víkend

Musím se vypsat. Je to stejná potřeba jako jít na záchod nebo jít se najíst. Bože můj. Točím se v práci na židli s blaženým úsměvem idiota neschopna na nic myslet. Že by se takhle projevovalo to pomyslné urvaná ze řetězu? Ještě nedávno jsem nabrečela v práci i doma a i po návštěvách ( k moji smůle) koš papírových kapesníčků a dnes? Je mi jakoby někdo vzal události posledních měsíců do šejkru a vlastně celej můj svět pořádně zamíchal. Už ráno jsem si připadala vtipně. Víte kdo mě sobě samé vždycky nabonzuje že se něco děje? Klíče. Nebudete mě to věřit, ale ještě minulej měsíc jsem si pravidelně odemykala byt klíčema od práce. Zvyknete si na to. Prostě jdete domů a pod návalem starostí co musíte ještě udělat a co jste ještě neudělali a co jste naopak udělali, si prostě strkáte klíč od kanceláře do vchodových dveří domu. Když je to fakt zlí tak odemykám i dvěma špatnými klíči. Na potřetí už se fakt naštvete, že po celodenním přemýšlení v práci musíte zapojit mozek i u tak triviální věci jako odemknout si byt. Jenže dneska se mi po strašně dlouhé době stalo něco fajn. Stála jsem před dveřmi do práce a marně jsem se snažila nad svazkem klíčů vymyslet, který je ten pravý. Myšlenky se mi toulali, ještě někde na víkendu. A tak to má bejt.