Přístav opuštěných duší

Tohle město je svou polohou daleko od všech moří. Po řece, která městem protéká, se mohou plavit jen malé lodičky. Přesto má svůj přístav. V ohybu nad řekou se na skále tyčí starobylý hrad a okolo něj jsou roztroušeny domy starého města . V přízemí jednoho z domů, těsně sousedícího s hradebním příkopem, je hospůdka s názvem „U hradu“. Zde nemůže přistát žádná loď, přesto se však stala přístavem. Přístavem opuštěných duší. Hospůdka je to neveliká, dvě místnosti, jedna z nich s barem, malá kuchyň a toalety. Dříve to asi byl přízemní byt, svými malými okny byl však nevhodný pro bydlení. Nyní po úpravě nabízí příjemné posezení. Venkovní přístřešek s bytelnými lavicemi je oblíbeným místem posezení místních obyvatel i náhodných návštěvníků a projíždějících cyklistů. V historické části města okolo hradu není příliš hospod. Proto se tato hospůdka stala oblíbeným místem setkávání okolo bydlících sousedů. V bytech starého města bydlí lidé nejrůznějších povolání. Většina osazenstva těchto bytů ale pomalu stárne. Obchodů je zde málo a mladí hledají lepší podmínky bydlení. Pohled na věž hradu, na mohutné hradby a hradební příkopy, však vyváží slabiny bydlení v této historické části města.
Již léta, každý pátek navečer přichází do hospůdky jedna z místních opuštěných duší. Je to muž, okolo šedesáti let. Není vyjímečný postavou, ani vzhledem. Pozdraví sousedy a sedne si do rohu ke stolku pro dva. Tady to všichni respektují, k tomuto stolu si v pátek navečer nedovolí sednout, i když druhá židle zůstává vždy prázdná. Stejný děj se odehrává neuvěřitelných čtyřicet let. Pán si sedne tak, aby viděl na vchod. Vždy si před sebe na stůl postaví přinesený stojánek s fotografií. Je na ní portrét mladé dívky. Bez objednání mu majitel hospůdky přinese pivo. On si složí ruce na stůl a dívá se na fotografii. Občas vzdychne a jeho rty něco neslyšitelně vysloví. Pokud se otevřou vstupní dveře zvedne hlavu a s výrazem nedočkavosti se zvědavě podívá, kdo přichází. Potom smutně skloní hlavu a opět se zadívá na fotografii před sebou. Trpělivě tak po mnoho let čeká na dívku svého mládí. Bylo mu s ní tak dobře, když u tohoto stolku seděli. Vzpomínka se vždy odrazí v jeho vlhkých očích.
Jeho dívka po absolvování místní zdravotnické školy pracovala jako zdravotní sestra na plicním sanatoriu na druhé straně řeky. Stále si vyčítá , že ji tenkrát jako obvykle nedoprovodil do práce. Musel jít pomoci babičce, která již žila sama. Byla tehdy nemocná a potřebovala nanosit ze sklepa uhlí a dřevo . Začínalo se stmívat a jeho čekala cesta na druhou stranu města.
Vyšli spolu před hospodu a s políbením se rozloučili. Její cesta do práce vedla na druhou stranu řeky, k dřevěné lávce, potom podél řeky a do kopce k sanatoriu na kraji města. Ještě zamával na rozloučenou a její silueta pomaličku mizela v šeru. Do práce však nedošla. Proč nikdo neví, nikdo ji již ten večer a v dalších dnech neviděl. Přes dlouhé vyšetřování je dodnes záhadou co se přihodilo. Zůstala zde jen jedna opuštěná duše. Ta čeká v této hospůdce, pravidelně v pátek navečer, kde se jako mladí scházeli. Pořád se těší na společné procházky v parku okolo hradu a po cestičkách okolo řeky. Očekává, že se jednou otevřou dveře a vejde ona.
Z venkovního přístavku před hospůdkou je přes malý parčík vidět do oken okolo stojících domů. Každý večer, mimo pátku, tady u jednoho ze stolů sedí vysoký, svým vzhledem důstojný pán. Je to lékař z nedalekého plicního sanatoria. Při příchodu jen kývne na pozdrav. Sedí vždy sám, nevšímavý k ostatním hostům, z výrazu tváře lze vyčíst smutek. Chodí sem za každého počasí , v létě i zimě. Jeho pravidelnou objednávkou je grog . Vydrží sedět a více než hodinu vytrvale hledět do oken . Nechce být rušen, sedí jen osamoceně. Je na něm vidět, že je zvyklý žít s tragedií druhých i svou vlastní. Svůj pohled směřuje k oknům jednoho z bytů, kde bydlí jeho bývalá žena se svým novým mužem. Tíha nesmírně náročného povolání přivedla tehdy mladého lékaře k náchylnost k alkoholu. Jeho bývalá žena, také lékařka, neunesla jeho opilé chování, při kterém se sprostě vyjadřoval. Po čase si našla si nového přítele. Odstěhoval se do nemocniční ubytovny. V tuto dobu pil ještě více a to i v zaměstnání.
Je to dlouhých čtyřicet let, kdy v podvečer na cestě ze sanatoria potkal u řeky mladou sestřičku. Měl za sebou další den s těžce nemocnými a mnohdy odcházejícími ze života. Nikdo ho doma nečekal, moc tehdy potřeboval trochu lásky a lidského tepla. Alkohol překonal jeho zábrany. Bránila se, když ji chtěl obejmout. Přitom naneštěstí dívka upadla hlavou na starý patník u cesty. Snažil se jí pomoci, ale poznal, že je to marné. Chvíli nad ní bezradně stál. Uvědomil si hrůznost svého činu. Potom bezvládné tělo sesunul do řeky a odstrčil větví. To pomalu nenávratně mizelo s proudem. Děsivá vzpomínka v jeho hlavě zůstala.
Řeka dál tiše teče a její vodu čeká mnoho dalších přístavů.