Drahý Otče

Drahý Otče,

je další ponurá noc a takové přímo svádějí k sebereflexi. A já cítím, že ti musím vysvětlit, proč jsem při našich posledních společných dnech jednala tak, jak jsem jednala. A ač ani já příčinám svého jednání plně nerozumím, stále mám nutkání ti aspoň tu část, kterou chápu, nějak vysvětlit. Vysvětlit, co se ve mně odehrávalo. Protože ač si byl velice nadán v mém čtení, mé nejniternější myšlenky ti zůstávaly utajeny, a tak chápu, proč si byl tak zmatený, proč ses cítil tak, jak ses cítil, proč si měl pocit, že jsem.. ale však ty víš, jak ses tehdy cítil. Důležité je, abys znal aspoň tu malou část příčiny podivnosti mého jednání. V tomto dopise budu psát mnoho zdánlivě zbytečného, věci, které znáš, věci, kterých si byl ty sám svědkem, místy se možná bude zdát tento dopis matoucí, někdy snad ani nebude dávat smysl. Za to se omlouvám, ale cítím, že je třeba nic nevynechat, pokud ti mám dát věrný náhled do mé mysli.

Myslím, že všechno začalo ten den, kdy jsem poprvé potkala „kamaráda“. Byl to den jako každý jiný, seděl si u mě na posteli, komunikovali jsme jako každý den – já mlčky, ty slovy.

„Víš,“ řekl si a já se utápěla v tvých hlubokých očích. „Měl bych ti přivést kamaráda.“

Dál jsem se ti dívala do očí, ale byla jsem zmatená. Proč si mi chtěl někoho přivést? Byly tu krátké návštěvy, ale o ty ses staral sám. Vlastně jsem je nikdy neviděla, jen slyšela. Někdy si mi o nich vyprávěl. Byli to hračky, zvířata, děvky a hříšníci. Nikdy to nebyli „kamarádi“. Byly to zlé bytosti a tak si je musel potrestat. Udělala jsem něco, co tě přimělo trestat mě? Jaký jiný smysl mělo přivádět sem „kamaráda“? Kamarádi s námi zůstávají po léta. Chtěl si mě snad nahradit? Byl to nějaký test? Chtěl si vyzkoušet mou oddanost? Nebo si mě měl dost a chtěl si mě potrestat obzvlášť krutě? Vždyť co je horšího než přítomnost někoho dlouhodobě odvracejícího tvou pozornost? Nakonec bys na mě mohl zapomenout.

Musela jsem vypadat opravdu zoufale, ačkoliv jsem neřekla ani slovo. Za ta léta jsem si dokázala vytvořit podivuhodnou nonverbální řeč. Jeden pohled a věděl si přesně, na co myslím. I teď si viděl mé obavy. Mile ses na mě usmál. „Nikdo tě nikdy nemůže nahradit. Bude to tvůj kamarád. Dárek.“ Pak si mě láskyplně pohladil po tváři a odešel. Odešel pro kamaráda. A já byla klidnější. Nikdy si mi nelhal. Chtěl si mi jen dát dárek. A já ti z celého srdce věřila. Ale malé obavy jsem stále měla. Přecijen, já žádného kamaráda nepotřebovala. Naprosto mi stačila tvá přítomnost. Musel si to vědět. Bylo to něco nevyřčeného, přesto visícího ve vzduchu, všem na očích. Tak proč si mi ho vůbec chtěl dávat? Tolik otázek a žádná odpověď. Očima jsem zavadila o knížku, která byla u nohou postele, ale po chvilce přemýšlení jsem to zavrhla. Raději jsem si lehla a zavřela oči. Po spánku je má mysl vždycky o něco jasnější. I když bylo teprve odpoledne, a má mysl byla plná myšlenek, usnula jsem brzy.

Probudily mě hlasy. Tvůj hlas jsem poznala. Ale dohadoval ses s někým dalším, dole v domě. Po chvíli hlasy ztichly, zato jsem slyšela, jak jste oba dva stoupali po schodech. Brzy jste se dostali do patra, kde jsem byla já. Pomalu jste se přibližovali, ale náhle jste se zastavili. Po okamžiku ticha jsem uslyšela známý hlas. „Nezastavuj se. Dveře napravo.“

Ještě pár kroků a dveře se otevřely. A hle, tam stál. Můj dárek. Měl vzezření sympatického rošťáka - rozpustilé vlasy, drzé oči a strniště, vše hnědé barvy. Ale jinak vypadal, jakoby ho přejel parní válec. Původně bílá košile byla značně špinavá a pouze z poloviny zastrčená do kalhot. Jinak pohledný obličej mu hyzdila rudě zbarvená rána nad levým spánkem, na levé tváři stále ještě byla zaschlá krev. Jeho pohled byl zmatený, ale také skelný – nejspíš se snažil ze všech sil zůstat na nohou. Patrně mu v hlavě tisíce malých rarášků bušilo do lebky tisíci malými kladívky. Trochu zavrávoral, ale oklepal se a otočil hlavu k tobě. Chvíli tam jen tak stál a zíral na tebe, těkal pohledem z tvé tváře na pistoli, kterou si mu přitlačil na bok, zhruba v oblasti jater. Párkrát naprázdno otevřel a zase zavřel pusu. Pak skoro na půl minuty zavřel oči, zhluboka se nadechl a když oči znovu otevřel, klidným hlasem se zeptal: „Prosím, rád bych znal důvod mé přítomnosti.“ Nejspíš se hodně přemáhal, protože to vypadalo, jakoby zadkem rodil ježka. Ty si na něj s očekáváním hleděl a Dárek po dalším kole hlubokého dýchání a zavírání očí dodal: „Pane.“

Spokojeně ses usmál. „Jsi dárek. Vlastně jsi Dárek s velkým D.“ Dárek byl zmatený a ty sis jeho zmatený pohled užíval. „Teď, na pos..“

„Co tím sakra myslíte, dárek?!“ nenechal tě doříct. Ve tvých očích byl čirý vztek. „Snad jsme si něco vysvětlili?!“ zařval si na Dárek. Pak si ho kopnul zezadu do kolen a on padnul k zemi. Stačil ještě zaklít: „Do hajzlu!“, než si ho znovu kopnul, tentokrát do zad. Přesunul ruce zpodbřicha pod hrudník, což nebylo tak lehké – byly pevně spoutány kovovými pouty. Trochu se nadzvednul nad zem a sotva slyšitelně řekl: „Kristepane..“ Ale ty si to slyšel. Nakopnul si ho do břicha a Dárek se znovu svalil k zemi. Kašlal a spoutanýma rukama si držel místo úderu.

Chvíli ses na něj koukal, pistoli stále v ruce, ta však teď byla skloněná podél těla. „A teď, když jsme si to vysvětlili, můžeme pokračovat. Na postel.“ Ukázal si na železnou konstrukci se starou matrací. Dárek ale ležel na zemi a svíral si břicho. Přiložil si mu pistoli k temeni hlavy a opakoval svůj požadavek: „Vstaň. Na postel.“

Dárek se namáhavě zvednul na nohy a pomalu došel k posteli, na kterou si potom sednul. Ty si sáhnul za postel a vytáhnul řetěz s okovy. Dárek se na tebe podíval, pak na řetěz, pak na mě, sklouzl očima na mou pravou nohu a můj řetěz. A najednou tam byla lítost v jeho očích. A já věděla, že nic nechápal. Pro ochranu je nutné přijmout i omezení. Ty si věděl, co děláš. Ale ten Dárek, co měl být mým kamarádem, to vůbec neviděl. Když si mu upoutával nohu, probodával tě pohledem. Viděla jsem v jeho očích čirou nenávist. Což to nechápal?

Najednou zazvonil telefon. Rychle si ukončil práci a zmizel ze dveří. Dárek se na ně podíval a čekal až kroky odezní. Pak promluvil: „Ahoj.“ Koukal tím útrpným pohledem přímo na mě. A já se lhostejně dívala na něj. Pokusil se o laskavý úsměv. „Říkají mi Niko. Jsem policista.“ Stále jsem na něj mlčky koukala. A to mě mělo jako ohromit? I kdyby byl třeba z Marsu, mohl jít tam odkud přišel. „Neboj,“ ozval se znovu, „dostanem se odsud. Budou mě hledat. O co tomu chlapovi jde?“ Už mě nebavilo ho poslouchat a tak jsem si lehla a zavřela oči. Chvilku chřestil řetěz a pak byl jen slyšet hluboký povzdech. Nejspíš řetěz nebyl tak defektní, jak doufal. Žádnou radost mi to však neudělalo – ty si ho řetězem chránil, tak jako mě. Kdyby z toho řetězu unikl, třeba bych se ho zbavila. A zas bych tě měla jen pro sebe. Mou myslí proudily myšlenky, jak se zbavit nevítaného hosta, stále jsem totiž nepřišla na důvod jeho příchodu. Přemýšlela jsem, proč bys mi dával takový dárek. Co s ním mám vůbec dělat? Je až s podivem, jak často mě takové přemýšlení unaví, ale stalo se to znovu. Se zaneprázdněnou hlavou jsem brzy usnula.

Probudila jsem se až se svítáním. Dárek Niko vypadal snad ještě hůř než včera. Stále seděl v totožné pozici, pod očima kruhy a celkově vypadal velmi unaveně. Patrně celou noc nezamhouřil oka. Nejspíš známka vzdoru nebo tak něco. Ten jeho vzdorovitý postoj mě přiváděl k šílenství. Vadil mi víc než samotná jeho přítomnost. Ne snad kvůli tomu, že jakýkoliv vzdor je marný, ale kvůli tomu, že jsem ho nechápala. Proč vzdoroval, proč? Cožpak všechno, co si dělal ostatním, nebylo pro jejich vlastní dobro? Nenáviděla jsem ho za to, že tam byl, ale mnohem víc jsem ho nenáviděla za to, že vzdoroval, že si nevážil té zaslužné činnosti, kterou si dělal. Přála jsem si aby zmizel, ale ten jeho vzdor mě tak dopaloval, že jsem si ještě víc přála, aby nejdřív pochopil. Pochopil, že to, že se tu ocitl, je ta nejlepší věc, která se mu kdy mohla stát. Říká se, že výcvik skrze cukr a bič vycvičí i to nejzarputilejší zvíře. A člověk je vskutku zarputilé zvíře, a není vůči výcviku imunní. Ale co tedy po výcviku? Co až to pochopí? Budu ho zase nenávidět za pouhou jeho přítomnost? Stanou se z nás rivalové, ba dokonce úhlavní nepřátelé? Mnoho myšlenek se mi honilo hlavou, když jsem na něj koukala. Stále seděl nehnutě, ale všiml si mého pohledu. Snad si myslel, že projevuju nějakou starost, že jsem se probrala z letargie, nevím. Zkrátka, znovu promluvil: „Jak dlouho tu jsi?“ Já samozřejmě mlčela. Ale i kdybych snad užívala verbální řeč, nevěděla bych co odpovědět. Pravda byla, že jsem do nedávné doby netušila, jak dlouho jsem s tebou byla. Byl si mi otcem, Otcem s velkým O, a tak mi přišlo, že jsem s tebou byla odjakživa. Přesto jsem však věděla, že to není pravda, že s mým biologickým otcem nemáš co dočinění, přesto si mi byl tím jediným otcem na kterého jsem si vzpomínala. Minulost jakoby snad ani neexistovala, jen velká černá díra. A ač jsem tedy měla pocit, že jsem v životě byla jen s tebou, zároveň jsem veděla, že v mé minulosti něco schází, že mám v paměti díru a tak jsem neznala odpověď na Nikovu otázku. Ne, nediv se prosím, že mu říkám jménem. Snad ty si ho nazýval Dárkem a já to označení na krátkou dobu přijala, ale pak pro mě už navždy zůstal Nikem. Nikdy jsem ho nepřijala jako dárek, kamaráda, milence nebo co si to zamýšlel. Byl to nevítaný host a policista Niko, kterého jsem se chtěla zbavit, co nejdřív to šlo. Jakmile by pochopil.

Jak jsem byla v zajetí myšlenek a snažila se přijít na správnou odpověď, byť bych jí sdílela jen sama se sebou, Niko na mě netrpělivě koukal. Ano, s jistou starostí a lítostí v očích, ale opravdu netrpělivě. Nejspíš by odsud nejradši zmizel. A já mu v tom rozhodně nechtěla bránit. Ale na druhou stranu vypadal tak zuboženě, že kdyby usnul, prospal by snad celé dny. Proč se tedy v noci aspoň na chvíli nevyspal? Bránil se spánku ze strachu, co by mohlo přijít, kdyby byl mimo? Nebo snad nechtěl přijít ani o minutu bdělého stavu, kdy mohl přemýšlet nad únikovým plánem? Ne, hloupost. Policie přece zná důsledky spánkové deprivace, ta by při úniku spíše uškodila. Čím déle jsem na něj koukala, tím méně jsem ho chápala. Proč se nevyspal? Aspoň trochu? Zkoumavě jsem si ho prohlížela a snažila se přijít na to, co mu bránilo ve spánku. Spát měl kde, bylo tu ticho, nevypadal, že by byl v bolestech, úmyslná snaha zůstat vzhůru se mi zdála hloupá. Tak proč celou noc nezamhouřil oka? A proč mě vůbec pouhý fakt, že v noci nespal, tak rozčiloval? Vadilo mi snad všechno, čemu jsem nerozuměla?

Niko se znovu ozval: „Rozumíš mi vůbec? Mluvíš česky?“ Zanechala jsem svých myšlenek a přikývla. Nemělo smysl si s ním nějak hrát. Chtěla jsem, aby si užil trochu tvé pohostinnosti a pak rychle zmizel.

„A můžeš mluvit?“ ptal se dál. Asi ho zajímalo jestli jsem němá, zda mi od přírody ona schopnost verbální komunikace chybí. Nechybí. Jen jsem si vybrala, že jí nebudu používat, a tak jsem znovu přikývla. On se pouze chápavě usmál a jeho unaveným zrakem se začal ohlížet po pokoji. Nevím, co doufal, že najde, ale měl smůlu. Ozvaly se kroky a vstoupil si. Doufala jsem, že pozná tvou sílu i tvou laskavost. Pak by snad pochopil a přešel by ho ten vzdor, který mě tak vytáčel. A pak bych se ho mohla zbavit, toho zatraceného vetřelce. Ačkoliv jsem neměla nejmenší tušení jak. Pomoct utéct? Ale jak? Odtud se přece nedá utéct. Bylo tu mnoho hříšných duší, kterým se nikdy utéct nepodařilo. A jistě se snažili. Proč by se to mělo povést jemu, i kdybych mu pomáhala? Jsou snad policisté tolik odlišní od normálních lidí? Mají nějaké zvláštní schopnosti nebo jsou to snad géniové? Jak jinak by někdo z nich mohl utéct? Vždyť na první pohled se ničím neliší. Krvácí, potřebuje spánek jako ostatní, tak proč by zrovna on měl uspět tam, kde jiní selhali? Tyto a podobné myšlenky se mi honily hlavou, cítila jsem se tak zoufale, jakobych měla ve hnízdě kukačku, byla si jí plně vědoma a přitom nebyla schopná se jí zbavit. Ty sis však mého zoufalství vůbec nevšiml, a jako každý den si mi přinesl snídani. Vzala jsem jí z tvých rukou a podívala se ti do tváře. Laskavě ses na mě usmíval. Stačil mi pohled do tvých očí a mé zoufalství najednou bylo v mlžném oparu, najednou jsem viděla jen ty oči, znovu jsem v nich byla celá ztracená, ochotná udělat cokoliv, co by je ještě více rozzářilo a udělalo ti radost. Oplatila jsem ti úsměv a jakobys čekal právě na něj, obrátil ses k Nikovi. Ten na tebe koukal zmateně, stále nechápal, co se děje, proč tu je. Pak se podíval na mě a všiml si, jak obdivně na tebe koukám. Snad mu teprve tehdy došla povaha našeho vztahu, došlo mu, že nikdy nebudu na jeho straně a z toho nejspíš i usuzoval, že mu útěk spíš ztížím, než že bych mu pomáhala. Každopádně zavřel oči, trochu se mu roztřásly rty a hluboce si povzdechl. Ty ses na mě ohlédl, také sis všiml mého obdivného pohledu a s pobaveným zasmáním ses na něj otočil. Nakonec si promluvil: „Takhle umírá naděje.“ Zdálo se však, že tvá slova ho spíše uklidnila. Vyzařoval z něj klid, pravidelně oddechoval a se stále zavřenýma očima řekl: „Mýlíš se. Jeden Rus kdysi řekl, že ztratit naději je totéž jako zemřít dvacet let před vlastní smrtí.“ Pak otevřel oči, které byly náhle plné plamene vzdoru a hněvu. A stejně plamenně, s pevným hlasem, na tebe vzkřikl: „A mně se umřít nechce, ty magore!“ Byla jsem si jistá, že tak nestoudný výbuch vzdoru způsobí okamžité potrestání. Akce vyvolává odpovídající reakci a tak dál. Ale ty jsi na něj jen koukal a tvůj úsměv se ještě rozšířil. Vypadal si skoro.. potěšeně. Ale proč? Porušil tvá nejsvatější pravidla, opovrhoval tebou a měl v očích jen nenávist, kdyby měl možnost, jistě by tě zabil. A přitom se nezdálo, že by ti to vadilo. Potěšeně ses na něj díval dobrou minutu a pak si prostě odešel. Celou tu dobu tě Niko sledoval a i potom nenávistně sledoval zavřené dveře.

Když jsem dojedla, Niko na mě promluvil. „Víš, že mu na tobě nezáleží, viď? Má tě na řetězu jako psa.“ Potom se zarazil. Nejspíš si uvědomil, že právě i sám sebe nazval psem. Já jsem se jen ušklíbla. Nic nechápal. A vím, že nikdy nepochopí. Řetěz nebyl trest. Byla to ochrana. Byla jsem za něj vděčná, jako za všechno, cos pro mě udělal. Ale on.. tím přístupem mě tak štval a já se cítila tak podivně rozpolcená. Chtěla jsem, aby pochopil, že všechno co jsi kdy dělal bylo pro dobro ostatních. Ale taky jsem chtěla aby zmizel. Což by se nestalo, pokud by tě pochopil. Vážně jsem nevěděla, co dělat. Ale jak se ukázalo, život má vždycky podivný způsob jak vše vyřešit tak nějak sám.

Nebylo ani poledne, když se najednou ozvaly sirény. Lekla jsem se, ale Niko si s úlevou povzdechl a potěšeně se usmál. V další minutě si vrazil do dveří a chytil ho pod krkem. „Co jsi udělal, ty zmetku?!“ vzkřikl si na něj se vztekem v očích. Niko se usmál ještě víc. „Policajti najednou nejsou takový blbci, co?“

Jeho slova tě rozzuřila ještě víc. Hodil si s ním směrem k protější stěně a pokud by ho pouta nezarazila (a značně bolestivě, podle jeho tlumeného výkřiku), jistě by do ní narazil. Nevím co udělal, že ho našli tak brzy. A vlastně na tom vůbec nezáleží. Ale určitě to byla jeho chyba. Ty jsi nikdy neudělal žádnou chybu. Tedy až na ten nápad přinést mi Dárek. Ale do té doby, vše co si udělal, bylo tak dokonalé. A mě začala popadat panika. Podle zvuku nás policejní auta obkličovala a bylo jasné, že jich bude čím dál tím víc. Pořád jsem tajně doufala, že z toho vymyslíš cestu ven, ale bála jsem se, tak jsem se bála. A bylo jetě horší, když jsem tě viděla, jak chodíš po našem pokoji a nevnímáš ani jednoho z nás. Vypadalo to, jakoby ses snažil vymyslet cestu ven, ale ne a ne na to přijít. A to mě děsilo. Jak by bylo možné, že bys na to nemohl přijít, ty, můj Otec, mé všechno? Cožpak jsme dospěli do chvíle, kdy si i ty byl krátký na zlo zvenku? To bylo přece nemožné.. že? Sledovala jsem jak si vytáhl pistoli a odjistil jí těsně předtím, než byly s hlasitou ránou vyraženy dveře v přízemí. Když si popadl Nika za vlasy, donutil ho vstát a vrazil mu hlaveň do spánku, má panika se ještě prohloubila. Věděla jsem, co ti policisté chtějí. Vzít tě a strčit do klece. Ano, mohl si zabít Nika, ale co pak? Bylo jich mnohem víc.. tak moc.. a tys byl sám. Tedy, byla jsem tu ještě já, ale já jsem ti nemohla pomoci. Jak bych jen mohla? Na všem jsem závisela na tobě, ty jsi byl můj ochránce, chránil si měl před venkovním světem, a před vším zlem, kterým oplýval. Ale možná snad teď, projednou, bych mohla zvládnout tě ochránit. Přijít na něco, co by tě od nich ochránilo. Nevnímala jsem, když ti policisté vtrhnuli do našeho pokoje. Nevnímala jsem jejich výkřiky, nevnímala jsem ani ty tvoje. Sledovala jsem jak tlačíš hlavní pistole do spánku Nika a věděla jsem, že není cesty ven. Vstala jsem a pomalu šla směrem k tobě. Policisté na mě nejspíš vykřikli, protože si od Nika mírně poodstoupil, jakobys mě zval do objetí. Stále si ho však pevně držel. Já příliš nevnímala, co se dělo okolo, před očima jsem stále viděla tebe v kleci – uvězněného a v pasti. Když jsem přišla až k tobě, moje noha se se škubnutím zastavila – délka řetězu byla velká, ale ne zas tolik. Kupodivu však stačila akorát, abych s mírným nakloněním mohla vzít nůž, který si měl za opaskem. Nevím, jestli ses za mnou s překvapením otočil nebo jak se to přesně stalo, ale najednou si stál přímo proti mně. Stále si držel Nika, s pistolí u jeho hlavy, ale skoro bokem k policistům, koukal si po nich jen koutkem oka. A nevím, jak dlouho to trvalo, říkali mi že to nebyla ani vteřina, ale já se v ten moment definitivně rozhodla a bodla tě přímo doprostřed hrudi. Stále si pamatuji ten tvůj šokovaný výraz, jak si pustil zbraň i Nika a skácel se k zemi. Díval ses na mě těma tvýma úžasnýma očima a já věděla co ti běželo hlavou. Proč jsem tě zradila? Proč jsem to udělala, když si mě tak miloval a jen mě chránil? A nemohla jsem ti nic vysvětlit, protože neuběhla ani půl minuta a zavřel si oči – nadobro. A já nestačila vzít nůž z tvé hrudi, abych šla s tebou, byla jsem odvlečena Nikem do mé vlastní klece, možná bílé a někdy vystlané, ale pořád klece.

Chtěli, abych s nimi mluvila. Niko přišel taky. A všichni chtěli, abych jim řekla o tobě, věci, o kterých vím, že jsou tvým nejsvětějším tajemstvím a nezáleží na tom, že už tu nejsi. Věci týkající se tvých hraček, věci týkající se mé totožnosti. Ale já na ně nereagovala, tak jak si mě to učil. Potom policisté odešli. Ti, kteří si říkali 'doktoři' se mě snažili pouze rozmluvit – o čemkoliv. Ale já stále mlčela. Niko mě občas přišel navštívit. Jednou něco zašeptal jednomu 'doktorovi' a ten pak navrhl, ať ti napíšu tento dopis. Vlastně nevím, jaký smysl to má. Řekli, že trpím pocitem viny, protože jsem tě probodla, ačkoliv jsem k tobě cítila náklonnost. A pocit viny že je prý největší překážkou zotavení. A že dopis, kde ti vše vysvětlím, mi udělá líp. Že až ho dopíšu, můžu ho zničit. Nikdo se nedoví, co napíšu. Ale to jsem jim neuvěřila. Byla jsem si jistá, že to budou číst. Ale to už je teď přece jedno. Uvězněná už jsem. Nemůže to uškodit, že? Stále jsi mým Otcem a tak jsem neprozradila nic z tvých tajemství, pouze svých. Ve všech těch rozhovorech byli totiž policisté mimo. Myslí si, že se tě pořád bojím, proto nemluvím. Myslí si, že jsem tě zabila kvůli tomu, co jsi prováděl svým hračkám, kvůli tomu řetězu, kvůli Nikovi, ale tak to není. Nesnesla bych pomyšlení že bys byl navěky uzavřen v kleci bez možnosti úniku. Znám tě, potřebuješ být volný. Potřebuješ být volný a přesto potřebuješ někoho s sebou. Tak jako si potřeboval mě. A já potřebovala tebe. A snad tě i stále potřebuju. Proto jsem chtěla jít s tebou, ale oni to překazili. A tak jsem uvězněná v tomto světě, přišla jsem o svobodu, přišla jsem o bezpečí, které si mi poskytoval. Ale aspoň ty jsi volný. Snad sis myslel, že jsem tě zradila, ale vidíš – nakonec jsem tě zachránila. Vydrž Otče, budeme opět spolu.