Poslední válečník

Co je cestou válečníka?

Cestou válečníka je smrt.

Japonské přísloví

S koncem dne se nad plání rozhostilo ticho. Všude byl klid, řinčení zbraní ustalo a kam až oko dohlédlo se valil těžký dým. Kdysi úrodná země byla spálená, do rozryté půdy se vpíjela krev statečných mužů, kteří padli stejně jako padal soumrak; již nevstanou, nikdy. Nářek posledních raněných pomalu zmíral. Všichni a vše se ocitlo v mrazivém objetí smrti.

Démon zla, Ďábel, se spokojeně rozhlížel po vykonaném díle zkázy. Nezůstal nikdo. Nikdo, kdo by vyprávěl. Nikdo, kdo by získal vyznamenání. Nikdo, kdo by se vrátil ke své rodině.

Jen uprostřed bojiště seděl válečník opřený o trosky povozu. Namáhavě dýchal. Již věděl, že jeho čas nadešel. Jeho bledá tvář, která byla zbrázděna vráskami a šrámy z bojů, se naposledy rozhlížela po Pláni Bouří. Nezůstal nikdo.

Smířen se svým osudem tiše čekal a zbývající síla pozvolna opouštěna jeho rozbité tělo. Z posledních sil suchými a popraskanými rty pronášel svou poslední modlitbu.

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi a odpočinutí věčné dopřej mi Pane můj, neboť vím, že jsem zhřešil a duše má bloudí v temnotách... A druhům mým padlým, těm dopřej mír, ať zem je jim lehká v jejich spánku věčném...

Věděl, že už musí jít, že jej už Pán volá k sobě. Nechtěl opustit své bolavé tělo. Nechtěl zapomenout na to, co se stalo. Přál si zemřít v boji, mít hrdinskou smrt a ne pomalu vypouštět duši u kouřících se trosek.

Před očima stále ještě viděl, jak mu po boku padají jeho přátelé, spolubojovníci a veskrz odvážní muži.

Zbroj jej tížila. Sotva popadal dech a ona mu to stěžovala. Nedaleko od sebe zahlédl svůj meč a jak každý jiný bojovník i on toužil zemřít se svým mečem v rukou. Chtěl se pro něj natáhnout, ruka v rukavici byla až nemyslitelně těžká. S vypětím sil si ji sundal a opět se odhodlal natáhnout se pro svou zbraň.

Snad nikdy necítil raději v ruce chladnou ocel.

V pravé ruce svíral meč, levou si, naposledy, uvolnil zbroj. Stačil letmý pohled na košili rudou jako mák a veškeré myšlenky, pozemské starosti jej rázem opouštěly.

Věděl, že se připojí ke svým druhům, bratřím, vždy byli rodinou. Ne, bylo to více, než rodina. Spojení, které nikdo jiný nemůže znát. Znají ho jen ti, co společně bojují a umírají. Nyní nadešel i jeho čas.

Otče náš, jenž jsi na nebesích...

Je čas odejít.

... odpočinutí věčné dopřej mi Pane můj...

S mečem v ruce poslední válečník zavřel oči...

...druhům mým padlým, těm dopřej mír...

...a naposledy vydechl.