Člověče, nezlob se

Prolog

Superhrdina.
Simon si natáhl dlouhé modré elastické kalhoty. Pružná látka objala jeho stehna a ruku v ruce s tím dorazil i ten známý tíživý pocit omezeného pohybu. Tiše zaklel. Nenáviděl tento druh oděvu, ale musel uznat, že nic lepšího na tuto činnosti nenašel. Nemohl přenést přes srdce, jak se mu úzké nohavice hladově zahryzávají do nohou.
Je to povinnost, osud nebo volba? Sám nevím. Jednoho dne se probudíte a zjistíte, že s vámi něco není v pořádku. Náhoda? Možná! Od té chvíle nic není jako dřív, i když chcete, aby všechno bylo jako dřív. Pozorujete věci, o které jste okem nezavadili, vnímáte to, co unikalo vašim smyslům jako sněžná liška lovcům kdesi v noci za polárním kruhem. Úžasné, řeknou mnozí, ale já bych si tím až tak jistý nebyl.
Pomalu se narovnal. Vydechl. Pravou rukou nerozhodně hmátl na svá záda a přesně naučeným pohybem ze sebe bleskově stáhl krátké triko. Na hubeném vysokém těle mu okamžitě naskákala husí kůže. Mrazivé drápky se nespoutaně vydaly na zábavnou pouť trápení a on se nepříjemně ošil. Chopil se bavlněného trička s dlouhými rukávy a vsoukal se dovnitř. Vtíravé zimomření se neochotně stáhlo do tmavého ústraní, kde bude čekat, až mu opět dá šanci. Simon si znechuceně odplivl.
Začne to skvěle, vždyť jste v podstatě bozi. Nadlidi. Svou tajemnou silou můžete zachraňovat, ničit i tvořit. Máte chuť měnit svět, potírat zločin a lovit neopatrná dívčí srdce. Dostanete možnost splnit si své sny o vlastní důležitosti.
Zamračeně se rozhlédl. Byl vcelku nepořádný, a ačkoli jeho převlékací kóje měla tak centimetr na centimetr, přesto se mu i zde oblečení vcelku obstojně skrývalo. S vítězným úsměvem nadzvedl nesourodou kupu spodního prádla a džínsů a vytáhl špinavé kraťasy. Nosil je přes elastické kalhoty, protože nesnášel, když bylo vidět snad úplně všechno. Nebyl puritán, ale čeho je moc, toho je příliš. Každého baví škrtat zápalkou, ale když máte před sebou hořící dům, rozhodně nepředstoupíte s provinilým výrazem ve tváři a omluvou.
Jenomže každý meč má dvě ostří, tedy pokud zrovna nemácháte arabskou šavlí, to je potom jiný příběh – ale co už. Jednoho dne zjistíte, že žádný superhrdina nedokáže uhlídat celé město sám. A co teprve stát, kontinent, svět? Za každým zločincem, kterého zastavíte, za každým chudákem, kterého zachráníte, stojí další dva, které nechytíte a další tři, které neochráníte. A lidé vám to vyčítají. „Kde je zachránce? Kde je spasitel?“ Lidskou povahou je nestarat se, pokud dostanou možnost, a oni to udělají, když je budete v jednom kuse vytahovat z problémů. Přestanou být ostražití.
Simon roztáhl termo-vestu bez rukávů a párkrát silně máchl. Ve vzduchu zavířily částečky prachu, hlíny a kdovíčeho dalšího. Nechtěl to vědět. Když všechen ten bordel pozoroval, na okamžik zalitoval, že své ošacení nevozí častěji domů matce. Byla to zlatá žena, která uměla dokonale prát. Nebo jsem možná jen příšerně líný! Vsunul dovnitř nejprve jednu ruku, poté i druhou. Jeho tělem projela vlna vzrušení. Roztáhla se přes něj jako bílá pěna ve vaně a vtáhla do své náruče i ty nejpatrnější buňky v konečcích prstů.
Být superhrdinou si vyžaduje velkou dávku skálopevné trpělivosti, odhodlané nezištné touhy pomáhat a především neochvějné lásky ve spravedlnost. Být super znamená každodenně nasazovat svůj život v nekončícím souboji s lidskou sobeckostí, někdy až nespravedlivě rychle tekoucím časem a především hloupostí a neopatrností. Není to jako v pohádkách a filmech. V realitě musíte odhodit a zadupat svůj starý život a připravit se na dlouhé hodiny bloudění ve městech, kde není komu pomáhat. Jednou za pár dní si vás osud skutečně zavolá, a to musí být moment, kterého se chopíte a myslíte na něj ještě týdny poté.
S kousavým úšklebkem spočinul zrakem na vtipné helmě s modrým vystouplým vrškem, ve které nositel vypadal jako figurka. Bezmocně si povzdechl, pokrčil rameny a nasadil si ji na hlavu.
Nu, všechno to zní hrozně vznešeně a povzneseně. Ale já na to nějak nejsem stavěný. Kdybych se chtěl charakterizovat, začal bych netrpělivostí, egocentrismem a prudkostí. Takový jsem a nic s tím neudělám, takže ať si je superhrdinou ten, kdo na to má!! Já budu dál závodit.

Kapitola 1 – Nový Přítel

Simon vstoupil do prostorné taktické místnosti a nenuceně se usmál. Zasáhl jej pronikavý odér zatuchlého vzduchu a tlejícího papíru, který tu setrvával, ačkoli zde minimálně milion let žádný neskladovali. Na této planetě ale zjevně pachy nemizely tak rychle jako na Zemi, a před příchodem elektroniky zde pozemšťané k plánování využívaly výhradně lákavé náruče prázdných papyrusů a svitků nebo později papírů, ne příliš rozdílných od těch současných. Tato myšlenka mu navodila příjemnou nostalgickou náladu.
Když do těchto dveří vkročil poprvé, byl pouhým pubertálním mladíkem, toužícím po věčné slávě, publiku a hrdinské kariéře. Jako každý teenager se zvláštní schopností, i on snil sobecké sny plné optimistických vizí a černobílých představ. Příliš jsem se nezměnil, jen je můj svět nyní barevnější. Plnější a srozumitelnější.
„Nemohu si pomoci, ale na tobě ta čepka vypadá hrozně srandovně,“ přivítal jej Čen od čtyřmístného kulatého stolu. Ve skutečnosti se jmenoval jinak, ale Simon tuto zkráceninu prozíravě vytvořil, aby se nemusel složitě patlat s výslovností.
„Copak je má chyba, že se k tomu ty naše bělošský ksichty vůbec nehodí?“ zaprotestoval naoko vyčítavě a posadil se vedle svého malého korejského přítele s nakrátko střiženými jako jehlice pichlavými vlasy a poněkud placatým obličejem. Vypolstrované modré křeslo pod ním přátelsky zavrnělo a Simon se opřel.
Místnost byla zařízena v artušovském duchu. Kamenné stěny byly olemovány modrými tapiseriemi se znakem sedmicípé hvězdy. Mezi každými dvěma se tyčilo staré plátové brnění, které mělo o holenice opřený velký bílo-modrý štít. Světlo dodávaly malé nástěnné olejové lucerny, visící vždy mezi gobelínem a dutým rytířem. Zapálena byla pouze každá druhá, takže se celý prostor utápěl v mystickém pološeru, které ale závodníkům nikdy neubíralo z takřka nekonečných zásob pozitivní energie. Celé místnosti pak vévodil velký hvězdami zdobený dubový stůl, usazený na tkaném koberci z neznámé modré látky.
„Robin v tom náhodou není tak ošklivý,“ přisadil si ještě Čen a přisunul se blíž, aby mu mohl strčit do ramene. „J-jo, jsi to prostě ty, kdo kazí tomuto překrásně šitému oblečku na důstojnosti.“
Ve skutečnosti byl Simon se svým atleticky stavěným tělem a pronikavýma očima nejpohlednějším z týmu, ale Čen si ho kvůli tomu přesto velmi rád neustále dobíral. Hráli mezi sebou nesmyslnou hru plnou trpělivého vybírání vhodných momentů a absurdního humoru. Možná jim to všechno jen umožňovalo lépe se koncentrovat. Těžko soudit, Simon si z toho těžkou hlavu nedělal.
„Když už mluvíme o Robinovi, kde vůbec je?“ zeptal se a rozhlédl se dokola, jako kdyby se snad mladý brýlatý chlapec mohl schovávat za nějakým brněním.
„Dnes má přivést toho nového, asi se zdrželi u přemisťovače,“ pokrčil rameny Čen a lhostejně si položil obličej do dlaní.
„Víš o něm něco víc?“
„Jenom že jde o nějaký objev z Afriky. Mají fakt rychlý nohy, ale vypadá to, že tenhle už je tak trošku super.“
„Takže Robin vážně plánuje zkusit tu novou taktiku?“ nechtěl věřit Simon a trochu kriticky pohlédl na místo, kde jejich patnáctiletý génius sedával.
„Myslím, že se to brzy dozvíme,“ odvětil vesele Čen, protože v tu chvíli se hlavní dveře rozevřely a dovnitř vstoupily dvě postavy. Robin a vysoký chlapec černé pleti s trochu nejistým výrazem, ale tvrdým pohledem.
„Tohle je Aban,“ oznámil jim Robin téměř okamžitě a oba dva se posadili na zbývající křesla potažená modrým vzorem. I oni byli oblečeni ve figurkovských kostýmech. „Náš nový čtvrtý.“
Oba si s Abanem letmo potřásli rukou a tázavě pohlédli zpět na Robina, ale byl to právě černý běžec, který tu palčivě ostrou otázku položil jako první: „A vysvětlíte mi už, do čeho jste mě uvrtali? Budeme teď něco jako kádr superhrdinů?“
On mu nic neřekl, uvědomil si Simon trpce, protože to mohlo znamenat spoustu problémů. To, co teď bude řečeno, zarazí všechny jeho vzletné představy do špatně vyrobené nepadnoucí rakve a víko zatluče ve střízlivosti kalené kladivo plamennými hřebíky reality. Hodně vzletná představa.
„Ne tak úplně,“ začal opatrně Robin a bříšky svých prstů zabubnoval o stůl. Dělával to vždy, když byl nervózní nebo když se snažil zasvětit nového závodníka.
„Ne tak úplně?“
„Znáš „člověče, nezlob se“, Abane?“
„Tu deskovou hru?“ zeptal se udiveně běžec a zmateně se rozhlédl po ostatních, snad aby se ujistil, že si z něj nedělají srandu. „Znám no. P-proč?“
„Možná ti to bude připadat zvláštní, možná hloupé a možná dokonce i nereálné,“ řekl opatrně Robin a zvuk jeho prstů nabyl jakéhosi rytmického podtónu. Simon se opřel lokty o stůl. Slyšel to již několikrát, ale přesto by to pokaždé charakterizoval přesně těmi slovy, která před chvílí tak trefně použil jeho malý brýlatý kamarád. Čen na druhé straně se usmíval a jeho veselý přátelský obličej zřejmě znervózňoval Abana, který vypadal, jako kdyby stál na kolejích v úzké soutěsce s vlakem hrnoucím se mu do náruče.
„Řeknu to tedy narovinu. Náš svět není jediným živým uskupením ve vesmíru. Některé společenství pochází z jiných planet tak vzdálených, že není v našich možnostech tu dálku vůbec pochopit, natož ji pak popsat nebo uskutečnit. Jiní pochází z vesmírů odlišných, ale sám tomu nerozumím, takže po mě nechtěj, abych ti popisoval, jak něco takového vůbec může fungovat.
Důležité však je, že existence naší Země není v těchto komunitách neznámá. Jsme pozorováni, popisováni a připravováni na budoucí setkání. Prozatím to však vypadá, že lidstvo není připraveno, což je důvod, proč k ničemu takovému prozatím nedošlo.“
„T-to bych ještě pochopil,“ zareagoval poměrně klidně Aban a vypadalo to, že jej Robinův monolog vcelku zaujal. Simon na černého závodníka hleděl s tak překvapeným výrazem ve tváři, že rozesmál Čena. Ani jeden to ale dále nekomentovali, protože když se tuto informaci dozvěděli oni, nechtěli tomu déle než hodinu věřit. A to nepřišlo zdaleka to nejhorší.
Robin pokrčil rameny a pokračoval: „Něco ale naše mimozemské kolegy vskutku zaujalo. Je to naše primitivní hra „člověče, nezlob se.“
„Cože?“ vyhrkl okamžitě Aban a Simon se pousmál. Nechtěl být nepřející, ale klid tohoto nováčka jej vcelku štval, protože si při vzpomínce na své první excesy připadal jako hlupák. Jednal tenkrát jako válcem třikrát přejetý pingpongový míček. Nepoužitelně.
„Jako v naší realitě, i v těch ostatních žijí tvorové obdaření zvláštními schopnostmi,“ nenechal se vykolejit Robin a dál trpělivě vysvětloval všechny potřebné okolnosti. „A jako u nás, i jinde rozličné rasy milují závody a adrenalin. Proto vznikla hra podle té naší dětské deskovky, jen místo figurek máme závodníky a místo pevné hrací plochy prostředí blízké účastnícím se týmům. Pokud se vyznáš v historii, je to ne nepodobné starověké aréně. Závodíme proti sobě, snažíme se všemožně zastavit ostatní týmy, a pokud vyhrajeme, staneme se miláčky davu. Každá planeta, každý svět a i všechno to ostatní, na čem se dá žít, má své zastoupení. My jsme tu za Zemi.“
„A prohra?“nadhodil Aban.
„Ztráta schopností pro jednoho člena týmu,“ připustil neochotně Robin a z jeho hlasu byl cítit podtón nejistoty. V tuto chvíli se měly lámat ledy, bylo jen otázkou, kterou část plující kry si nováček vybere.
„Nabízíte mi nebezpečí konané bez jakéhokoli užitku, slávu u lidí nebo tvorů, které sami neznáme a strach ze ztráty schopnosti?“
„Vypadá to tak, co?“ nadhodil zvesela Čen, ale Simonovi v tu chvíli došlo, že to byla velká pošetilost. Moc brzy a moc agresivně. Jako vrhat se proti rozzuřenému býkovi s opadající obezitou během diety a rudým kostýmkem. Moc brzy a moc agresivně.
Aban prudce vstal a udeřil pěstmi do stolu. S mohutným dubem to ani nehnulo. „Všichni do jednoho jste blázni. Měli byste zachraňovat naše vlastní lidi, sloužit jim a postavit se osudu čelem. Vy si tu místo toho hrajete nějaké..“ vyprskal naštvaně, otočil se a jako nažraný sup vyrázoval z místnosti.
„Jak dlouho?“ pronesl Simon a skrze přivřená víčka pozoroval dveře, kterými černý běžec odešel. Hlavou se mu honily různorodé myšlenky a on se jim protentokrát rozhodl nedávat tvar ani formu. Nechal je jen plynout. Nepřemýšlet.
„Tři týdny,“ oznámil jim lenivě Čen a zhoupl se ve svém křesle. Ten si starosti nikdy nedělal. Žil okamžikem a procházelo mu to. Šťastlivec. „Nanejvýš.“
Simona však pálila jiná otázka. „Kdy začíná turnaj?“ zeptal se Robina, který si lenivě utíral brýle lemem rukávu. Mladík vzhlédl. „Tři týdny.“
Čen nahlas pískl a pod tíhou nové skutečnosti se vydal k zemi jako sestřelený stíhací letoun. Ozvala se dunivá rána a bolestivý bezmocný vzdech. „Tak to aby jej svět otrávil co možná nejdříve,“ hlesl ze země mladík a kriticky si prozkoumával naražené zápěstí a lokty.
To tedy!
**
Vrátil se za necelých čtrnáct dní. Simon zrovna zatrpkle čistil své oblečení z dnešního tréninku, doprovázen pravidelným úlevným chrápáním, které vydával Čen. Robin je hnal dvakrát tvrději než obvykle, jelikož první závod turnaje se nezadržitelně blížil a oni si museli vštípit zásady a metody nové taktiky.
„Bude to dřina,“ ulevil si útrapně Robin a protáhl své ztuhlé lýtkové svaly. „Myslím si ale, že to bude fungovat lépe než dřív.“
„To musí,“ odvětil unaveně Simon a zhluboka zívl. Před očima se mu vynořila měkká a poddajná postel a on na chvíli zavřel oči. „Trey býval skvělým závodníkem a jeho roli by už nikdo nedokázal tak svědomitě plnit,“ dodal, když prudce otevřel víčka.
Najednou se však dveře prudce rozlétly a dovnitř vešel Aban. Byl oblečen v jakémsi hrdinském oblečku, kterým zjevně zkoušel ohromit davy dole na Zemi. Jeho poraženecký výraz však svědčil o neúspěchu, který na tomto destruktivním bitevním poli utržil. „Stále nemáte čtvrtého?“ zeptal se a přes strhané rysy se pokusil vykouzlit jemný úsměv. Nepovedlo se, jeho grimasa byla spíše směšná než přátelská.
„Máme čtvrtého celou dobu,“ odvětil vesele Robin a s bolestivým hlesnutím vstal, aby nově příchozího přivítal. „Posaď se.“
„Nikdo nás tam nepotřebuje,“ stěžoval si Aban. „Jsme jako cirkusové představení pro pobavení. Nevěří nám, bojí se našich schopností, nedovedou to ocenit.“ Jeho tvář chytila nachovou barvu a tón hlasu obarvila nejistota. „Proč?“
„Nevíme,“ odtušil klidně Robin a pokrčil rameny. Domnívali se, ano, ale rozhodně nevěděli. Možná filmy a komiksy zazdily pravou podstatu hrdinství.
„Takže co se ode mě čeká?“ zeptal se africký superběžec a Simon na okamžik odložil své zablácené odění. Čen si dál nezúčastněně podřimoval, ale jeho v tuto chvíli nebylo třeba.
„V každém závodě se účastní čtyři týmy po čtyřech závodnících,“ začal vysvětlovat Robin a rozložil na stůl klasickou herní plochu „člověče, nezlob se“. „Každá základní budova, na Zemi zvaná domeček, je společně s jednou čtvrtinou hrací plochy startovní pozicí. Každý tým se v této oblasti může volně pohybovat, připravovat své pasti a rozmisťovat jakékoli vybavení, které si dokáže vyrobit, a které neodporuje běžným pravidlům soutěže.“
„A ta pravidla….“
„Jsou pro tebe prozatím nepodstatná. Cílem každého týmu je dostat všechny své závodníky kolem celé herní plochy. Jakmile libovolný hráč protne cílovou čáru, přechází jeho schopnosti na jím zvoleného spoluhráče. Dočasně, samozřejmě. Ten, který takto doběhne poslední, prohrává i se zbytkem svého týmu. Prozatím všechno jasné?“
„Říkal jsi pasti a vybavení?“
Robin kývl a sbalil herní plochu. „Soutěž dovoluje vytvoření libovolného vybavení, které není schopno usmrtit soupeře, omráčit jej na dobu delší tří minut nebo jej zadržet na místě déle než šest minut. Všechny ostatní detaily ti nebudu vysvětlovat, protože tato část práce je mou parketou, a ty to nebudeš v podstatě vůbec potřebovat.“
„A má role?“
Robin se usmál a podal Abanovi kartu, která nesla jeho jméno, portrét a popis všech schopností, které ovládal. „Budeš náš běžec. Doposud jsme hráli více týmově, ale po odchodu našeho velkého koně jsem musel taktiku poněkud pozměnit. Rozhodl jsem se vsadit na postupné doběhnutí, což z tebe dělá sólového hráče.“ Brýlatý chlapec se tajemně zašklebil. „Ale to by ti příliš vadit nemělo, jak jsem se alespoň dozvěděl.“
„Já tomu asi úplně nero…“ začal Aban netrpělivě, ale Robin jeho dohady rázným mávnutím umlčel.
„Dovol mi představit ti zbytek týmu. Tady Simon je nadán neobvyklými reflexy a obratností a jeho hlavním cílem je likvidace nejnebezpečnějších soupeřů. Náš spící přítel Čen u sebe objevil schopnost neviditelnosti, a také je velmi zarytým skautem, tedy většinu času tráví v naší části pole, kde připravuje a realizuje většinu pastí. Nu a já…“
Slova se chytil Simon. „A náš génius Robin mezitím sedí v bezpečí našeho nedobytného domečku a celou naši činnost koordinuje pomocí vysílaček a počítače. Studoval techniku a má famózní schopnost probouzet v přístrojích netušící možnosti. Svěř svůj osud do jeho rukou a vyhrajeme.“
Robin se smíchem zakroutil hlavou a nadechl se k dalšímu slovu: „Po startu bude tvým jediným a životním cílem dostat se co nejrychleji kolem celé herní plochy. Tvůj úspěch je kritický, protože ať se bude zbytek týmu snažit sebevíc, nemůžeme zdržet naše protivníky navěky. Po svém doběhu musíš přenést své schopnosti na Simona nebo Čena, to podle okolností závodu, kteří je budou postupně přehazovat, až se všechny dostanou ke mně. Já se pak za pomoci všech vašich dovedností pokusím dostat do cíle dříve než ostatní týmy.“
Aban celou dobu zaujatě poslouchal, občas se zamračil nebo souhlasně pokývl. „Předtím jsi říkal, že pokud prohrajeme, jeden z nás přijde o svou schopnost,“ zeptal se tiše, protože to byla zjevně jedna z jeho nejbolestivějších otázek. Simon si uvědomil, že i on se při svém nástupu nejvíce strachoval o svůj dosavadní život. Jistě, dalo se žít obyčejně, ale neobyčejný tvor si takovou existenci nedokázal připustit. Nenáviděl se za to, že je jiný a nemůže se chovat normálně, ale svým způsobem se toho nechtěl vzdát. Každý predátor nadává na svůj nebeský úděl lovit si svou kořist. Je to velice nejistá práce bez zaručeného úspěchu, který, nedostaví-li se, může znamenat příchod té s kosou. Jenomže být predátorem v sobě hnízdí něco nadpozemsky lákavého, něco, co vám neumožní začít prostě žrát trávu, když k tomu dostanete možnost.
„Jeden z nás, ano,“ připustil tiše Robin a pátravě se na Abana zadíval.
„Budu to já?“
„Proč myslíš?“
„Jsem nový, a pokud selžeme, nebudete chtít trhat partu a staré osvědčené závodníky.“
„Máme pořadník. Každý nový člen je zařazen na jeho konec, takže se nemusíš v brzké době strachovat o svůj osud,“ uklidnil jej brýlatý chlapec.
„Kromě Robina jsme tam všichni,“ vyjasnil ještě celou situaci Simon. „Díky němu můžeme konkurovat i nejlepším týmům a zůstat při tom stále ve hře, takže jsme se před časem dohodli, že jeho osoba nebude vystavena riziku ztráty schopností. Bez něho bychom se rozpadli.“
Robin si sice nesouhlasně odfrkl, ale dále se k tomu nevyjadřoval. Ohledně této záležitosti již proběhlo nespočet hádek, ale ostatní závodníci jeho protesty zkrátka přehlušili, takže se s tím chlapec nakonec neochotně smířil.
„A kdo je další na řadě?“ nadhodil se zájem Aban a pohlédl nejprve na Simona, a poté také na spícího Čena.
„Já,“ oznámil mu ponuře Simon. Většinu času se nebál, ale vždy, když mu tuto skutečnost někdo připomněl, nepříjemně jej bodlo u srdce. Bylo to jako vrávorat na špičatém vršku nějaké velehory. Obzor vás ozařoval svou krásou, tajuplnou nekonečností a láskyplně zabarvenou podbízivostí, ale ve vašem nitru přesto přebývala děsivá truhlice, skrývající v sobě vědomost, že pokud špatně ukročíte, nezachrání vás nic a nikdo.
„Konec povídání, jdeme se na tebe podívat,“ ohlásil rozhodně Robin, odsunul své křeslo a vstal. Mrkl na Simona a utopil v něm všechny znovuprobuzené křeče o neodvratitelné budoucnosti. „Vzbuď toho spáče a oblečte se,“ řekl mu a nasměroval Abana na tréninkové hřiště.
Simon zatřásl s Čenem. Představa dalšího tréninku jej hlodala s dotíravou neústupností bodavých komárů, ale jiná myšlenka, daleko silnější, jej nakonec přinutila vzpamatovat se a vyhledat skryté zásoby energie.
Turnaj začíná již za týden.

Kapitola 2 – Turnaj

Simon kráčel po dlážděné ulici jednoho malého českého městečka. Byl zde na letní dovolené se svou rodinou, ale i když krásy této země nemohl popřít, přesto byl myšlenkami někde úplně jinde.
Minulý týden prohráli jeden z klíčových zápasů, nominaci do velkého turnaje, a jejich řady opustil kapitán týmu Velký Jon. Simon tuto ztrátu těžce nesl, jelikož měl kamaráda upřímně rád a právě on jej poprvé provedl tím peklem závodu – stejně jako nesčetněkrát poté. A teď ztratil své schopnosti.
Tohle nás čeká všechny?
Byl až druhý v pořadí, ale přesto se najednou cítil zranitelně. Jako kdyby někdo roztrhal jeho šaty a nechal jej vystaveného pohledu patnáctiletých puberťaček. Něco takového zkrátka nešlo snést.
Rada už vybrala adepta, který má turnajového vůdce nahradit, ale Simon s jejich volbou příliš nesouhlasil. Robin. To jméno vyvolávalo známou hořkou pachuť na jazyku. Odplivl si. Takhle mladý chlapec nikdy nemohl být součástí týmu, který má mít šanci obstát konkurenci, valící se na ně ze všech stran. Simon si nic nenalhával, Země je dost slabá i tak, ročně odchází minimálně jeden závodník.
Je to přesně dva roky a čtyři měsíce, uvědomil si zatrpkle. Dosud se nesmířil se svou nadpozemskou schopností, ale přesto si nedokázal připustit, že by o ni mohl přijít. Mohl bych vůbec dělat něco jiného? Škola i sport mu byly jen slabou náhradou za ten pocit vzrušení, který ochranitelsky objal jeho svaly pokaždé, kdy vstoupil na půdu závodiště. Tam si připadal nepostradatelný, jen tam si připadal celý.
Z myšlenek ho vytrhl rozruch na konci ulice. O chvíli později jej do obličeje udeřil těžký a dusivý dým. Zmateně zamžoural před sebe a pokusil se odhadnout, co se před ním děje.
Jako první zaregistroval oheň. Pomalu, ale sebejistě stravoval čtyřpatrový dům. Před ním postávala skupinka lidí, nejspíše obyvatelé a nejbližší sousedé. Většina z nich pouze konsternovaně přihlížela na kalamitu před sebou, ale někteří zainteresovaně pobíhali sem tam, starali se o zraněné, organizovali uprchlé nebo jen za pomocí mobilu volali o pomoc.
„Vstávej!“
Simon přidal do kroku. Pohled na lidskou úzkost a bezmoc jej plnil dobře uschovanou touhou pomáhat, vzbuzoval v něm dávno ztracené pocity po hrdinství a slávě. Kdysi věřil ve svou jedinečnost, pročítal komiksy plné superhrdinů a plánoval svůj vlastní život hvězdy, která nebledne. Chtěl zachraňovat, chtěl bojovat proti krutosti a útlaku.
Dusot jeho nohou zpomalil. Vytrhl se z přesného a jistého rytmu. Do jeho srdce se násilím vervaly chmury a nejistota a popálily zářivé vločky osvícenecké bojovnosti.
Simon smutně pokýval hlavou. Tento život jsem opustil. Všichni jsme jej opustili. Lidská bezohlednost nás vyhnala, vymítila naše snahy stejně jako Filip IV templáře. Přežili jsme, ale pátek třináctého zlomil našeho ducha.
Simon se snažil. Vzpomínal na zachráněné životy a zmařené loupeže. Na rozradostnělé matky, jimž vrátil dítě, potěšené kupce, kterým zachránil zisk.
„Vstávej!“
Jenže s každým vděčným přišli dva nešťastní, tři naštvaní a čtyři žádající. Chtěli jej ovládnout, přimět k práci, zasadit mu mantinely. Někteří jej milovali, jiní se báli. Nakonec byl rád, že vyvázl bez nějaké větší újmy.
Svět je příliš nedůvěřivý, aby měl své superhrdiny.
V dálce zaslechl sirénu. Hasiči se blížili, ale nikdo nemohl vědět, zda přijedou včas. Možná dnes někteří lidé zemřou.
„Vstávej!“
Simon zoufale pokrčil rameny, ale otočil se a vydal se opačným směrem.
**
„Vstávej!“ ozvalo se naléhavě a Simon otevřel oči. Staré vzpomínky se tiše vytratily do kouta a on se rychle rozhlédl.
Hlava mu třeštila tupou bolestí a oko po úderu pěstí rychle modralo, přesto se přinutil zvednout na nohy a zamžourat před sebe. Švihnul pravačkou a zablokoval další úder, který letěl na jeho tvář. A pak další. Začal systematicky couvat.
„No konečně jsi vzhůru,“ promluvila k němu pilulka zabudovaná v jeho uchu Robinovým hlasem. Byl to mladíkův chytrý vynález, který přenášel hlas stejně, jako kdyby stáli vedle sebe. „Jak se cítíš?“
„Mám chuť nakopat někomu prdel,“ prskl nasupeně Simon a sehnul se před levým hákem Turgalského Bijce. Úhyb jej však rozhodil a o vteřinu později mu pravá tvář zahořela spalujícím žárem. Znovu se poroučel k zemi.
„Hlavně že jsem vás upozorňoval na to, jak se Turgalským zpomalovacím pastím vyhnout,“ povzdechl si Robin a Simon skoro viděl, jak nesouhlasně kroutí hlavou. Měl však pravdu. Závodníci této rasy ze světa, jehož jméno Simon nedokázal pořádně vyslovit, aniž by si pošlapal jazyk, se spoléhali především na hrubou sílu. Byli vcelku pomalí, ale jeden z nich uměl konstruovat mistrné paralyzující a zpomalující pasti, které se vznášely ve vzduchu a účinkovaly na každého, kdo prošel. Robin jim polovinu dopoledne meldoval do hlavy, jak je rozpoznat od klasického vzduchu a jakým způsobem je obejít.
„Já vím. Sakra, já to vím,“ ucedil Simon a vyplivl na zmodralou pískovou hmotu temně rudou krev. Na Turgalské startovní oblasti si připadal jako na poušti, což dokonale mátlo jeho úsudek o vzdálenostech a směru. Možná i proto zavadil o tuhle proklatou past. „Můžeš mě přestat plísnit a říct mi, co mám teď dělat?“
„Podle mých výpočtů bude účinkovat ještě půl minuty,“ oznámil mu Robin pouze. „Budeš to muset vydržet, za chvíli kolem vás proběhne Čen, takže ho tenhle hulvát nesmí zmerčit.“
No výborně!
Hned po startu dnešního závodu se Simon pustil proti směru tratě, protože Turgalci startovali za nimi a jeho cílem byl tento ohromný válečník. Byl neohrabaný, ale proklatě silný a čtveřice jeho rukou, z nichž dvě byly zakončeny něčím, co dost připomínalo balvan, mu práci rozhodně neulehčovaly. Kdyby ho nezastavilo zpomalení, jednoduše by se mu vyhýbal, ale takhle to zkrátka nešlo.
Drtivá a zničující rána jej minula jen o několik centimetrů. To už na něj ale dorážela další ruka a Simon musel uskočit stranou. Nebýt bezprostředního nebezpečí, možná by mu jeho vleklý let připadal zábavný.
Patnáct.
Obr jej sevřel v likvidujícím objetí. Ruce měl volné, ale jeho svaly se stáhly a kosti čelily bolestivému tlaku. Začal lapat po dechu. Pokusil se nahmatat citlivá místa na soupeřově hlavě, ale byl příliš pomalý, než aby něco svedl.
Věděl, že pokud upadne do bezvědomí, prohrají závod. Těch několik minut, kdy nebude schopen nic dělat, bude soupeřům stačit na to, aby si udělali náskok, který on později nebude schopen stáhnout.
A pak pocítil, jak se mu do rukou vrací rychlost. Tenký závoj ledu se pomalu rozpustil a on mohl vyskočit z klece pokoření.
„Tak pojď, kamaráde,“ zachrčel, ale slova mu uvízla někde mezi hlasivkami a hrudníkem. Temný povlak obalil jeho oči a Simon se začal propadat do hlubin nevědomí.
„Čen doběhl,“ proniklo k němu těsně předtím, než jeho mozek vypověděl službu. Chytil se těch slov jako záchranného kruhu a pokusil se udržet nad hladinou. Vlny mrákot s ním sice mlátily sem a tam, ale už jej nestahovaly dolů. Hořečnatě vyhrabal zpod prachu své mysli všechny síly, které mu ještě zbyly, a otevřel oči. Neviděl vůbec nic, ale to ani nepotřeboval. Upnul se k jedinému cíly – využít Čenovu schopnost, která na něj přešla.
Jeho tělo se zachvělo, pak ztratilo barvy. Kontury se rozmazaly a obrysy zprůhlednily. Pak zmizel úplně.
Turgalský Bijec zamrkal, když zjistil, že svírá nic tam, kde ještě před chvílí byl jeho nepřítel. Přesto jeho stisk nepovolil, ale Simon dostal dostatek času k tomu, aby udeřil. Rychlý sled úderů rozhodil velkého hromotluka a ten ukročil, aby získal ztracenou rovnováhu. Simon neváhal. V jeho ruce se objevila malá tyčinka, kterou bodl přímo do jediného ucha, které měl Turgalec místo nosu. Tyčinka se aktivovala a vyslala signál do mozku. Obr zařval a rozevřel ruce.
„Že ti to ale trvalo,“ ozval se pobaveně Robin.
„Nech si ty svoje řeči, až bude po závodě,“ okřikl ho Simon, vyhrabal se na nohy a vyrazil. V nohou ucítil Abanovu sílu, která jej ohromnou rychlostí hnala vpřed. Nechal za sebou namodralou poušť, zpomalující pasti i bestiální řev Turgalce, kterému unikla kořist.
Prolétl cílem, ale jelikož se dříve vydal opačným směrem, bylo před ním ještě celé kolo. To mu ale bylo jedno. Cítil se svobodný, se třemi schopnostmi v jednom těle byl nepřemožitelný. Euforie ovládla jeho končetiny a Simon divoce zavyl. Vyskočil a zvedl ruce do vzduchu. Bylo to opojné. Bylo to nepopsatelné. Znovu zakřičel.
Jejich startovní oblast nesla podobu středoevropského smíšeného lesa. Zde se nebál, všechny nebezpečné objekty pomáhal umístit a kromě toho zde chyběl orientální kat Čen. Bez něj polovina pastí neúčinkovala tak, jak bylo třeba. Když se propracovával dál a dál, registroval potrhané ocelové sítě, spálené stromy i odkryté energetické jámy, znamení, že jeho přítel zde odváděl dobrou práci.
Po chvíli však les vystřídala pláň. Simon přibrzdil, jeho nohy se přizpůsobily sníženému tempu, a nakonec úplně zastavil. Skrze přivřená víčka sledoval, jak divoký Meregejský oheň stravuje rovnou plochu od obzoru k obzoru. Nešlo tak docela o oheň, ale oni se tomu tak rozhodli říkat. Zelené plameny šlehaly vysoko do vzduchu a dávaly všem zúčastněným jasné varování: Tudy neprojdete.
Povzdechl si. Meregejský oheň nepálil, ale člověk měl stejný pocit, jako když plave. Plave, zatímco všude kolem něj se vznáší hutná zelená mlha. Jestli něco nebylo těžké, tak ztratit se v tomto labyrintu tmy, nekonečného prostoru a tmy. Aby toho nebylo málo, Meregejští pyromanceři, jak je Robin příhodně nazval, uměli sestrojit děsivý druh pasti, která se chovala jako skutečný oheň, a co víc, reagovala se zeleným plamenem, takže když do ní závodník šlápl, odnesl si většinou popáleniny a mrákoty na několik minut od hutného dýmu, které to spojení vyvolávalo. Dříve Meregejci tuto látku rozprostírali přes celou svou startovní oblast, ale její účinky byly tak devastující, že ji turnajoví rozhodčí zakázali a povolili pouze ve formě nášlapných spouštědel.
Simon si nasadil speciální brýle a vyrazil do zeleného pekla. Jakmile vběhl do plamenů, okamžitě ucítil tlak, který jej nutil vyvíjet více síly k pohybu. Kromě toho ztratil orientaci. Znechuceně zaklel, zvedl ruku ke sklíčkům na očích a zmáčkl jeden ze spínačů. Na viditelnost to nemělo žádný vliv, ale když pohlédl na zem, mohl zaregistrovat jasně zřetelné otisky známých bot. Abanova stopa.
„Robine, jsi génius,“ zasmál se nahlas Simon, chlapecky zavýskal a jako střela vyrazil vpřed.
**
Simon se protáhl a opřel o opěrku. Bylo po závodě a oni seděli v poradní síni. Klížily se mu oči, ale věděl, že spánku se mu nedostane ještě několik hodin. Zdálo se však, že jeho tělo se s touto informací nehodlá smířit. Povzdechl si, napřímil se a začal se úpěnlivě bránit únavě. Byl vděčný, že je Robin alespoň nechal proletět sprchou, takže tu mohli sedět sice vyčerpaní, ale na druhou stranu čistí a převlečení.
„Dnes jsme předvedli skvělý výkon,“ pochválil je zkraje Robin a přívětivě se usmál. Pracoval stejně tvrdě jako oni, ale přesto se jej únava viditelně nedotkla. „Neřekl bych ale, že to bylo až tolik naší výkonností, jako spíše neschopností soupeřů. Vyvázli jsme bez sebemenší újmy, ale to neznamená, že bychom měli ztratit pozornost.“
„Hele, mluv za sebe, ty újmo,“ pronesl ztrápeně Čen. Při svém průniku Meregejským ohněm nešťastnou náhodou spustil jednu z pastí a ta mu sežehla vlasy a popálila ruku. Nebylo to nic, s čím by si místní medicína neporadila, ale jejich přítel měl štěstí, že se tak stalo těsně u konce, protože o pár vteřin déle a zůstal by v mdlobách uprostřed zeleného pekla. „Ty nevypadáš jako kominík!“
Simon se zasmál, ale vzápětí toho litoval. Potyčka s Turgalským Bijcem mu vydělala několik zhmožděných žeber a on se okamžitě v bolestivé křeči chytil za břicho. Jeho smích tak přešel ve zmučený vzdech.
„Já s ním souhlasím,“ mrkl jejich směrem Aban a lupl do sebe jeden z chlebíčků, které dnes měli k večeři. „A vypadám tak taky.“
„Jo, jenže ty jsi kominíkem celý život,“ odsekl Čen a nešťastně položil pěsti na stůl. „Já jsem spíš takový šťavnatý žlutý melounek.“
Aban se rozchechtal. „Kdybych věděl, že budu běhat s takovýma trasořitkama, tak bych si to sakra rozmyslel,“ rýpl si do svých přátel a natáhl se po dalším chlebíčku. Absolvoval s nimi již dva závody a velmi rychle zapadl do party. Jeho vrozená dravost a touha po vítězství výrazně snižovala dobu, po kterou museli zaměstnávat soupeřovy závodníky. Navíc se ukázalo, že má smysl pro humor a týmového ducha.
„Ty jsi ještě moc mladej, abys pochopil, o čem tu mluvíme,“ mávl nad ním přezíravě Čen a prohrábl si vlasy, jen aby vzápětí znechuceně zavrtěl hlavou.
Simonovi znovu ožila bránice, ale tentokrát místo toho praštil hlavou do stolu, aby smíchu zabránil. „Nechte toho, sakra,“ zaúpěl zmučeně. Bylo to jako mít v břiše tisíce červených mravenců, kteří bez ustání hryžou a koušou.
„Vždyť jste na ty pasti šlapat nemuseli,“ rozhodil Aban rukama a znovu se zasmál. Simon s Čenem se zakabonili a už se chystali něco odseknout, ale v tom se do hovoru vložil Robin.
„To vy chcete jít spát,“ oznámil jim věcně a znovu se sklonil ke svým papírům. Toto prosté sdělení kompletně umlčelo celý zbytek týmu. Jen Aban poslal Čenovi výsměšný polibek, a ten po něm v odvetě hodil zmuchlaný papír.
„Co nás čeká pozítří?“ zeptal se Simon a zúčastněně se naklonil dopředu.
„Vypadá to, že se všichni nadřeme,“ kývl hlavou Robin. „Máme tam Que´Que´Nathy..“
„Ty měňavce?“ vyhrkl Čen. Simon se zachmuřil a Aban nasadil nechápavý výraz. „Slyšel jsem, že turnaj vyhráli třikrát po sobě.“
„Čtyřikrát,“ opravil ho Robin, ale jeho tvář neztratila nic ze svého klidu. „Co všechno si slyšel o jejich taktice?“
„Hrají na dva obránce. Jeden z nich mění tvar a ten druhý je schopný vytvořit obraz libovolného tvora, kterého se dotkne. Jejich území je podobné skalnatému labyrintu, do kterého společně umisťují různé obrazy toho měniče. Prý na tom vyhořela spousta týmů, protože nelze poznat, který je ten pravý, který je tam jen kvůli zmatení a který tě má dostat do pasti,“ vychrlil nešťastně Čen. Znal pouze tyto členy, protože se sám věnoval obraně území, ale Simon pochopil, že tohle je všechno, co Robin potřebuje slyšet.
„Tak jsme to slyšeli stejně,“ usmál se Robin a odložil jednu ze složek stranou. „Mají ještě dva cestovatele, ale hádám, že s těmi si hravě poradíme,“ dokončil a pokrčil rameny, jako kdyby to byla naprosto samozřejmá věc.
„Ale ti dva..“zkusil se ohradit Čen, ale když na něj brýlatý chlapec káravě pohlédl, raději ztichl.
„Lorci z planetky Boo,“ pokračoval lhostejně Robin a prstem pohladil hřbet dalšího spisu. „Závodí za ně čtyři běžci podobní Abanovi.“
„Když jsme se s nimi měřili naposledy, vyhráli jsme jen náhodou,“ vzpomněl si Simon a tělem mu projela mrazivá kulka nelibosti. Zakousla se do jeho útrob a připomněla mu minulá příkoří. „Hádám, že taktiku budou mít stejnou.“
„Správně,“ přitakal Robin, chvíli prohlížel jednotlivé závodníky Lorců, a nakonec odsunul i je. „Po té porážce ztratili svého kapitána, ale mají za něj mnohem rychlejšího.“ Simon se na něj pátravě podíval, protože mu poprvé za dlouhou dobu připadal vyrovnaný a bez jediné pochybnosti. Paradoxně ho to znepokojilo. Buď měl Robin plán, nebo to pouze hrál, aby je příliš neděsil. Oba zmíněné týmy byly elitou a už teď bylo jisté, že je nečeká žádné lehké pořízení.
**
Krčili se na kraji Que´Que´Nathského labyrintu a čekali. Bylo to poprvé za dlouhé roky, co jako tým postupovali společně. Aban se neklidně ošíval, jeho nohy potřebovaly provětrat a on se cítil jako orel uvězněný v kleci. Potřeboval rozevřít křídla a nabrat rychlosti při střemhlavém pádu.
Robin jediný chyběl. Brýlatý kapitán zůstal na velitelství, kde koordinoval jejich pohyb za pomoci malých kamerek, které vždycky ostatní umisťovali na hrací plochu. Kromě toho dnes musel kontrolovat pasti, když Čen vyrazil s nimi.
„Co když ti bastardi proniknou skrz mé území? Robin to přeci nemůže zvládnout sám, je to nebezpečná práce plná miniaturních rozhodnutí,“ zamudroval Čen a zmateně nakrčil obočí, když jej Simon zpražil pohledem. „ Co je?“
Simon jen zakroutil hlavou. Svému kapitánovi se naučil důvěřovat více než sobě. Nebylo to pošetilé slepé následování, ale dlouhodobě pěstěná plodina úspěchů a náklonnosti. Bylo nezvyklé měnit strategii, ale on neviděl to, co génius zjevně ano.
„Startují za námi,“ oznámil jim toho večera, snad jako kdyby nešlo o víc než o otravnou mouchu poletující kolem, „takže pokud budeme postupovat společně a s rozmyslem, měli bychom se k jejich labyrintu dostat až ve chvíli, kdy už tam ti jejich obránci nebudou. Samozřejmě je třeba vykonat ještě dalších pár kroků, kterými vás ale teď nebudu zatěžovat. Držte se mého plánu a budeme první.“
A tak se ho drželi.
Jakmile zazněl startovní roh a aréna se rozezvučela nadšeným výskotem diváků, vyrazili všichni tři společně. Pečlivě vybudovanou síť pastí, jam a úkrytů nechali za sebou a doufali, že bez Čenovo přičinění závodníky alespoň zpomalí, když už nezastaví. Hned zpočátku je čekalo území bojovných Graugů, ale jejich válečník zjevně nečekal, že se bude muset potýkat hned s trojicí protivníků. Obešli jej velice snadno a elegantně.
Pláň Lorců měla podobu jakéhosi vesmírného atletického stadionu, ale ani zde je nečekal žádný odpor. Tito běžci z planetky Boo se spoléhali na svou rychlost. Nestarali se o boj, nezáleželo jim na obraně.
To všechno je dovedlo až sem. Před labyrint klamu a iluzí, před jedinou skutečnou výzvu tohoto závodu. Simon si nepřítomně povzdechl.
„Už to bude pět minut,“ houkl jeho směrem Čen a ostražitě pohlédl na Lorca, kterého Simon držel na zemi. Přesně jak Robin předpověděl, byl jeden z nich vyvržený labyrintem zpět, takže jeho dopadení bylo jen formalitou. Pravidla zakazovala zastavení závodníků na déle než minut, takže Čen bedlivě sledoval hodinky a co pět minut dali tomuto běžci volnost.
Simon vstal a přikrčil se do bojového střehu. Nechtěl nechat Lorca utéct příliš daleko, protože dokud jej drželi zkrátka, mohli si být jistí, že je tito pavoučí běžci neporazí. Osm tenkých nožek zacukalo a závodník zachrčel proud nadávek. Poté vyskočil a dal se na útěk. Simon však byl připravený. Jeho reflexy se spustily v dokonalé souhře se svaly a tato symfonie pohybu znovu poslala nebohého běžce k zemi. Pavouk sebou párkrát škubl, a poté beznadějně znehybněl.
„Můžeš měřit,“ mrkl Simon na Čena a za burácivého Abanova smíchu pohladil Lorca po černé lepkavé hlavičce.
„Čas na závěrečnou fázi našeho plánu,“ oznámil jim vůdcovský hlas a všichni tři si mimoděk položili ruku na ucho. Robin se však pobaveně uculil. „Stojím za vámi, vy ignoranti.“
„Co..co tu děláš?“ zeptal se nechápavě Čen a vyskočil na nohy v očekávání něčeho, co zřejmě ani nemělo přijít.
„Dva Graugové bezmocně visí v labyrintu, my držíme Lorca a Čenovo pasti lapili jednoho z Que´Que´Nathských obránců,“ prohlásil významně Čen a kývl hlavou směrem k labyrintu. „Průchod by měl být volný, ale musíme si pospíšit, protože jsem odcházel, když past sklapla. Touhle dobou už by měl být iluzionista volný a to končí tady, zatímco my musíme ještě čtvrt kola.“
Simon pochopil. „Tak dělejte. Podržím toho pavouka, co nejdéle budu moci, ale jestli v závěru nedostanu Abanovy nohy, nestihnu to.“
„Budeš je mít, neboj,“ oznámil mu černoch a položil Simonovi ruku na rameno. „I kdybych měl spadnout do všech proklatých pastí, které na nás ještě čekají, doběhnu do cíle a popustím ti svou rychlost.“
„Doufej, že nenarazíš ani na jednu,“ prskl vztekle Simon a přitlačil na vzpouzejícího se Lorca, který vycítil možnost útěku. „A teď už vypadněte.“ Jeho přátelé se s ním rozloučili prostým kývnutím a zmizeli v nenasytných útrobách Queovského labyrintu.
Simon osaměl. Jeho ruce spočívaly na bezbranném nepříteli a on cítil vítanou svěžest klidu a přicházejícího vzrušení, které opanovalo jeho duši v závěru každého závodu. Takhle to měl nejraději. Být odkázán sám na své schopnosti, vyřídit pár závodníků a doběhnout do cíle.
Co to sakra, zarazil se na okamžik, když kolem jeho pozice proběhl Que´Que´Nathský obránce. S triumfálním řevem vběhl do svého domovského území a Simovovy útroby začaly hrát „chodí pešek okolo.“
„Jeden dorazil,“ zařval v panice do svého sluchátka a chvíle ticha jej výrazně rozhodila. Co když to nestihnou, co když dnes prohrají? Přijde o své schopnosti i o účast ve finále?
„Uklidni se, Simone, ten poslední je ještě daleko, tenhle utekl z našich pastí už dávno.“
„Dobře, fajn,“ vydechl úlevně Simon a zavrtěl hlavou, aby vyhnal pochmurné myšlenky. Teď si nemohl dovolit takhle šílet. „Jak jste na tom?“
„Dej nám ještě půl minuty, měli jsme problémy s průchodem, ale už jsme z toho venku. Za chvíli můžeš vyrazit.“
Ozvalo se zadunění. Lorca ze sebe vyrazil hrdelní výkřik a překulil se. Simon, který se věnoval více hovoru než svému sokovi, se povážlivě zhoupl, a když pavouk nadskočil, přistál v prachu a špíně. Obzor se mu zhoupl.
„Co se děje?“ zeptal se nejistě Robin, protože takový rámus nemohl nepostřehnout. „Je tam všechno v pořádku?“
Simon se chytil za hlavu a zasténal. „Vypadá to, že máme problém.“
„Nemáme, koukej se dát do pořádku a vyraz. Právě finišujeme,“ odtušil nevzrušeně Robin, ale v jeho hlase byl cítit rozkaz.
Simon se obrátil, dostal se do kleku a zhluboka vydechl. Jeho tělem se jako ledovec razící si cestu údolím sunulo energetické mravenčení. Přátelé již byli v cíli a jejich schopnosti teď přecházeli na něj. Poddal se tomu pocitu. Zaklepal na dveře síly a bojovné euforie a byl vpuštěn k teplému krbu odhodlání. Teď nebylo nic, co by nedokázal. „Počítejte do deseti, bábovky. Jsem na cestě.“
„Nechal jsem ti světelnou stopu. Nezastavuj se před žádnou viditelnou překážkou, většinou jsou to jen optické zdi, kterými můžeš při troše odvahy proběhnout.“
„Jestli tohle vyjde,“ pronesl Simon a s divokým uspokojením sledoval, jak jeho srdce začíná radostně bušit, svaly se nadšeně napínají a tělo vítá pohyb jako slavného osvoboditele, „tak ti dám takovou pusu, že se z toho týden nevzpamatuješ.“
**
„Ne, nech si tu svou tlamu u sebe,“ vzpouzel se Robin, ale Simon jej lhostejně zvedl ze země a políbil ho tak, že by se za to nestyděla žádná povětrnice.
„Příště raději prohraji, protože tohle už znovu zažít nechci,“ stěžoval si znechuceně Robin, ale přesto z jeho hlasu bylo cítit, že si úlevně oddychl, když pro ně tento závod skončil úspěšně.
„Jsme ve finále, jsme ve finále,“ skákali Aban a Čen a předváděli burácejícím divákům něco na způsob indiánského tance. Dav se zvedl ze židlí a hlasitě podporoval úspěšný tým ze Země. Vzduchem se jako sokol na lovu nesl oslavný jásot a všichni čtyři závodníci se široce usmívali a mávali na vysoké tribuny. Toto byla rozhodně chvályhodná chvíle a zaručeně jeden z největších úspěchů, kterého Země doposud dosáhla.
„To byl obdivuhodný výkon,“ ozvalo se za nimi, ale ten hlas byl otrávený samolibostí a výsměchem. „Škoda jen, že jste měli takové štěstí při umístění startovních polí. To tu vaši výhru trochu kazí.“
Sborově se otočili. Přímo proti nim stála čtveřice postav. Mluvčím byl sedm stop vysoký šlachovitý tvor s hlavou démona a blanitými křídly. Z jeho pohledu by se i kameni chtělo utíkat a stavbou a držením těla připomínal spíše šelmu než cokoli jiného.
Šelmu, kterou si osedlal samotný ďábel.
Po jeho boku stála podobně tvarovaná samice. Byla o stopu menší, ale neméně děsivá. Vcelku příjemně se usmívala, ale skrze tu masku pronikala nespoutaná síla takového rozsahu, že Simon bezděky o krok ustoupil. Podivnou čtveřici uzavíral přikrčený rudý mužíček s žabíma nohama a éterický tvor s nejasnou konturou těla.
Robin vztekle přimhouřil oči a vykročil jim v ústrety. Ostatní následovali jeho příkladu, ruce zaťaté v pěst. „A vy jste?“ zasyčel výhružně.
Démon se usmál. „Omlouvám se za svou nezdvořilost. Mé jméno je Trelgo, má krásná společnice Torgu, Tergund a náš mlhavý přítel Xce´She´The´Uand,“ představil postupně celou čtveřici a poté se významně zašklebil. „Jsme druzí finalisté.“
Po tom prostém sdělení se nikdo ještě nějakou dobu nepohnul. Zírali si do očí, odhadovali se a měřili. Finále bylo soubojem dvou týmů na speciálně upravené a zmenšené hrací ploše. Oficiálně začínalo až za dva dny. Oficiálně možná!

Kapitola 3 – Finále

Simon prudce švihl pravačkou. Těžké ocelové lano vyletělo do vzduchu, obtočilo se kolem větve a dopadlo zpět na zem. Uspokojivě se na něj pověsil a vyzkoušel jeho nosnou sílu. „Tohle by mohlo vydržet,“ prohlásil uznale a políbil svůj biceps.
„Ty jsi tak skromný, Simone,“ napodobil Čen zmámený hlas fanynek a nechápavě zakroutil hlavou. „Pojď mi sem radši pomoct nebo to budu dělat ještě po závodě.“
Simon přešel ke svému příteli, sklonil se a společně uvázali velkou pletenou energetickou síť. Dosud tento druh pasti nepoužili a on si nebyl jistý, nakolik může být účinná, ale opět v tomto případě věřil úsudku Robina a znaleckému posudku Čena. Toto nebyla jeho parketa.
„Zítra budeme stát pouze proti jedinému týmu a už teď si můžeme narovinu říci, že jejich schopnosti jsou – pozoruhodné a nevídané. Slyšel jsem jeden sportovní proslov. Jako tým jsme se zrodili a jako tým přežijeme. Pokud proti nám povstane sebesilnější a mocnější soupeř, musíme zatnout svaly, držet se strategie a věřit svým spolubojovníkům, že nás podrží. Je to hezké, co myslíte? Ano? Simone, dej Abanovi facku. Je to naprostá HOVADINA! Vyhraje pouze ten, který se adaptuje. Držet se plánu, jenž nemůže nikdy uspět a doufat, že nám týmový duch a odvaha pomohou, je jako potopit se do dvojnásobné hloubky než je kapacita přístrojů. Je to jako skočit z útesu a spoléhat se na vzduchové proudy, které dají našemu pádu řád a povznesou nás do výšky úspěchů. Je to velice, velice odvážné. Jenomže my raději roztáhneme křídla a udáme si směr sami. My chceme vyhrát. Takže až začne přípravná fáze, musíme připravit…
Simon pomohl Čenovi vytáhnout past vysoko do stínu stromů. Byla to namáhavá práce a jejich těla se orosila studeným potem, ale když byli hotovi, vesele na sebe pohlédli.
„Docela se těším, až sem dorazí,“ neodpustil si Čen a ještě jednou zvedl hlavu, aby mohl obdivovat své mistrovské dílo. Pak se usmál. Bylo to jeho dítě a byl na něj po právu hrdý.
**
Tergund žába se objevil několik minut po startu. Upřeným pohledem kontroloval okolí, ale jeho rychlost vyprávěla hořký příběh nadřazenosti a lhostejnosti. Tento démon byl dobře připravený a neměl obavy.
Ten jejich skokan bude první oříšek, se kterým si budeme muset poradit. Má nadpřirozené reflexy a perfektní pohyb. Většina z nás ví, jaké to je těmito vlastnostmi vládnout a on je má již zpočátku závodu. Bude očekávat Čena. Takže my…
Simon se přikrčil. Na tváři se mu usadil krvelačný výraz, symbol očekávání, strachu a shromážděného adrenalinu. V hlavě mu burácelo publikum a on byl ochotný jim dát představení. Představení, o kterém si budou vyprávět ještě několik let poté.
Čen vystoupil ze svého úkrytu, předváděje svou neviditelnost. Tergund jeho pohyb zaregistroval a blýskl zuby ve výsměšném úšklebku. Nabyl dojmu, že lidského obránce převezl, protože ten podle jeho představ netušil, že o něm ví. Dopadl deset metrů před ním a znovu se odrazil. Na zemi však upravil odpich svých nohou, což jej vymrštilo daleko od toho ubohého červa.
Simon vyskočil. Vyhodil do vzduchu malou paralyzující kuličku a sledoval, jak do ní Tergund vletěl. Obrovský démonský žabák do poslední chvíle netušil, co se bude dít. Jeho úsměv zamrzl, stejně tak jeho dokonale vyvážený pohyb a on spadl přímo do energetické sítě, kterou umě v přesný okamžik rozvinul Čen.
„Vyhrál jsem,“ zasmál se korejský závodník a mrkl na Simona. Těsně před startem si do sítě namalovali maličký černý kruh. Tergund zapadl přímo do něj.
Simon se zašklebil. „Nastav si hodinky. Za pět minut povol,“ odpověděl ponuře, ale v jeho hlase byl pod všemi těmi vrstvami ublížené prohry jasně patrný odstín radosti a touhy po radostném výkřiku.
„Nestarej se a běž,“ odsekl Čen dobrosrdečně a mávnutím jej popohnal. „A dávej na sebe pozor.“
Simon přikývl a vyrazil.
**
„Tak pojď, průhledňáku,“ prskl Simon a ostře si změřil éterického Xce´She´The´Uanda. V rukou třímal dvě ploché destičky, které mu právě pro tuto příležitost vyrobil Robin. Postavil se do bojového střehu a zavrčel.
Musíš s ním zůstat až do konce závodu. Ačkoli to není na první pohled patrné, to on je nejnebezpečnějším členem jejich týmu. To všichni opomínají, a proto prohrávají. Je to čistokrevný obránce a je schopen procházet skrze objekty. A co víc, pokud tě chytí, může tě vzít s sebou. Nech se odvléct a zůstaneš uvězněn uprostřed kamene. Jistě, je tu to pětiminutové pravidlo, ale pro něj následně není problém s tebou posunout. Takže Simone, hned jak dostanete Tergunda, musíš jej zastavit. Dříve Abana nevyšlu a pokud to nestihneš dostatečně včas…
„Nestihnu včas,“ zasmál se jízlivě Simon a vrhl se vpřed. Dvěma rychlými skoky překonal vzdálenost, která je dělila, a udeřil pravačkou. Mlhavý tvor jej chvíli pozoroval, poté se jeho ústa zvlnila do pobaveného šklebu. Těsně, než rána dopadla, se jeho tělo rozplynulo.
Destička na Simonově dlani zažhnula. Z malého vloženého krystalku se vznesly tenoučké nitky. Svíjeli se ve vzduchu, nabíraly směr a cíl. Poté se jedna jako nesmiřitelně vržené krvavé laso obtočila kolem páry, ve kterou se tvor proměnil. Xceova podstata byla násilně vtažena zpět do reality a jeho tělo tak dostalo plný zásah pěstí, která měla podle všech předpokladů minout.
„Překvápko, ty vesmírný hajzle,“ ucedil nenávistivě Simon a využil momentu překvapení k sérii několika přesně mířených úderů. Do těla mu proudila síla, stejně jako vždycky, když se dostal do podobné situace.
Ukázalo se však, že Xce´She´The´Uand má tuhý kořínek. Simon jej sice tlačil a nutil ustupovat, ale nebylo zcela jasné, kdo má navrch a kdo vyhrává. Éterický válečník se po chvíli vzpamatoval a všechny rány pohotově vykrýval.
„Aban je v cíli,“ oznámil mu do sluchátka Robin.
„Tak se sakra pohněte, začínám tu mít docela horko,“ odpověděl zmoženě Simon. Jeho protivník se oklepal a přešel do útoku. Probíhajícího Abana si nevšiml ani jeden z nich, ale to v tuto chvíli Simona netížilo. Měl co dělat, aby se udržel na nohou.
„Čen už je na cestě. Máme lepší mezičas, ale mám trochu strach, že jsme ještě neviděli všechno.“
„Já už toho viděl víc, než je mi milé.“
„Drž se.“
„Neboj!“
Simon provedl výpad a dvojitý přímý úder, ale Xce byl připraven. Zachytil jeho ruku a ledabyle si jej přehodil přes záda. Simon se ocitl ve vzduchu a nedokázal se zorientovat. Levým chodidlem mu projela ostrá bolest a on si uvědomil, že s ním nedokáže pohnout. Když mu došlo, co se děje, byl již po kolena vtažen do ohromného kamene.
„Tak tohle ti nedaruji,“ ucedil podrážděně, zachytil soustředěného protivníka a sevřel jej v drtivém objetí. Uslyšel šustivé heknutí a spokojeně se usmál.
„Asi si budete muset pospíšit,“ oznámil suše Robinovi.
**
Drtil jej kolenem pod sebou. Za posledních deset minut jejich souboj nabyl mnoha tvarů a prošel spoustou fází, ale nakonec se Simon dostal do lepší pozice a konečně jej uzemnil a znehybnil.
Dav se rozburácel. Bylo mu jasné, že tato potyčka pro ně bude nejlákavější, a svým způsobem byl rád. Hlasité povzbuzování jej hřálo u srdce, dodávalo mu tolik potřebnou výdrž a odvahu. Rozesmál se.
Tentokrát poběžíš poslední, Simone, ten éterický obránce musí být zastaven a to po celou dobu. Je mi líto, že na tebe přenáším většinu zodpovědnosti za finále, ale jestli to má někdo udělat, jsi to ty.
„Nezklamu vás,“ zamumlal tiše Simon a znovu tvrdě udeřil Xheho, který se začal vzpouzet. Po těle mu šplhaly hřejivé drápy vlastní důležitosti. Ano, měl strach, ale věděl, že se na tento okamžik připravoval celou tu dlouhou dobu. Byl první na řadě, pokud zklamou, a byl tím, který si tento úděl rozhodne. Držel v rukou meč naděje. Stál sám proti ženoucí se mase vody a mohl uspět, pouze pokud neukročí. Je třeba se zapřít do země a vydržet.
„Jsem v cíli. Je to na tobě, draku,“ křikl nadšeně Robin a Simon cítil, jak do jeho těla proudí ten známý a vítaný závan síly a energie. Úplně se tomu poddal, jeho mysl se otevřela jako náboženská kniha věřícím a on věděl, že dnes uspěje. Měl půlkola náskok. To ještě nemusí nic znamenat, okřikl se kriticky a pohlédl na jediného tvora, který jim ještě mohl zkazit celý závod. „Potkáme se v cíli.“
Vyrazil. Jeho tělo se zavlnilo a on zmizel všem divákům přímo před očima. Energie čišela z každého jeho pohybu, dravou silou jej hnala kupředu. Nebylo nic, co by nedokázal, nebylo nic, v čem by neuspěl.
Koutkem oka zahlédl letícího Xce´She´The´Uanda. Pružnost žabího závodníka se na něj přenesla a on jej několika dlouhými skoky dohnal. Simon vztekle zavrčel a přidal. Měl sice velký předstih, ale nechtěl se nechat lapit a zatáhnout do země.
A pak byl pryč. Zůstal povážlivě viset někde vzadu a Simon radostně zavýskl. Otočil hlavou, aby se ujistil, že jeho životní protivník je nenávratně ztracen a…
…nevšiml si zhmotňujícího se obrovského démona Trelga. Drtivá síla jej zasáhla do hrudi a on se překotil. Bezmocně zalapal po dechu a skončil na zádech. Černé mrákoty obalily jeho zorné pole a on mohl jen pokořeně sledovat, jak se nad ním ztělesněná zhouba sklání a cení tesáky v posměšném šklebu.
„Nikdy bych nevěřil, že se necháte tak snadno obelstít,“ zasmál se Trelgo a ten zvuk Simonovi drásal uši. Nelibozvučný skřípot se mu uložil hluboko do mozku a on věděl, že jej odtamtud nikdy nedostane. „Xce´She´The´Uand tě teď uzemní, tak se nehněvej. Užijte si druhé místo.“
Zvedla se bouřlivá vlna jekotu, výskotu a tleskání, ale Simon věděl, že tentokrát obdiv nepatří jemu.

Epilog

Nakonec vždy přijde den, kdy každá hvězda zhasne. Jsme jen pěšáky v nerovné hře s osudem, bojujeme, abychom žili, žijeme, abychom se radovali. A přesto, když všechno světlo vyprchá, zůstaneme. Kdysi jsem slyšel, že rány bolí, ale učí nás sebeovládání. Neúspěchy nás tíží jako tunový kámen přivázaný na nohu, ale zároveň nás posouvají dále, pokud jsme dostatečně pokorní, abychom tyto lekce přijali. A někdy se ukáže, že světlo není tím, po čem doopravdy prahneme. I predátor může jednoho dne zjistit, že zelenina je vlastně fajn. Je to hloupé přirovnání, ale jiné mě nenapadlo a myslím, že vcelku sedí.
Simon kráčel s hlavou vztyčenou. Jeho pohled bloudil po ulicích, laskal se s obzorem a nevynechal jediný detail, který mu svět nabízel. Nikdy nad tím takhle nepřemýšlel, ale poslední týdny mu ukázaly svět jako mistrovské dílo, na kterém stojí za to žít. Který stojí za to velebit.
Bylo tomu přesně sedm měsíců, dvacet dní a osmnáct hodin, co naposledy spatřil jednací síň, která mu byla po téměř pět dlouhých let jediným životem. Tam se radoval, tam skuhral a tam posílal každou myšlenku, která kdy prolétla jeho hlavou. Svým způsobem nikdy neměl k čemu jinému se upínat. Lidstvo jej zavrhlo, snažilo se jej využít nebo zneškodnit a on opovrhoval vším, co mu připomínalo tu bezcitnost populace. Závodil, vyhrával, ale svým způsobem se především schovával. Schovával před lidmi, před rodinou i svým životem. Bál se sám sebe.
Kdybych se měl znovu rozhodovat o tom, jak naložím se svou superschopností, neváhal bych. Každá minuta strávená v aréně pro mě byla afrodisiakem. Hnalo mě to kupředu, utvářelo to mou povahu a já se cítil celý a důležitý. Ale život jde dál a zoufat si nemá smysl.
Z myšlenek ho vytrhl rozruch na konci ulice. O chvíli později jej do obličeje udeřil těžký a dusivý dým. Zmateně zamžoural před sebe a pokusil se odhadnout, co se před ním děje.
Jako první zaregistroval oheň. Pomalu, ale sebejistě stravoval čtyřpatrový dům. Před ním postávala skupinka lidí, nejspíše obyvatelé a nejbližší sousedé. Většina z nich pouze konsternovaně přihlížela na kalamitu před sebou, ale někteří zainteresovaně pobíhali sem tam, starali se o zraněné, organizovali uprchlé nebo jen za pomocí mobilu volali o pomoc.
Simon přidal do kroku. Pohled na lidskou úzkost a bezmoc jej plnil dobře uschovanou touhou pomáhat, vzbuzoval v něm dávno ztracené pocity po hrdinství a slávě. Kdysi věřil ve svou jedinečnost, pročítal komiksy plné superhrdinů a plánoval svůj vlastní život hvězdy, která nebledne. Chtěl zachraňovat, chtěl bojovat proti krutosti a útlaku.
Dusot jeho nohou zpomalil. Vytrhl se z přesného a jistého rytmu. Do jeho srdce se násilím vervaly chmury a nejistota a popálily zářivé vločky osvícenecké bojovnosti.
Zavrtěl hlavou. Byla to jako rána osudu. Toto už jednou zažil. Jiné město, jiní lidé, ale stejná situace. Tenkrát se odvrátil a odešel.
Kdysi jsem měl superchopnost. Toužil jsem být hrdinou, ale nebyla to má volba. Pomáhal jsem z nutnosti, pomáhal jsem, protože se to očekávalo. Ten, kdo má prostředky, by přeci měl pomáhat.
Takhle to ale nechodí.
Obětování se. Touha. Lidská sympatie a sociální láska. Mnozí v tom rozdíl nevidí, ale až ztráta mého nadpřirozeného já mi otevřela oči. Vždy jsem toužil být hrdinou, ale dokud jsem neztratil jistotu úspěchu, nemohl jsem jím být. Dnes už to vím. A dnes se stanu hrdinou.
Znovu přidal do kroku. U bortícího se domu popadl kýbl s vodou a celý ho na sebe obrátil. Hysterický pláč ve druhém patře mu napověděl, kde je jeho pomoci třeba. Ani se neohlédl a vřítil se dovnitř.