......zaživa

    Milan otevřel oči, zamrkal, zaostřil, ale tma se nepřestávala předvádět.

Smála se mu do rozšířených zornic a prostupovavala každým pórem jeho husí kůže.

Trochu ho i tlačila na prsou, což byl možná důvod, proč se nemohl nadechnout.

Svázala mu ruce i nohy přesně v těch místech, kde byly před zlomkem spěchajícího času.

 

Kdyby teď někdo přišel a vzal si svou temnotu zpět, coby zapůjčený artefakt schválnosti, Milan by se vznášel prostorem, neslyšně křičel a široko daleko,by nebyl záchytný bod,ke kterému by upřel svůj zrak. Unášen bez možnosti ovlivnit kam, jak rychle a bez sebemenší šance jakkoliv přispět do rozhodovacího procesu. Jako meteorit náhodně vržený, jen aby do konce svých sil letěl prázdnotou, asi jako většina chlapů co se rychle oženila, zasadila strom, opravila a natřela pár stěn polorozpadlého domu a se šesti pivy večer co večer, se blížila ke svému konci, po letech promlčených večerů. Dávno odstěhovaná na kanape blízko televize.

Jenže nikdo nepřijde. Scéna zůstane tak, jak jí malíř načrtnul ve své slabé chvilce, se všemi vadami a přetahy štětce. Včetně nedotažených linií budoucnosti.

Milan o tom ještě chvilku přemýšlel. Dával si dohromady jednotlivé okamžiky a nedokázal pochopit proč zrovna on.

Vteřina, jindy tak nicotná jednotka času, ta co se vždy jen mihla a zmizela kdesi v minulosti, stejně jako mnohé její zapomenuté sestry, se zčistajasna zastavila. Rozhlédla a uviděla. Viděla důvod, chybu, tu fatální a osudovou a zároveň poslední. Tak zbytečnou

Marta si nalila vodu z konvice, tak jak to dělala už mnoho let. Dnes to ale bylo jiné. Dnes to bylo jedno z posledních zvednutí těžké nádoby, jen proto, aby ukojila žízeň, napojila psy, či jen zalila květiny.

Mimochodem plazivý fíkus, který dostala od Milana, co si hověl v polostínu, tato nenáročná rostlina původem někde z Číny, kterou zalévala jen mírně, ale vždy dbala, aby substrát nikdy zcela nevyschl a v létě jí mlžila každých deset minut, tato drobná obytelka jednoho z mála květináčů v bytě, by mohla o jejím pravidelném zásobování vodou smutě vyprávět...

Marta se zasnila na nezvykle dlouhou dobu. Představovala si, jak poprvé otáčí kohoutkem a chladivá průzračná kapalina s typickým syčivým křikem, dopadne na dno. Jak se orosí sklenice a pár kapek ulpí na suché a vrásčité dlani. O chvíli později se v myšlenkách procházela po zahradě a z hadice jí pryštěl silný proud. Už žádné konve, už nikdy cesta k potoku a zpět a to celé zas a znova až do úplného vytahání...už nikdy.

Ze sna jí vytrhl tichý dunivý zvuk.

 

Rozhlédla se kolem sebe ale neuměla si to s ničím spojit. Kde je ten Milan? Už tady měl dávno být. Jejich společné odpolední kávy byly známé v širokém okolí.

Snad pravidelně sobotu co sobotu již patnáct let.

Třeba se jen zapomněl. Při práci ten čas utíká úplně jinak.

Inu, studnu kope člověk jen jednou, dvakrát za život.