Na smutnou rozloučenou

Nějak prostě nešlo reagovat. Věděla jsem, že člověk na druhé straně telefonní linky potřebuje mou podporu, chce slyšet povzbudivá slova-a vlastně třeba ne povzbudivá, zkrátka jakákoli slova… A že jediné, co v tuto chvíli opravdu nechce je, abych mlčela.
Jenomže já jsem nevěděla, co říct. V krku mi vyschlo už díky chřipce, která se na mě hrnula, natož pak po té šokující zprávě…. Stála jsem u okna a koukala ven, jak se z nebe sype vločka za vločkou, jak se předhánějí v tom, která dopadne dřív. Jedna větší než druhá. Napadlo mě, že bych chtěla jít ven a do té kupy sněhu skočit…. A už tam zůstat.
Hlas ozývající se ze sluchátka stále naléhal. Jenže já zoufale nevěděla, co říct…. Jak zareagovat…
Člověk, kterého jsem poznala před pěti šesti lety jako obyčejného kluka, ze kterého se následně vytvořil příjemně vypadající frajírek-v tom nejlepším slova smyslu, do kterého jsem se po uši zamilovala a svým způsobem ho miluji do dnes. Člověk, který mi tak moc ublížil, přestože si to nikdy tak úplně neuvědomil. Člověk, se kterým jsem zažila tolik krásného i zlého, člověk, na kterého nikdy nechci a vlastně ani nemůžu zapomenout.
Přesně on mohl mít za pár měsíců v náručí malé, krásné dítě. Bylo by mu jistě podobné, tak sympaticky hezké. A byl by to kluk, protože on umí jen kluky… Bylo by to mrně, které jen tak neposedí, protože on je taky takový. Mělo by hezké, i když možná trošku těžké dětství. Kdo ví. Pak by postupně dospívalo a byl by z něj krásnej kluk. Přesně takový, jako jeho táta. Snad by to nemusel být stejný šmejd……
Jenže to dítě se nenarodí. Proč? Že by ho Bůh na Zemi nechtěl? Kde je sakra ten důvod, že se úplně bezbranný tvoreček jen tak ztratí z těla své budoucí mámy? Kdo koho a proč trestá?
Slyším kolem sebe názory, že každému se vše jednou vrátí. Boží mlýny melou pomalu, ale….

Ten kluk na druhé straně, zoufalejší víc a víc, kterému já už nedokážu pomoci. Ptáš se, co se mi teď honí hlavou? Opravdu to chceš vědět?
Hodně jsi mi za ten čas, který jsme spolu strávili, ublížil… Na ty rány, které jsi způsoboval, ses moc neohlížel. Já jsem se ale vždycky pomalu zvedla a šla dál, tobě vstříc. Ty jsi toho zneužil a zase mé duši ublížil.. Bylo to pořád dokola a nikdy to neskončilo.
Jenže teď, potenciální táto, jsi úplně na druhém konci řeky. Ne břehu, to by bylo moc blízko. Stojíš u pramene, protože na začátku všeho a já plavu-ne, neplavu, já se topím v moři, nebo spíš v oceánu, a ty víš, že k břehu mám neskutečně daleko. Že tam nikdy, nikdy nemůžu doplavat a zachránit mě může snad jen zázrak. Jenže ten neexistuje, na to my přeci nevěříme, viď? Zatím mám ještě síly, zkouším plavat, zachovat klidnou hlavu a nepanikařit, jenže postupem času, za pár hodin, dní, mi ty síly dojdou. Vlastně každou minutou cítím, že ubývají. Včera jsem usínala plná energie a dneska už nemám sílu na nic, snad jen na přemýšlení, co se mnou bude dál.
Ty máš problémů nad hlavu, připadá ti, že se ti zbořil svět, protože umřel kus tebe.
Já mám problémů nad hlavu, připadá mi, že se mi zbořil svět, protože mi umřel kus mě.
Ztratila jsem tě navždy, protože teď už nikdy, nikdy nemůžeš být ani kouskem můj.
Jsem sobec?
Ne, nejsem.
Ty jsi byl sobec celá léta, když jsi myslel jen na své štěstí.
Teď na sebe myslím já, ale jako sobec si nepřipadám.
Připadám si nešťastná, zklamaná, smutná. Z toho všeho, co jsme prožili, teď už nevidím ani ty krásné chvíle, ty jakoby se někam ztratily, jakoby nikdy neexistovaly. Bylo jich zatraceně málo a teď, když tě ztrácím, jsou vlastně nepodstatné.
Tak moc tě miluji, že nedokážu ve tvé přítomnosti existovat.
Já vím, že tohohle jsi se bál a děsil, že jsi počítal s mou podporou, že jsi věřil, že jsi věřil ve mně, protože já jsem tě nezklamala nikdy. Vždycky jsem tu byla.
Jenže, osůbko tam na druhém konci telefonní linky, já potřebuji žít. S tebou už to nejde.
Tak věř, že Tě miluji.