Sedni si!

 „Oči, otevřete!“ A bylo světlo. Probudil jsem se jako každé sobotní ráno. Vlasy rozcuchané, mysl tupá a místo slavíků mi dobré ráno přáli páni popeláři pod oknem. „Škoda že nebydlím o pár pater výše.“ říkam si každou sobotu. A stejně jako každou sobotu si uvařím čaj s mlékem k snídani.

Je stále brzo. Dnes jsem si domluvil schůzku s jednou slečnou v nedaleké kavárně. Moc se těšim. Mám v plánu se jí sladce dvořit jak nejlépe dovedu, ale o více neusiluji. Jsem již takový. Rybář co vypustí čerstvý úlovek, protože rybaří jen a jen z radosti.

Před odchodem nakrmim svoji želvičku miláčka. Nenažrané zvířátko, ale člověk si ho po pár letech oblíbí. Nikdy se nehněvá, ani nezlobí, jen tak koketně se na vás dívá a pokud mu pohled oplatíte, plave k vám. Opouštím vás na chviličku pane Želvík. Zkontroluji, zda je všude zamčíno a vypnu elektřinu s plynem. Zavírám, zamikám, zamávám, odcházím.
Včera bylo teplé počasí, avšak dnešek se moc nevydařil a v předešlé noci pršelo. Nebem plula šedá obloha, zatímco větřík bodal do tváře. Vzal jsem si oblíbený černý kabát a malou knížečku do její kapsičky. Cestou zakoupim krabičku cigaret pro vášnivého kuřáka. Vyrazil jsem dřív. Chtěl jsem se před schůzkou projít městem. Jak rád míjím ty staré budovy v úzkých uličkách tohoto velkoměstského světa. Uběhlo pár chvil. Mé nožky mě zavedly do zapadlé uličky, kde stojí zapadlejší kavárna. Kavárna Eden. „Že bych našel zapadlý ráj?“ říkám si v duchu.

Vchod vítal návštěvníky smrkovým dřevem. Z temného vnitřka se ozívala hudba jedné kytary. Ale bez zpěvu. Monotóní melodie. Snad se linula z vyššího patra, kde byly obytné prostory. Necítím kávu. Kavárna bez vůně kávy. Za to jsem cítil mátu, tulipán a rozmarýn. Zvláštní. A tak vstupuji do té temné místnosti. Oči si navykají na slabé světlo, zatímco čich zpracovával informace z okolí. Uběhla další chvilečka. A pak další. Můj pohled směřoval na jedinou věc, co stála uprostřed celé kavárny. Bříza. Flekatá jak dalmatina, co postrádá listí, jež by svými pohyby oživovala sebe sama. Avšak místo nich se líně točil větrák na stropě. Lustr vydával slabé bezútěšné světlo, jak to rádi dělávají svíce. Jak svíce v katedrále. Stejné ticho. Pár osob z cizích krajin si povídalo u většího stolu. Kavárna byla spíše prázdná než liduprázdná. Sedám si do kouta s šálkem kávy. Zapálim si cigaretku. Sním.

„Cink.“ Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Bohužel. Teprve začne.

Nevšiml jsem si, že by zvonilo při mém příchodu, ale jakmile vstoupil ten Muž! Vše utichlo. Kytara nade mnou přestala hrát, cizinci utichli a větrák na stropě se přestal točit. Jako by všichni věděli, že příjde. Jeho těžké horské boty klepaly na studenou podlahu a Jeho dech odpočítával mé chvilky. Neviděl jsem Mu do obličeje. Pološedé vlasy zakrývaly Jeho tvář i úmysly, ale věděl jsem jedno určitě. Neusmíval se. Mohl bych říci, že byl mrazivě klidný a ticho s klidem člověka malinko děsí. Tu přistoupil k pultu, zašeptal svou objednávku, otočil se ke mě. Nebojácně neoplácím pohled, ba jsem věděl, že to není dobrý nápad. Má chvilečka se chýlila ke konci. Jeho dech byl mírný. Vyrazil ladným krokem k mému stolu. „Mohu se zde prosím posaditi? Je to mé oblíbené místo.“ Jemnost jeho hlasu mne překvapila. Napětí odešlo.

„Prosim.“ řekl jsem. Zvednul svou ohromnou ruku a vyhrnul si pramíky vlasů. Usmál se. Byl starý i mladý. Tvář hrubá jak skála a slabé světlo umocňovalo jeho vrásky, zatímco oči zářily životem, které vykompenzovaly nedostatky způsobené Časem. Pomalounku si sundal svůj šat, dali se Jeho šat nazývat šatem. Byl hotov, posadil se přímo naproti mně. Snažil jsem si Ho nevšímat.

„Tady je vaše káva“ řekla obsluha. V ruce držela lucernu, kterou poté položila na stůl.
„Děkuji vám Mílo.“
Jsem rozpolcen. Co zas tohle má znamenat? Nechápavě pohlédnu na Muže a chtěl jsem se otázat na lucernu. Avšak slova se mi v mysli motala, zatímco jazyk se zmítal v dolní čelisti.
„Mám rád teplé světlo. Studené žárovky jsou bez duše.“ vysvětlil mi.
„Aha.“
Rozhlédnu se kolem a zjišťuji, že cizinci dávno odešli. Nyní jsem byl v kavárně jen já a On. Vstal jsem ze židle s úmyslel si přesednout, ale jeho dlaň mě zadržela.
„Nemusíte si odsedávat. Nic vám neudělám. Posaďte se prosím.“
Nic jsem neřekl a poslušně si sednul. Jeho slova mne tak lehce očarovala. Ani mě nenapadlo klást odpor.
„Kdo jste? Proč si nemohu odsednout?“ vylezlo ze mě. A najednou začal.
„Byl bych potěšen vaší přítomností a nadšeně se spolu tvářit za doprovodu starých zvuků z údolí, ale ani pohled mi neoplatíte, zatímco stále mlčíte s výrazem, co mrtví znají. Kde jsou ty bílé chvilky radosti společné, i když jsme byli míle daleko, kdy jsem já byl míle vzdálen a jediná psaníčka dokazovala mou existenci. Jak moc jsem tě synu miloval v dálkách, zatímco nyní v tvé přítomnosti cítím, jak mnohem větší dálku v sobě skrýváme. Hlavně si nepřipustit tu propast mezi duší jedna hlubší jáma leží v tvé duši. Slova se v té temnotě ztrácí, jazyk nemá čím pracovat. Jen ruka je dítě štěstiny, co se vdala za papír s perem. Jen ona jediná dokáže v jámě vidět s myslí čistou. Tak čarokrásnou dámu za tělo drží a ladnými kroky maluje na linkovaný parket obrazy dechberoucí. Rytmus hluku nutí k pohybu a pohyb je věčný jako oceán v podzimním počasí. Řekl bych ti, jak je svět různorodý s konečným počtem příběhů, co ostatní považují za nekonečný. Konečné je vše. I tvá jáma. Dno s vlhkým mechem a malá Vichřice se kolem potuluje se svou kamarádkou Nadějí, co nikdy nic neřekne a tiše ty zatracence pozoruje. Potulují se celou krajinou s dřevěnou kytarou, jež jednu strunu postrádá a společně čekají, až se nová objeví, aby mohli opět zpívat své verše pro jejich milovanou Paní a její dítě Srdce, co nepokojně poskakuje mezi stěny jámy. Jak svou matku miluje, ale nechce si s ní hrát. Jak rozmazleně se tváří závistí, co mohou ostatní. Ostatní mohou jen závidět dítěti, vzpomínat, pak litovat. Litovat odchodu z tanečního sálu. Zahodit možnost protančit celý večer s milovanou osobou. Zapomenout na možnost výběru a jít za skalnaté dno oceánu, kde roste strom s růží na koruně, co se koketně červená jak opadané listí v podzimním čase, jež čeká na rovné půdě na vítr, co ho povznese k nebesům, kde zpívají ptáci, které důvěrně zná. ,„Je to snad důvod k závisti dítě?“´ táže se Paní matka. Řečnická otázka nečeká odpověď, ale sní o něm. Sní o tom, co mu bylo odepřeno, co ho uvádí v nejistotu. Tak proč se mě takto tážete?“

Jsem zmaten. Z jeho řeči jsem pranic nepochopil. Že má otázka byla pro Něho řečnická? Nemohu se zbavit mého dojmu. Jako by přede mnou seděla osoba, co mne zná. Osoba co zná všechno a já nedokážu uchopit Jeho znalosti.
„Máte boty od hlíny. Byl jste v lese?“ snažil jsem se změnit téma.
„Byl jsem v lese. Říkáš si, proč chodim v tomto počasí do lesa? Kde je bláto a louže s opadaným listím, co ty louže maskuje? Povím ti. Podzim je jako láska. Na začátku vzplane červení, ale ke konci chladne. Stejné je to s listím v tomto čase. Žije nerušeně po celý rok až do doby, než přijde Čas, co ji okouzlí. Dvoří se jí až se doslova začervená. Poblouzněna opouští matku v hnědém hábu a vydá se za ním. Jenže ji v zápětí opouští a nechá ji na pospas osudu, kde listí zjistí, že nebyla jediná koho napálil. Obelhal celé údolí, pak tiše zmizí. A není úžastné toho fešáka pozorovat při práci? Tolik lásky v jeden moment.

Myslíš si, že jsem blázen, že hovořím zcestně a žiji v představách. Ale příteli, není tvé chování totéž? Tolik lásky a radosti v jeden moment, avšak kam je vedeš? Kam Ty se vedeš? Nevíš, ale věříš. Věříš v pohádku, kde vše dopadne dobře. Vysmívám se ti, vysmívej se mně a mím představám. Vysmívej se mé snaze o absolutní dobro, o spradlivé spravedlnosti. Jsi demagog, co demagoguje sám sebe.
Mám být uražen? Netušil jsem. Jak ví, co budu dělat se slečnou? Jak to všechno o mě ví? Nemohl jsem Ho dále poslouchat. Zmateným způsobem mi došlo, že kouzelné i obyčejné věci vypadají stejně, ale jejich činy stejné nejsou. Bál jsem se, a proto se zvedám a odcházím. Prošel jsem smrkovým vchodem, tu na mě naposledy promluvil:
„Přeji ti krásný život, ale nepřeji ti poznat hloubku tvých skutků. Nesnaž se dosáhnout jeho dna. Přinese ti trpkost a otázky, na které nelze odpovědět. V ten moment život nebude tak jednoduchý a hlavně tak krásný, ale zahanbený. Nežij jako člověk, co poznal Stud.“
Neohlédnul jsem se a vykročil ven. Celá záležitost mne děsila. Lovím v kapsičce cigarety, ale nebyly tam. Místo nich jsem našel červené jablko.