Anorexie II.

Bylo to opravdu vydařené rande, to musím uznat. Když si vzpomenu na ten polibek, ještě teď v posteli, zamrazí mě, jak moc to bylo pěkné. Sama nevěřím, že to bylo s tak krásným klukem. S těmito myšlenkami se usíná naprosto skvěle. Ale co čert nechtěl, asi kolem jedné mě probudí můj vlastní žaludek, kručí mi v něm tak, že se divím, že neprobudí mamku za zdí. Pomalu se tedy vykradu z pokoje a tak potichu jak jen to jde, cupitám do kuchyně. Jdu najisto, ani nerozsvěcuji světlo. Otevřu ledničku, kouknu co v ní je a najednou se mi zvedne žaludek tak mohutnou vlnou nevolnosti, že si musím chytit pusu rukou, abych vůbec stihla doletět na záchod. Zohnu se nad mísou, všechny žaludeční šťávy a jídlo snad z minulého týdne putují do septiku. Tohle bylo hodně nepříjemné, pomyslím si, když nejhorší vlna nevolnosti pomine. Vrátím se raději do postele. Lehnu si a vzápětí musím běžet znovu. Nechápu co se to děje. Skloním se nad mísou, zavřu oči, podruhé se na to dívat nemusím. Musím říct, že tak divoké dávení jsem ještě nezažila. Vysíleně otevřu oči a zjištění, že je všude krev mě neuklidní.

Po takhle náročně noci mě nikdo nedonutí vstát. Matka se o to ani nestará, vyráží do práce příliš brzy, takže ani nemá šanci zjistit, jdu-li na přednášky nebo ne. Takže vypnu budík drnčící mi přímo za hlavou a dále se věnuji spánku a snění o Danovi. Co je však nejhorší, zapomenu, že se mám s Danem ve tři hodiny sejít. Probudí mě až prst na zvonku, který vytrvale zvoní a zvoní. Prudce se zvednu z postele, zatočí se mi mírně hlava, na to však příliš nehledím a běžím celá pomačkaná otevřít dveře.

„ Ahoj Zorko, měl jsem strach. Co se stalo? Jsi nemocná?" vyhrkne Daniel vystrašeně. Pozvu ho dál, posadím ho do obývaku a sama se jdu upravit.

„ Promiň, v noci mi nebylo dobře, takže jsem moc nespala. No a pak jsem to asi přehnala. Mrzí mě, že si musel čekat." Omlouvám se, když si k němu sednu, hezky upravená a voňavá. Nic mi nevyčítá, což je od něj milé. Jen si mě k sobě přitáhne a začne něžně líbat, což způsobuje slastné muka. Samozřejmě nezůstaneme jen u líbání. Přesuneme se do pokoje, kde se zbavíme oblečení. Stud mi nedovolí se uvolnit. Zachumlám se pod deku.

„ Co to děláš?" ptá se, se smíchem Danek. Nemůžu mu říct, že se stydím za svoje špeky, tím bych ho na ně jen upozornila. Takhle můžu aspoň doufat, že na ně nebude upozorňovat, nebo že si jich třeba nevšimne. Musím se smát sama sobě, protože nevšimnout si jich...to snad ani nejde.

Daniel mi stáhne deku, zkřížím přes prsa ruce.

„ To nemusíš, jsi nádherná! Krásnější holku jsem nikdy neviděl." Složí mi kompliment, který zahřeje.

„ No nemusíš to přehánět!" začervenám se a abych nějak zahnala rozpaky, začnu ho líbat. Zanedlouho se milujeme. Docela příjemný pocit, na to že to bylo poprvé.

Po milování ještě dlouho ležíme a povídáme si, spíše Danek mluví o technu a nějaké akci, co ho čeká o víkendu. Já se kontroluji, abych ležela tak, ať mi nejsou vidět ty špeky.

„ No nic budu muset jít, což mě mrzí, bylo to moc krásné." Políbí mě na čelo a pomalu se zvedá a obléká se. Vstanu, neodolám abych se mu nenalepila na nahé záda a necítila jeho pevné tělo.

„ Zory, jsi moc kostnatá, měla by si trochu přibrat", řekne, otočí se na mě, koukne se do mých očí a vpije se do mých úst. Uvažuji co právě řekl, měla to být narážka na mou váhu? Myslí si, že jsem tlustá? To mi znechutí ten polibek, raději se od něj odlepím, naházím na sebe v rychlosti teplákovku. Vyprovodím ho před barák, sama počkám až zajde za roh. Rozběhnu se po své obvyklé trase. Myšlenky jsou pořád u té věty co pronesl. Jak to asi myslel. Nevnímám nic. Ani tlukot vlastního srdce, jen ty myšlenky. Mám chuť zničit to své odporné tělo, tak, že to budu cítit ještě za týden. To se mi však nepovede. Udělá se mi nevolno, musím si sednout na lavičky a trochu se prodýchat. Až teď cítím jak mi srdce bolestivě naráží do hrudního koše. Raději nic neriskuji, domů jdu pomalými a táhlými kroky. Co to se mnou je v poslední době. V bytě není zase ani noha, mám pocit, že matka chodí domů jen přespat. Občas to i zamrzí, jsou totiž dny, kdy nepromluvím s živou duší a jen koukám do zdi, nebo cvičím, v lepším případě čtu nebo se učím.

Skočím si do sprchy, smyji ze sebe pot a na chvíli i špatné myšlenky. V pokoji mě čeká další překvapení v podobě krásné SMS od Daniela.

AHOJ ZLATICKO, JSI OPRAVDU KRASNE STVORENI, A DNESEK BYL NEJKRASNEJSI DEN CO JSEM ZAZIL. JSI UZASNA A TO MILOVANI BYLO UZASNE! MOC TE MAM RAD, KOTATKO.

Srdce mi poskočí radostí. Teď se mi bude učit vyloženě skvěle.

(Tak asi do téhle doby to bylo relativně v pohodě. Ještě jsem se dokázala kontrolovat a ustávat ty stavy nevolnosti. Vůbec jsem však netušila z čeho vznikají. Divím se sama sobě. Nikdy bych nevěřila, že dokážu být tak naivní a hloupá. Když se na to zpětně koukám, udělala bych si pořádný průplesk , abych se vzpamatovala a nemusela tohle zažívat.

Za okny zase padají vločky ve velkých shlucích. S každou tou vločkou moje naděje umírá. Přemýšlím co se stane, až přestane sněžit, umře i moje naděje? Nebo umřu dokonce já? Doktoři mi moc velké naděje nedávají, poznám to na jejich pohledech při vizitách. Ale já nechci umřít, chci žít, být s Danem a být šťastná, jako každá normální holka v mém věku. Jenže na druhou stranu jídlo se mi strašně moc hnusí. To, že bych mohla přibrat, mě denně děsí v mých nejtěžších nočních můrách.

„ Slečno Tomášová, máte telefon." Volá na mě jedna moc milá sestřička ze sesterny. S námahou vstanu, jsem strašně slabá.

„ Ano?" ohlásím se do sluchátka, aniž bych věděla kdo volá.

„ Ahoj srdíčko, moje!" poznám mámin hlas. Nedokážu potlačit zklamání.

„ To jsi ty? Co je?"

„ Jen jsem se chtěla zeptat jak se má moje dcera. Moc nám tady chybíš!" proč jejím slovům nevěřím. Chvíli spolu mluvíme o ničem, pak zavěsím a odšourám se do pokoje. Zina už sedí na posteli a usmívá se. Měla návštěvu. Jak já ji závidím. Ale přijel by za mnou vůbec někdo?)

Dny a týdny utíkaly jako splašené, zápočtové období se blížilo. A přitom na učení zbývalo tak málo času. Daniel vyžadoval mou přítomnost skoro denně, cvičení taky zabíralo dost času. Učení šlo tak nějak stranou. Já taková svědomitá a pilná studentka šla s prospěchem strašně rychle dolů.

Jednou si mě zavolala profesorka z katedry českého jazyka.

„ Slečno Tomášová, Zoro. Vy jste byla moje největší naděje. Co je to s vámi? A jak to vypadáte? Vždyť na vás všechno oblečení visí a kosti na obličeji vystupují až to hezké není. Nemáte nějaký problém?" spustí proud výčitek i výtek a kouká na můj rychle se měnící výraz.

„ Ujišťuji vás paní profesorko, že mi nic není, jsem v pořádku, jen není moc času na učení. Také vás musím upozornit, že do toho co já nosím a jak vypadám, do toho opravdu nikomu nic není.", koktám celá rudá, jak vzteky tak studem.

„ No jak myslíte, Zorko, já to nemyslela zle. Záleží mi na vás, byla by jste opravdu dobrá učitelka, nevím co se s vámi stalo." Podotkne nakonec a propustí mě ze svých spárů.

Na chodbě se pozastavím nad jejím proslovem. Jak mi můžou vyčnívat kosti. Zajdu se podívat na záchody do zrcadla. Nevidím na sobě nic divného, pořád by to ještě chtělo pár kilo shodit, abych neměla tu druhou bradu. To je fakt děs, člověk se může snažit, ale podbradek ne a ne dolů. Při pohledu na sebe samu se mi chce brečet. Proč zrovna já musím být tak tlustá?

Raději to dnes zabalím, vyběhnu před fakultu, nastavím obličej kapkám studeného deště. Teď už nikdy nepozná, jestli jsou mokré cestičky na mém obličeji slané či sladké. Vezmu mobil do ruky a navolím to nejhezčí číslo na světě.

„ Ahoj lásko, moc bych tě chtěla vidět!" vyhrknu hned jak uslyším jeho příjemné ahoj.

„ No tak s tím něco uděláme. Počkej mě na náměstí za dvacet minut. Skočíme na oběd. Mám hlad jako vlk.", navrhne, nemůžu nesouhlasit, i když jíst se mi vážně nechce.

Přesně za dvaceti minut už mě drží v náručí a líbá tak zběsile, že mám pocit, jakoby mě neviděl tak měsíc. Přitom včera mě nádherně zničil v posteli.

„ Tak vyber restauraci kam půjdeme." Poručí něžně Dany. Vyberu tu nejbližší, je mi to celkem jedno, jíst nebudu.

Sedneme na docela útulné místo, kde nebudeme moc rušeni.

„ Tak co si dáte? Budete jíst?" ptá se pingl. Objednám si minerálku a čekám co vyleze z Daniela. Ten si objedná nějakou kalorickou bombu. Při té představě se mi mírně zvedne žaludek. Avšak nedám na sobě nic znát a na Danyho se usměju.

„ Tak co káče, jaktože nejsi ve škole?" zajímá ho. Vysvětlím tu tedy, že nemám důležité přednášky, dávám mu tak vlastně přednost, což by ho mělo těšit. Směje se a je tak krásný, přijde mi to neuvěřitelné, že takový kluk chodí se mnou. Ale i zázraky se dějí. Já jsem živý důkaz.

Tuhle idylku zkazí až otázka číšníka, co budeme jíst.

„ Nebudu jíst, děkuji!" přidám úsměv, ten ho vyvede z míry a chvíli neví co říci.

„ Ehm já bych si dal kuřecí prsíčka s broskví a mé slečně to samé." Objedná striktně Daniel a tím dá pinglovi jasně najevo, že patřím jen jemu. To mě potěší, ne však to, že objednal jídlo i pro mě.

„ Bobi, opravdu nemám hlad, ani chuť.", vymlouvám se zase. Nesežere to, budu muset něco sníst. Přemýšlím jak to udělat. Nic mě nenapadá. Musím se přemoci, třeba to nebude takový problém a dokonce mi to bude chutnat. Pak si dám dávku cviků navíc a bude dobře. Uklidňuji se v duchu. Neubráním se však pocitu strachu.

Zanedlouho před nás postaví talíře krásně vonící pochoutky, teda pro mě ne, ale pro Dana asi jo, pustí se do toho s takovou chutí, že se musím usmát.

„ Papej broučku, je to výborné!" pobídne mě. Naberu tedy sousto na vidličku a strčím ho s nechutí do pusy. První sousto přežiji docela obstojně, zkusím teda druhé, třetí, čtvrté. S každým polknutím je to těžší a těžší. Najednou se mi udělá tak špatně, že převrhnu židli jak běžím na záchodky. Danek za mnou volá co se děje. Nemůžu mu odpovědět s plnou pusou zvratků. Na záchodě je to tak potupné, zvracet někde kde jsou lidi. Stydím se za sebe.

Po čtvrt hodině úmorného zvracení a následného vyplachování úst a to třikrát za sebou, si vysíleně sednu na židličku.

„ Bobi, neudělalo ti to jídlo dobře? Kdybych to jen tušil, nenutil bych tě do toho.", lituje Dan, jeho výraz mě úplně dostane.

„ To nic, miláčku, mám nějaký podrážděný žaludek. To bude dobré.", ujišťuji ho. Tváří se jako uzlíček neštěstí.

/Po tomhle incidentu jsem nevěděl co si myslet. Opravdu mě mrzelo, že jí to jídlo neudělalo dobře. Cítil jsem se strašně. Myslíte, že mě napadlo, že to není normální? Ne nenapadlo, což mě děsí o to víc. Chápejte, jak jsem si nemohl všimnout, že s ní něco je? Pořád si to vyčítám. Vzpomínám si, že jsme tenkrát šli k ní domu, musel jsem ji podepírat, jak byla vyčerpaná. Doma jsem ji usadil na postel, a pomalu ji svlékal, ne kvůli sexu, ale kvůli tomu, abych ji mohl uložit. Když jsem ji vysvlékl triko zděsil jsem se. Jak není člověk v tom sexuálním opojení, tak vidí co jindy ne. Měla zavřené oči, takže jsem si ji mohl v klidu prohlídnout. Ty kosti, oh bože jak jsem si toho nemohl všimnout, vystupovaly tak ostře, že mi bylo do breku. V rychlosti jsem ji navlíkl pyžamo, zakryl dekou, stěžovala si, že jí je zima, takže jsem musel najít ještě jednu. Ležela tam tak bezmocně, její krása jakoby se vytratila. Už to nebyla ta holka co bych za ní nohy uběhal, jen abych ji dostal. Nejsem takový tvrďák, abych se nad tím nerozbrečel, když usla. Tenkrát jsem jí držel za ruku snad celou věčnost, vzpomínám si jak jsem nevěděl co dělat, co si počít. V ten moment jsem byl rozhodnut najít pomoc./

Probudím se, první na co narazím jsou ustarané oči Daniela. Mátožně se usměju. Dan mi však úsměv neoplatí.

„ Copak je lásko, jsi tu dlouho? Nemusel jsi tu být.", ptám se s námahou. Danek stále mlčí, jen mě pozoruje těma svýma modrýma očima.

„ Bobe, já jsem v pořádku, neblbni, tohle se občas stává.", vysvětluji, protože mě jeho výraz děsí.

„ Zoro, ty máš problém, tohle není jen tak. Je divné, že jsem si toho všiml až teď. Což je strašné." Mluví pomalu a rozvážně.

„ Já nemám problém, žádný! Je ti to jasný! Jsem zdravá a v pohodě" rozkřičím se náhle, ani nevím kde vezmu tolik energie, před chvíli jsem měla pocit, že umírám.

„ Nekřič na mě! Myslím to s tebou dobře!" uklidňuje mne. Nepomůže si tím ani trochu, spíš to zhorší.

„ Víš co? Vypadni, vypadni a dokud se nevzpamatuješ, dokud si neuvědomíš, že jsem ok, tak se nevracej!" vyhodím ho se slzami v očích. Neřekne ani půl slova, přehnala jsem to. To zjistím až v zápětí, kdy se zaklapnou dveře od bytu. Rozbrečím se jako malé děcko. Bolí to tak moc, že nevím co s tím. Bolí mě všecko, celé tělo, žaludek, a srdce, to je ta největší bolest.

Usnu. Nevím jak dlouho můj neklidný spánek rušen nočními můrami trvá, ale probudím se docela dezorientovaná.

„ Mami, co je? Kde to jsem?" ptám se, rty se mi sotva hýbou, mám je tak těžké.

„ Zorynko, jsi v nemocnici! Nic se neděje, jsi jen nemocná, chvíli si tady pobudeš, než se úplně uzdravíš." Vysvětluje máma, ale význam jejich slov jde mimo mě.

„ Cože? A proč jsem v nemocnici? Vždyť jsem si jen zdřímla, nebylo mi dobře!" opáčím zmateně.

„ Miláčku, ale spala si tři dny v kuse a nebyla si k probuzení. Měli jsme všichni hrozný strach. Zorko, ani nevíš jak je mi to líto. Je to vše moje chyba. Jsem hrozná matka." Rozbrečí se, ale mě pořád uchází význam toho všeho.

„ Ale cítím se dobře, mě nic není! Mami opravdu, půjdeme domů?" ptám se s nadějí v hlase.

„ Zorko, nemůžeš, jsi nemocná, musíš se léčit. Zítra tě převezou na psychiatrické oddělení." Vyřkne tu krutou pravdu, zaliji se mi oči slzami.

„ Kde je Daniel? Kde je, mami?" ptám se hystericky.

„ Daniel je za dveřmi, celou dobu tu byl s tebou. Posílám ho pořád domů, ale chce být s tebou.", vysvětluje matka.

„ Zavolej ho, chci ho vidět," poručím jí a tím dám najevo, že nestojím o to, aby tu byla.

Po chvíli vstoupí do pokoje Dan, ustaraná tvář mu nesluší, není tak krásný jako vždy, uvědomím si, že jsem to způsobila já.

„ Ahojky Zorko, lásko moje!" řekne nesměle. Vztáhnu k němu ruku, pochopí to a vezme mě za ni. Lípne mi lehký polibek a ustaraně na mě kouká. Asi čeká co ze mě vyleze.

„ Promiň, Dany moc mě mrzí ta roztržka. Mrzí mě co jsem řekla," pláču, asi mi moc nerozumí, ale vidím na něm, že tohle je zapomenuté téma.

„ Teď už to bude dobré, uzdravíš se a vše bude jako předtím, teda bude to lepší než kdy dřív. Miluji tě Zoro!" vyzná se mi a tudíž brečíme oba. Jsme v prekérní situaci. Už jen kvůli němu se uzdravit chci, i když nejsem nemocná.

Opravdu, druhý den mě převážejí do psychiatrické léčebny. Zprvu se bráním, ale není mi to co platné. Daniel je u toho, tím je to vše ještě bolestivější. Drží mě za ruku a uklidňuje, slibuje a kdo ví co ještě.

„ Denně ti budu psát! Neboj nebudeš tu sama, jen se uzdravuj ať můžeme být co nejdříve spolu!" tiší můj pláč, který ne a ne zastavit.

(Tohle všechno se stalo tak dávno, nebo mi to dávno jen připadá? Těžko říci. Je pravda, že opravdu psal první měsíc denně. Jeho dopisy byly cítit jeho vůní a byly plné krásných slov lásky a něhy. Vždy jsem u nich brečela jak želva, Zina se mi tolikrát smála. Pročítám je znovu a znovu. Teď dostanu dopis jednou za čas a ještě je napsaný v rychlosti. Nejhorší je, že si představuji, jak stojí za mixpultem. Je tak sexy, bojím se, aby mi ho nějaká neklofla. Co bych asi dělala? To je hrozná představa, vždy mě donutí něco málo sníst. Co teď asi dělá? Napadne mě. Myslí na mě? Představuje si tak jako já, že se třeba milujeme? Miluje mě?

Bože už zase se mi chce brečet, nechci však aby moje slzy viděl někdo jiný než tyhle zdi. Nechci brečet před Zinou. Je na tom lépe než já i když má ze sebou taky co dělat.

Co spojuje nás holky na tomto oddělení? Touha jít domů a žít jako normální lidi. Mnohé se to nepovede. Lékaři se to snaží před námi utajit, ale klepy se šíří rychle, holka z desítky spáchala sebevraždu. Už to nemohla vydržet. Ale jsou tu i lepší případy. Martina, jediná holka co ji tu mám opravdu ráda, jde domů. Je z toho pekla venku. Závidím jí. Při loučení obě brečíme, slibuje mi, že se ozve až budu venku, a že mi napíše. Je skvělá. Každé loučení bolí a tady o to víc. Věřte mi.)

„ Slečno Tomášová, řekněte mi, proč jste začala hubnout?" zajímá mého terapeuta, doktora, o něco málo staršího než já. Je to fešák, o to těžší je svěřit se mu.

„ Pane doktore, říkala jsem to tolikrát," řeknu znuděně.

„ Zoro, prosím, spolupracujte, záleží mi na vašem uzdravení!" nutí mě.

Vyprávím mu tedy svůj příběh. Neubráním se všem emocím které mě za tu dobu provázely. Chvíli při vyprávění zuřím, chvíli brečím, chvíli se usmívám. Některé vzpomínky bolí, některé bodají, některé jsou těžko vyslovitelné.

„ Výborně Zorko, pokroky děláte, vidím to nadějně," chválí mě doktor Peroutka, „ jen Zorko, musíte jíst, chcete odsud ven..." podotkne ještě a propustí mě. Šouravými kroky krčím ke dveřím.

„ Zoro, a ještě," ozve se, na chvíli se odmlčí „ jste krásná žena, neničte se, je vás škoda!" překvapil mě. Zčervenám a rozloučím se. Za dveřmi na mě dýchne typický nemocniční pach. S povzdechem se nadechnu, a kráčím do pokoje.

„ Jaká byla terapie?" ptá se spolubydlící, holka o něco mladší než já. Zrzavé vlasy lemují její oválný obličej, působící sympaticky a přátelsky. Kývnu hlavou v neurčitém gestu, ať si z toho vezme co chce.

„ Už se na Davídka Peroutku těším, je sexy!" řekne a začne se smát jako puberťák. Ona vlastně je. Zakroutím hlavou, vezmu rozečtenou Annu Kareninu a začtu se.

„ Jee ty jsi teda výřečná, Zoro!" nezavře tu svojí pusu. Asi nechápe, že nemám chuť navazovat kontakty zrovna tady, nemíním se tu zdržet. Po chvíli to naštěstí vzdá.

„ Tomášová, hovor na sesterně. Tomášová, tak bude to? Hovor!" vkročí, co vkročí, vtrhne na pokoj sestra Káňová, největší megera v celém tomhle ústavu.

„ Už jdu sestři." Upozorním ji, když stojí a čeká až si obleču župan.

„ Nepotřebuji asistenci, děkuji!" pronesu drze.

„ No Tomášová, vás přejde humor až se bude vážit." Vyhrožuje, je mi fuk co to kecá.

„ Ano," ohlásím se do telefonu, vzápětí se mi oči rozzáří štěstím.

„ Ahojky pusinko! Jak je ti? Ani nevíš, jak moc rád slyším tvůj hlas. Moc mi chybíš, už mám absťák.", směje se bezstarostně Dan, vím že je to jen přetvářka.

„ Ale Bobi, je to tady tak moc depresivní, moc se těším domů, kde budu mít tebe a mamku. Co vůbec děláš?" zajímá mne.

„ Bobi za chvíli se chystám na akci. Bude tam i bratránek. Je sobota, takže nemůžu být doma!" rozpovídá se bezstarostně, asi netuší jakou ránu mi právě zasadil. Tady jsou dny všechny stejné, nepoznám pomalu kdy je pondělí a kdy pátek. Tady na tom nezáleží. Mrzí mě, že si Dan dokáže užívat beze mne. Po telefonátu se vrátím na pokoj a brečím a brečím a brečím.

(Tohle byly moje začátky tady. Teď už je to půl roku, co jsem tady. Zrovna mi z ruky visí flexila z kapačky. Odmítla jsem jíst. Dostala jsem dopis, od Dana. Opouští mě, prý mě pořád miluje, ale je moc mladý na to, aby čekal a skoro nežil. Nemám se zlobit. Tohle jsem neustála. Složila jsem se. Před chvíli jsem byla u doktora Peroutky. Tuším, že ke mně něco cítí. Pořád mi opakoval, že jsem nádherná, že si najdu někoho lepšího. Možná to má v popisu práce. Nevím. Je mi hrozně. Mám chuť umřít, už mě nic nedrží nad vodou. Bez Daniela nejsem nic...o to větší je pocit, že ty stěny na mě padají, že se mi vysmívají. Slyším jakoby volaly:

Umři, umři, jsi nic, nemáš na to žít a uzdravit se, umři už konečně.

To asi nebudou stěny ale myšlenky v mé hlavě.

V noci se pobudím celá zpocená, Zina vedle na posteli spokojeně oddechuje. Závidím ji klidný spánek. Zavřu se v koupelně, vezmu do ruky žiletku, co jsem propašovala přes kontrolu, sednu s na zem mezi záchod a vanu. Zavřu oči, zrekapituluji svůj život. Opravdu nemám proč žít, jsem na nic.

Vezmu žiletku a udělám šikmý řez na levé ruce, cítím bolest, jakoby s každou kapkou té krve odplouvaly všechny starosti. Totéž učiním na druhém zápěstí. Pomalu upadám do jakési agonie. Je to tak příjemné, necítím nic, ani bolest, ani zlost, ani nic jiného. Koutky se mi samy roztáhnout do úsměvu. Poslední myšlenka je na Dana.

Sbohem lásko, milovat tě budu i v pekle. Tam se přece dostávají sebevrazi. Zora.)