava bylo přeci jen něco úplně jiného, než jsem vídala běžně kolem sebe například ve škole nebo na diskotékách.

Zalil dva připravené hrnky s čajem a donesl je ke stolu i se sušenkami, které mi měly zahnat hlad, než připraví něco vydatnějšího k večeři. „Mohl by být klidně můj otec,“ říkala jsem si, když jsem ho zas viděla zepředu. Nebyl škaredý, nebyl zlý, nebyl nepříjemný… a přitom jsem stejně měla divný pocit, že tu něco nehraje. Jen jsem nedokázala sama sobě říct, co.

„Myslím, že už přestává pršet,“ řekla jsem s nadějí v hlase a doufala jsem, že strach, který mě zase pohltil jak přívalová vlna, nebyl na mých slovech znát. Muž popošel k oknu, zahleděl se ven a souhlasil, že mám pravdu. „Už tam jen slabě poprchává,“ oznámil a já si říkala, že jen zbytečně vyšiluji, protože kdyby mě tu chtěl držet, zamknul by nás v chatě – a to, pokud vím, neudělal; dávala jsem si na to moc dobrý pozor – a mimo jiné by měl určitě řeči, že ještě prší, nebo pršet bude; že tu mám přečkat noc a tak podobně. „Jestli chceš, tak jak dopijeme čaj, můžeme vyrazit,“ navrhnul sám tento scénář a já se mohla zase uklidnit. Popíjeli jsme čaj, povídali jsme si o luxusním hotelu a jeho často výstředních klientech, které takové snobské prostředí přitahuje jako magnet, a mezi tím jsem chroustala jednu sušenku za druhou, jako bych celé dva dny nejedla.

Teplý čaj a vyhřátá místnost začali působit na moje prokřehlé tělo. Nejprve jsem si musela poposednout dál od krbu, brzy na to i sundat půjčený huňatý svetr a přesto mi bylo pořád vedro.

V ústech jsem měla podivnou pachuť. Jezdila jsem si jazykem po patře a pomlaskávala si na prázdno, jako bych tu divnou nezvyklou chuť v puse cítila i fyzicky. „Jsem utahaná,“ vysoukala jsem ze sebe ve chvíli, kdy se mi začal muž na protější straně stolu rozmazávat před očima. Vypadal, že mě upřeně pozoruje nebezpečně zaujatým pohledem, který připomínal šelmu číhající na svoji kořist, po níž chce každou chvílí skočit.

Chtěla jsem se ho zeptat, jestli jsem kořist, ale vyšel ze mne jen mumlající hlas. Jazyk brněl a zdál se být jako ze dřeva. Podezíravě jsem přejela pohledem hrnek s čajem a přitom jsem pohnula hlavou. Udělalo se mi nevolno, vše se zatočilo a můj téměř prázdný hrnek byl na stole hned asi desetkrát. Snažila jsem se opřít zády o lavici, ale i to byl najednou velmi těžký úkol.

Asi se mi na chvíli zavřeli oči, nebo jsem přestala vnímat okolí, protože z ničeho nic mě ten podivně zírající muž podpíral, abych neupadla. Vlastně ne, on mě nesl v náruči! Divně to houpalo a na to, jak byl mohutný, zdálo se, že se mu jde ztěžka. Nebo se to zdálo mně? Každopádně odfukoval jako lokomotiva. Možná to bylo tím, že mě nesl po schodech, ale nedokážu říct, jestli to bylo do podkroví nebo do sklepení; ani si nejsem jistá, zda to skutečně byly schody, protože zrak ne a ne zaostřit. Připadala jsem si jako spolužačka s ani nevím kolika dioptriemi, která bez brýlí neviděla téměř nic kolem sebe. Bylo to hodně nepříjemné snažit se marně přimět vlastní tělo k poslušnosti. Ale zároveň mi to bylo jakoby jedno.

„Musím spát… musím spát…“ znělo mi hlavou a najednou jsem s sebou trhla. Ne, to někdo trhnul se mnou. Něco mi říkal. Anebo si to možná mluvil sám pro sebe. Nevím. Posunul mě na okraj postele. Dával pozor, abych nespadla na zem, ačkoli byla postel dostatečně prostorná i pro dva lidi, a přes střed postele dal na prostěradlo nějakou plachtu. Asi velký ručník? Nemohla jsem to zaostřit. Ale říkal něco o tom, že nemá zájem, aby to tu dopadlo stejně, jako s prostěradlem v hotelovém pokoji, kde jsem byla s tím svým…

A pak jsem usnula…