Dóigh

„Beidh an Rí a bheannaigh. I spiorad agus comhlacht.“ Freida položila dlaň na čelo velkého krále lidí, Henryho a pronesla melodickým hlasem požehnání elfů. Henry klečel před starou elfkou, která v jeho očím viděla nově nabitou sílu a odhodlání.

„Duchové ti jsou naklonění, cara.“ položila mladému muži, v jejich očích dítěti, ruce na ramena a vyzvala ho aby se postavil.

„Neseš velké břemeno a před sebou máš těžkou cestu a cíl té cesty může být záhubou tvého lidu. Frenideris na tebe čeká, na velkého krále lidí. Mohu s tebou poslat několik svých lidí, ale více pomoci od nás čekat nemůžeš, cara.“ řekla a usadila se zpět na svůj trůn z bílého dřeva obrostlého bílými rozkvetlými růžemi.

Královna elfů pokynula a přistoupil k ní mladý černovlasý elf.

„Flerodr, můj syn tě doprovodí k tvému cíli se svými lidmi a tak potvrdí přáteství mezi lidmi a elfi.“ pronesla rozhodně a mladý elf přikývl, nemohl nic namítnout a přistoupil k Henrymu, který mlčky stál v pokoře.

„Budu tě chránit a stát při tvém boku v porážce i ve vítězství.“ řekl Flerodr a podal králi meč, elfský meč, lehký z bílého kovu jasného jako měsíční světlo a zdobeného samotnými hvězdami z nebe.

„Toto je Aurora, meč tisíců hvězd a je to dar.“ elf se usmál a Henry dar přijal.

„Lepšího společníka bych nikde ani nenašel Flerodre a pokud padneme, doufám že společně bok boku, bratře ve zbroji.“

„Bratře ve zbroji.“ řekl elf a oba se mírně uklonili královně a odešli ze síní Sacraimint, města elfů v hlubinách lesa.

Byla to první velká výprava lidí a elfů. Elfové byli mnohem starší lid než lidé a viděli v nich naději a různorodost lidí se jim zalíbila a lidskou rasu si vzali pod svá křídla. Elfové věděli o lidských slabostech i ctnostech a lidé naopak věděli o věrných a spravedlivých srdcích elfů. V těch dobách tak dávných byli tyto dvě rasy skoro jeden národ.

Toho roku se král Henry musel vypořádat s jednou z největších hrozeb světa lidí i jiných ras. Musel se utkat s příšerou, která zem trávila svým jedem již od zrodu elfů, ale spala. Byla klidná a nečinná, jako medvěd v zimě.

Ta příšera, která se probudila, byl drak jménem Flame. Drak starý, hladový a zlý. Elfové ho popsali jako pekelné stvoření obklopené plameny a temnotou z hlubin Temna. Jeho oči září jako tekuté zlato a zuby a drápy má jako diamanty.

Mladý lidská král společně s elfským princem a vojáky vyrazili na sever, kde v hoře sídlilo to zlo, které jistě kulo nekalé plány. Cesta jim trvala rok a drak na ně čekal a čekal, jelikož se mu v jeho jeskyni zjevil duch a prozradil mu jeho osud a Flame svůj osud přijal a nechtěl utéct. Neměl strach, draci neznají strach.

Když dorazili k hoře, ze které se valil dým a pára a z prasklin vyšlehávali plameny, vojáci dostali strach. Lidé velmi dobře znají strach a nebojí se ho ukázat, ale Henry svůj strach neukázal. Elfové byli jako vždy nečitelní, pro ty, kteří s nimi netráví tolik času, jako třeba Henry a poznal, že drak je i pro elfy důvod k pocitu, který tolik neznají.

Veček se zdálo, že hora září a svítila jako lampión, ale byl to hrozivý a znepokojivý pohled. Henry se rozhodl, že vyrazí za svítání a tak všichni ulehli ke spánku, ale sám král se rozhodl vydat se k hoře blíž. Slyšel hlas, silný a rozhodný, který ho zval dál a Henry doopravdy neměl strach.

Vešel do hory a stal se hostem svého nepřítele. Flame mu pověděl o svém zjevení, kterého ho navštívilo a řekl mu i své rozhodnutí.

„Vidím do duší bytostí a ve tvém nitru vidím zlato a stříbro, které září stovky mil daleko a přináší útěchu a odhodlání stovkám lidí na tomto světě. Kdybys nebyl tím kdo jsi, zabil bych tě a neuposlechl svůj osud, ale tobě rád dám svou duši.“ řekl drak. Henry na něho hleděl a netušil jako je doopravdy velký, ale i tak, v té jeskyni působil ohromně a mocně. Záře která kolem něho pulsovala Henryho oslepovala a musel si zakrývat oči, aby z té záře neoslepl.

„To co říkáš mě těší víc než kdybych to slyšel od všech králů a vysokých hodnostářů z celého světa. Chceš zemřít rukou člověka.“ řekl král a díval se do velkého zlatého oka.

„Chci zemřít rukou člověka, který dovede tento svět k lepším zítřkům.“ řekl drak.

„Když takhle s tebou mluvím, připadáš mi jako spíš jako přítel než hrozba, za kterou tě všichni mají.“ pronesl tiše Henry a drak se k němu mírně naklonil.

„Tady je král, tady je má smrt. Konej jak musíš a věř, že budu tvým přítelem a přítelem tvých potomků.“ Záře na hrudi draka ochabla a on ji odhodlaně nastavil králi a jeho meči.

„Ten meč je dar elfů. Aurora, jistě. Odteď se bude jmenovat Dóigh, meč ohně a síly.“ řekl Flame.

„Tak budiž.“ řekl Henry, když drakovi zasadil smrtelnou ránu. Záře, která stvoření obklopovala začala mizet v čepeli meče v těle zvířete, jeho plameny z duše i těla si meč vzal, i zlato z očí a šupin a sílu z kostí a mysli.

Drak se rozplynul a zbyl z něho jen třpyt, který meč nevzal a ponechal jako památku na starého draka.

Henry pohlédl na meč, z kterého vyzařovala taková síla, že mladý král padl na kolena a meč položil na zem. V odlesku čepele zahlédl svou tvář i tvář draka a trochu se polekal. Meč draka, mocná zbraň a jistě bude obávaná, ale i chtěná a zkazí srdce mnoha chtivých lidí.

Henry se vrátil zpět za svými muži. Hora vyhasla a vše se zdálo všední a král s mečem Dóighem vzbudil v očích lidí nadšení, ale v očích elfů obavy.

„Ten meč musí být skryt před zraky lidí i jiných bytostí tohoto světa. Je moc nebezpečný a mocný. Jeho sílu nikdo jen tak nezvládne.“ nabádal ho Flerodr a Henry pocítil, že se svého daru nechce jen tak vzdát, ale souhlasil.

Meč i tělo krále, který se s mečem nechtěl vzdát, byli ukryty v hlubinách země, kam se nikdo neodváží a kam nikdo nezná cestu. Království lidí začalo upadat a elfové se uzavřeli do svých lesních síní.

I když to tak nevypadalo, Flame vyhrál nad králem a jeho duše spočívá v meči a žije dál, na rozdíl od zlomeného krále pohřbeného s mečem. Království upadá i bez jeho přítomnosti a svět se sám zničí. Flame byl spokojen a věřil, že si ho jednou přeci jen někdo najde a vrátí ho zpět mezi na svět, který se za ta staletí změní.