Luďa Čávez aneb život je jako Oko bere.

 Už to je nějaký pátek, co se Ludvík rozvedl se svou bývalou ženou Terezkou. Terezka byla fajn, pohodová ženská, jen strašně nenažraná. Svého synka vídával pravidelně. Celkem se nic nezměnilo. Terezka byla stále bachratá, ikdyž možná něco zhubla, jenže kdo to má poznat nějakých plus mínus deset kilo v dalších sto padesáti. Malý padesátikilový Venoušek byl tlustý čím dál víc, avšak v očích maminky pouze dobře stavěný a silný kluk.

 

 Luďa si narazil kolegyni z práce. Původem byla z Argentiny a jako všechny jihoameričanky měla dobrý dudy a širokou prdel. Jmenovala se Xoxoxo a míry měla devadesát-sedmdesát-sto. Bydleli v jeho domě, protože si naštěstí udělal předmanželskou smlouvu. S matkou se již bavil a nová žena se jí líbila.

 

 Byl pátek. Luďa měl za sebou krušný týden. Strašná honička. Dělali teď na jedné velké zakázce, kterou stihli, ale o prsa. Možná o bradavky. Těšil se, jak dojde domů, Xoxoxo mu dá večeři a políbí ji, odebere se se sklenkou do křesla a pustí si hudbu ze svojí aparatury. Už se viděl, jak poslouchá a pod zavřenými víčky si představuje dnešní vášnivý večer se Xoxoxo, které někdy říkal Šušu. Vyrušilo ho cosi na obzoru. Byla to Terezka s Vašíčkem. Kombélali se po chodníku. Rád je viděl, a tak krátce zatroubil. Ti se pomalu otočili a málem ho nezahlídli. Ve zpětném zrcátku viděl, jak Vašíček mává obtloustlou rukou, co připomínala věneček buřtů.

 

 Když dojel, zaparkoval auto a už mu žena otvírala dveře a vítala.

„Jak jsi se měl? Pusu!“ mlasklo to Luďovi u ucha. Usmál se a pohladil ji po zadku.

„Buď ráda, že jsi byla u doktora a ne v práci. Hrozné… ale máme to hotový. Zapít jsem to nešel. Těšil jsem se na tebe, ty moje prdelko.“ a plácl ji po jejím majestátním zadečku, který byl ale pevný.

 

 Když dojedl, odebral se do křesla, trošinku si odfouknout. Xoxoxo se šla umýt. Byla to dobrá ženská, avšak asi jako každý člověk, měla jednu vadu. Smrděla. Ne že by se nemyla, to se myla. Jenže když se trošku spotila, vonělo to jinak než normálně. Luďa si říkal, že to je kvůli tomu, z kama je. Bylo to takový pižmo. V posteli mu to vyhovovalo, ale jinak ne.

 

 Po chvíli vypnul hudbu a pustil si zprávy. Zrovna tam běželo, jak nějaký masový vrah vyhledává lehce své oběti z nejmenovaného literárního serveru. Rychle přepnul jinam. Neměl rád násilí. Na druhém kanále běžely také zprávy, kde pro změnu řešili smrt české zpěvačky. To bylo jiné kafe. Luďa si pomyslel: „Proboha proč? Proč teď? Proč ne před pěti lety?“ a sám se zasmál svému vtípku. Šušu si sedla na roh křesla a začala ho svádět.

 

 Když bylo po sexu, zeptal se, jestli může do hospůdky za klukama zahrát si chvilku očko o drobný. Dostal povolenku na tři piva a už frčel. Xoxoxo si lehla do postele a četla knížku od Haliny Pavlovské, poslouchala do toho večerníček Včelí medvídci. Bylo jí fajn. Pocucávala si dvojku vínka a byla ještě pořád vlhká.

 

 Luďa už seděl v hospodě. Na ruce měl v kartách sedmnáct. Do jednadvaceti mu zbývalo docela dost. Sedmnáct bylo blbý. Není to moc, ale může velmi rychle přebrat kartu a být trop. Kdyby dostal aspoň dvojku. Usilovně přemýšlel.

„Tak mi dej ještě list.“ a pořádně se napil. Dostal trojku. Teď měl dvacet. To nebylo zlý.

„Dobré, mám dost, končím.“ a znovu se napil. Nakonec to vyhrál a měl šest korun navíc. Příští dvě kola projel osm, ale nevadilo mu to. Byla to hlavně prča s kamarády. Ten večer si dal pět piv místo tří. Zasloužil si to, potřeboval to trochu vypnout. Teď si zaleze doma k ženušce a ještě ji provětrá. Cestou myslel na sen, který se mu zdál na dnešek. Bylo to z jeho práce, ale místo kolegů tam byli rorýsi. Jenže to byli jeho kolegové. Bylo to asi nějak takhle:

 

„Vy svině zasraný!“ zařval Luďa, když jim ráno nesl teplý chcánky, co zbyly ještě od včerejška. Rorýsi poletovali na půdě a moc si ho pro jistotu nevšímali a on jich taky ne. Myslel si o nich své a také jejich. Podíval se na keluhu, kterou rorýsi přes noc vytvořili. Nebyla špatná. Byla výtečná. Přímo nadprůměrná.

„Dobře zmrdi.“ pochválil je Luďa a pyšně se díval, jak rorýs Dobló sere na parapet a vedle poskakuje další. Druhý rorýs byl předák a jmenoval se Fufí.

„Jau!! Kurva co to je!“ a podíval se vedle sebe.

„Už jsi zase chlastal, Zdeňku?“ pokáral Zdeněčka. Ten měl motolici jak hajzl.

„Táhni čuráku.“ zabručel a začal si honit brko, které ještě vonělo po Šimči. Byla to malá samička a měla skvělý kozy.

„Máš štěstí, že ta keluha  je dobrá. Furt tady jenom jebete a chlastáte, vy kurvy!“ rozčiloval se Luďa nad rorýsy.“ a potom se probudil.“

 

 Sen z poloviny odpovídal realitě a zbytek byla hrůza. Cestou nad tím přemýšlel, jak je to možný, taková kravina. Pomyslel si, že byl přepracovaný. Celý víkend bude relaxovat a ještě zítra večer půjde na karty. „To zas byla hra. Měl jsem dvacku do hry a teď mám o korunu navíc.“ pomyslel si a usmál se. Za dvě hodiny vyhrál korunu. Kdyby tak vždycky věděl, jaká karta mu dojde dopředu. To by byla paráda.

 

 Když došel domů a lehl si, ucítil svou ženu, jak mu voní svým zvláštním aroma. Ještě si to rozdali a tentokrát se pořádně zpotili oba dva, protože potřetí za jeden večer… no už neměl pětadvacet. Ležel na zádech a oddychoval. Šušu už spala a hrozně smrděla. Teď už byl toho nažraný. Vzpomněl si na kamaráda, který by řekl asi toto: „To není na nažrání, to jen na chuť.“ a uchechtl se.

Po chvíli vyšel na terasu a zapálil si. Bylo teplo a hvězdy svítili. Měsíc byl v novu. Napadlo ho, že může na chvilku vytáhnout dalekohled. U pozorování přemýšlel o životě, o vesmíru a ženách. Hlavně o těch svojich. Nakonec přišel na to, že s ženskýma je to jako s očkem bere.

 

Nikdy nevíš, co ti příště přiletí.