Chlapec, kterému se všichni smáli

Michaelovi bylo deset let, chodil do páté třídy a všichni se mu smáli. Posmívali se jeho hrbu, který mu vyrostl na zádech mezi lopatkami. Netrápil ho samotný ošklivý výrůstek, ale to, že je všem pro srandu a nemá tak žádné kamarády. Tolik si přál být „normální“, jezdit s klukama na kole a zahrát si s nimi fotbal. Jenže oni ho mezi sebe nechtěli. Pořád to samé:

„Hrbáči, hrbáči!“ pokřikovali na něj.

„Zmiz, ty obludo,“ nadávali kluci, když se snažil zapojit do nějaké hry nebo hovoru a holky se mu jen smáli.

Naštěstí měl Michael přeci jen spřízněnou duši.

„Nechte ho pořád být!“ okřikla posměváčky Kristýna, chytla Michaela za ruku a odváděla ho pryč.

„Nevím, proč jsou na tebe tak zlí,“ říkala smutně dívka s pomněnkovými očima a tak žlutými vlasy, že si Michael myslel, že jsou ze zlata.

„Jsem prostě jiný, ošklivý a nemůžu chodit na tělocvik, jsem slabej,“ pokrčil rameny chlapec. Doktoři mu zakázali sportovní aktivity, protože hrb byl tvořen zvláštními výrůstky na páteři a hoch by si mohl lehko ublížit.  Michaelův táta ho však více k lékařům nevodil a synovi vysvětloval, že je to tak nejlepší. Chlapec se však slabý necítil, chtěl běhat, chtěl dělat všechno, co normální kluci.

„Nejsi ošklivý. Máš hezký vlasy, oči a tvář….a jsi hodný,“ usmála se Kristýna a dívala se do hnědých chytrých očí svého kamaráda, který měl středně dlouhé kaštanové vlasy a krom nevzhledného hrbu měl postavu jako normální desetiletý kluk.

„Jsi můj anděl, Kristýnko.“

Ona jediná mu dokázala vykouzlit úsměv na tváři a chápat ho.

 

S tátou chodili často k řece a podél ní až za hranice města. Při procházce si mohli sednout na jednu z laviček, kterých bylo podél řeky poměrně mnoho a sledovat třeba jen odlesky slunce na vodní hladině, která se nikdy nezastavovala, avšak řeka měla své klidné pohodové tempo a to přenášela i na okolí. Čím dál šli od města, tím sice zmizely lavičky a najednou byli obklopeni stromy a pocit, že jsou v přírodě, byl velice příjemný.

„To je taková krása a klid,“ svěřil se se svými pocity Michael.

„To tedy je. Jsem moc rád, že máš takový vztah k přírodě.“

„Řeka je tak klidná a okolí krásné.“

„Pamatuj si ale, že i krásné věci můžou být někdy zlé.“

Syn se na tátu podíval s tím, že chce nějaké vysvětlení.

„Jednou to sám poznáš. Nic není jednobarevné. Není čisté dobro ani zlo. Co je klidné a krásné, může druhý den být ošklivé a nepřátelské.“

Chlapec mlčel, přemýšlel nad tím. Kristýnka je přeci strašně hodná, ona je čisté dobro a ostatní, co se mu smějí, jsou přeci zlí.

„Vím, co si asi myslíš. Že když se ti všichni smějí, že jsou zlí. Ale není tomu úplně tak. Jsou to jenom děti..stejně jako ty. Jenže jsi trochu…jiný. Uvidíš, že až vyrosteš tak budou…hodně překvapeni.“

Michael tomu pořádně nerozuměl. Chvilku mlčel, díval se, jak řeka poklidně pokračuje někam hodně moc daleko a pak se zeptal:

„Ale maminka byla jenom dobrá, že jo?“

„Ano, tvá maminka ano,“ řekl trochu pohnutě táta a bylo znát, že mu je smutno.

Michael věděl, že jeho máma zemřela při porodu, ale nic víc mu táta neřekl. Prý až bude větší.

 

                                                              2.

O pět let později

 

Probudil se a znovu si povzdechl, jak moc ho bolí záda. Je to čím dál horší. To ten hrb. Michaelovi bylo již patnáct let a výrůstek mezi lopatkami rostl společně s ním. Posadil se na postel a posléze přetočil tak aby mohl dát nohy na zem a nazout si pantofle. Chtěl si ustlat postel, ale na prostěradle spatřil něco zvláštního – čtyři malá chmýří. Byla to jen drobounká pírka, ale Michaela se zmocnila velká obava. Záda ho příšerně bolela a hrb podivně pálil. Zamířil poplašeně do koupelny a snažil se před zrcadlem natočit tak, aby viděl na hrb. Malá červená tečka na jeho vrcholu naznačovala, odkud pírka pocházejí. Myslel si, že jsou tam určitě další. Snažil se rukou vrcholek hrbu nahmatat, ale nedokázal to. Příšerná bolest a pocit, že mu hoří záda. Z vrcholku stekla kapička krve. V panice a strachu přispěchal za otcem a ukazoval mu, co se mu stalo.

„Tati, co to znamená?“ ptal se zoufale.

„Znamená to, že dospíváš hochu,“ řekl pouze otec a z jeho pohledu bylo znát, že je mu syna líto. „Víc ti zatím neřeknu, ale ničeho se neboj. Asi tě to bude nějakou dobu bolet, ale až dospěješ, už nebude. Kdo nezná bolest, neumí si pak vážit příjemných věcí.“

„Proč sakra nikdy nemluvíš na rovinu, ale v náznacích?“

„Nevztekej se Michaeli, snažím se, aby z tebe vyrostl vyrovnaný a inteligentní muž. Kdybych ti řekl všechno najednou, přišel by si o to samotné poznávání.“

„Jdu do školy, ahoj,“ řekl ještě naštvaně dospívající chlapec a odešel ven.

 

Chodil do prvního ročníku strojírenské průmyslovky a jediné, co na tom bylo pozitivní, zůstávala skutečnost, že hned vedle stála zdravotnická škola, kam chodila Kristýna. Vyrostla z ní krásná slečna, za kterou se otočil každý, a neměla nouze o nápadníky. Michaela to štvalo, poznal, že žárlí. Vídal se s ní čím dál méně. Střední škola je prostě něco jiného než základní.

Doufal, že na nové škole pozná jiné lidi, takové, co se mu nebudou posmívat, ale mýlil se. Jen se změnil přístup. Už to nebyly takové dětské posměšky, byly rafinovanější a svým způsobem bolestnější.

„Která by asi tak chtěla hnusnýho hrbáče?“ ptal se pohrdavě Kryštof, když se ve třídě mezi kluky probíraly holky.

„Nestarej se o mně, Kryštofe!“ okřikl ho Michael.

„Nebo co? Co uděláš? Chceš se prát?“

Michael chtěl. Moc by si přál tomu machírkovi rozbít hubu.

„Nemůžeš co? Protože jsi slabej, kdybys něco chtěl zkusit, možná se tě nebudu muset ani dotknout, protože ti v tom hnusu, co máš na zádech, křupne a jsi v hajzlu. Nemůžeš nic, kamaráde, takže já si o tobě můžu říkat, co chci,“ vysmíval se mu do obličeje ten kluk. A smáli se i ostatní. Vzteky se Michael otočil a odcházel ještě před koncem školního dne. Občanská výchova a angličtina ho v tu chvíli nezajímaly.

 

Odpoledne mu psala Kristýna a tak šli ven.

Na rozdíl od něj se usmívala a zdála se mu duchem někde jinde. Ale poslouchala ho. Tak jako vždycky.

„Mrzí mě to, Míšo, ale už přeci musíš být zvyklý. Je to pořád dokola. Na blbečky narazíš všude.“

„Ale co ty? Taky si myslíš, že by nikdo nechtěl hnusnýho hrbáče?“

Trhla s sebou a zastavila ho.

„Sakra, to přeci vůbec neříkej! Nejsi hnusnej a s tím hrbem se už prostě srovnej.“

Zdála se mu krásná, když na něj křičela. Potom se uklidnila a její tvář zase vyplnil krásný úsměv. Cítil žár v lících, věděl, že se červená.

„Ani se mě nezeptáš, jaký jsem měla den já?“

„Ježiš, promiň, hned napravím. Tak jak ses dnes měla?“

Opět se usmála a v očích jí tančily plamínky.

„Skvěle! Petr z vedlejší třídy mě pozval do kina. Chápeš? Pozval mě na rande,“ říkala nadšeně Kristýna.

Michael se snažil usmívat se a své kamarádce to přát, uvnitř, jej však sžírala příšerná žárlivost a zklamání.

 

Další dny pršelo. Neustále a bez přestávky. Michael stále chodil na procházky kolem řeky a dnes ji poprvé viděl jinou, ne krásnou, nýbrž ošklivou. Vodní hladina hodně stoupla, voda v řece byla zbarvená do šeda a tok s sebou táhl větve a různé haraburdí. Voda sahala až k lavičkám. Svět se zdál být celý šedý. Voda i nebe.

Bylo mu smutno a bylo ještě víc, po dalším setkání s Kristýnkou. Neviděli se čtyři dny a ona jej radostně objala. To ho hodně potěšilo, ale radost přešla. Kristýnka mluvila jen o tom rande, a že s Petrem z vedlejší třídy začala chodit a je moc šťastná. Tentokrát to už nevydržel a Kristýně se v rychlosti omluvil, že musí pryč a spěšně odešel. Několik dalších dní se jí raději neozýval a měl pocit, že hoří. Zevnitř a zhoubně. Každý krok byl pro něj najednou obtížnější a každý nádech pálil na plicích. Připadalo mu, že zevnitř černá, že jím prostupuje hořkost. Doma se svěřil otci, ten jej objal.

„Chlapče, láska bolí, ale tímhle si musí projít každý, je to normální.“

Michael mu vylíčil vše, co uvnitř cítí.

„Myslel jsem si, že tyhle věci, pokud k nim dojde, budeš hůře snášet. Jsi jako máma. Jsi stejně citlivý.“

Otec nad něčím přemýšlel a po chvilce řekl:

„Měl bych ti už konečně říct pravdu o tvé mámě a o tobě. Snad to pochopíš.“

 

Michael nevěděl, jestli zvládne tolik pocitů najednou. Ale pravdu o mámě si přál vědět odjakživa.

„Tvá máma byla překrásná žena, která mi přistála z nebe. Bylo to jednou v noci, když jsem se procházel kolem řeky. Jo, dělal jsem to taky jako ty. Byl jsem smutný. Moji rodiče už byli po smrti a já neměl nikoho. Přátelé zakládali rodiny a já furt sám. A pak najednou zasvítila hvězda na obloze. A ta hvězda se zvětšovala…blížila se. Myslel jsem, že bázním, že mi přeskočilo. Přistála přede mnou, kolem ní svítilo světlo a ona byla tak nádherná..,“ vyprávěl otec a tvářil se zasněně. Lehce se usmíval, jako by to všechno viděl.

Michael si to srovnával v hlavě.

„Jak to myslíš, že přistála? Co to má znamenat?“

„Přistála. Víš i ona měla na zádech hrb, ale protože už byla dospělá, z hrbu jí vyrostla křídla. Andělská křídla. Teď už víš, kdo byla.“

Otec se díval na Michaela, který byl zaražený. Chlapec si v hlavě přemítal, co je pravda a co ne. Přeci by mu táta nelhal. Jeho máma byla anděl? Co je potom on?

„Proč umřela?“

Otec posmutněl.

„Umřela při porodu. Naše láska nebyla...normální. Jako nadpozemská bytost se nikdy neměla zaplést s člověkem. Anděl vůbec nemá milovat. A ona milovala…mně. Když se anděl zamiluje do člověka a potom s ním….se s ním i miluje, pak zemře. Nedokážu vysvětlit proč, je to něco uvnitř jejich těl, jsou prostě jiní než my, třebaže na pohled vypadají jako lidé. Po celou dobu těhotenství byla jako vyměněná, apatická, smutná, jako by už umřela duševně. Přežívala jen proto, aby tě porodila.“

Michaelovi stékaly po tvářích slzy. Už chápal, proč mu otec nechtěl nic říct. Na něco takového člověk není nikdy připraven.

„Proč teda slétla na zem a byla s tebou?“

„Láska taková je. Věděla, že umře, já ne. Řekla mi to až před porodem. Jak jsem ti už říkal Michaely, krásně věci můžou být i hodně zlé. Láska je krásná, ale příšerně bolí. Než umřela, řekla, že nelituje. Obětovala se. Ne pro mě, ale pro tebe.“

Michael to poslouchal a brečel. Chvilku mlčeli, když si utřel slzy, opět nad tím uvažoval a musel se zeptat:

„A co já? Jsem stejný jako máma?“

„Nad tím uvažuju celý tvůj život, ale nejspíš ano. Máš však i něco ze mně. Bojím se však, že se ti stane stejná věc. Zamiluješ se a tu dívku budeš chtít...celou…a pak..“

„…zemřu.“

Bylo to zvláštní vědět. Zároveň se mu trochu ulevilo, že Kristýna má kluka. Nesmí se zamilovat, už ne. V hrbu mu začalo škubat a po zádech mu stékala krev. Měnil se.

 

                                                                   3.

O dalších pět let později

 

Dospívání měl za sebou, stal se z něj dvacetiletý muž. Jiný než všichni ostatní a právě to, že jste jiní, vás činí v očích většiny – nepřijatelným. Michaela už hrb nebolel. Nezvětšoval se, nevyvíjel se, místo toho z něj vyrostly dvě krásně bělostná křídla. Svatozář nad hlavou neměl a necítil se nijak výjimečný. Byl pořád stejný a ani létat se nenaučil, nevěděl jak na to. Okolí se mu už tolik nesmálo, jen malé děti, ale za to jím spousta lidí pohrdalo. Nálepky zrůdy se nikdy nezbaví.

Po střední škole, mohl jít v pohodě na vysokou, protože známky měl skvělé, jenže nechtěl. Učení ho nebavilo a nenaplňovalo ho to. Otec mu nic nevyčítal, i když na něj čím dál častěji apeloval, aby si našel zaměstnání. Jenže nikde ho nechtěli.

„Prosím vás, vy jste se zbláznil. Vy chcete dělat ve sklárně? Ještě vám ty křídla od toho horka vzplanou a bude z vás…pekelný anděl,“ začal se smát ředitel fabriky.

Jinde říkali zas:

„Kdepak, tohle není pro vás. Maximálně, že byste chtěl chlapům zaletět vždycky pro obědy, haha!“

Byl z toho otrávený. Křídla mu prostě překážela. Když byl silný vítr, měl co dělat, aby se nenechal odvát. Kdyby alespoň uměl opravdu létat, jenže ani tohle mu nešlo.

Cítil se zbytečný. Jako by tu pro něj nebylo místo.

 

Ani po letech nedokázal nemyslet na Kristýnu. Šla studovat výtvarnou školu do Prahy, avšak domů se poměrně často vracela na víkendy a s Michaelem se setkávala. S Petrem z vedlejší třídy už dávno nechodila. Byla sama. Michael se jí na to občas ptal. Vždycky se na něj tak zvláštně podívala a on tomu nerozuměl, ale snažil se být co nejvíc odtažitý. Pamatoval si, co ho čeká, jestli někdy…pozná lásku.

 

To léto bylo horké jako už žádné dlouho ne. Slunce svými paprsky vysoušelo půdu natolik, až se na ní objevovaly praskliny. Teploty byly natolik vysoké, že lesní požáry byly na denním pořádku. A pak přišel zlom. Přišly prudké bouře, které ničily vše, co jim stálo v cestě. Déšť se zdál jako neproniknutelná hradba padající vody. Po dvou dnech bouřky trochu polevily, ale pršet nepřestalo. Toho dne se vrátil otec z města vystrašený.

„Řeka se vylila z koryta a zaplavila půlku města,“ řekl, když spatřil Michaela.

„To je hrůza.“

„Hasiči se snaží evakuovat co nejvíc lidí, ale jde to pomalu. V řece je spousta trosek, stromů, aut a všechno to ještě víc ničí další a další domy. Kousek od nás se propadla silnice a asi šest lidí pohřešují.“

„Tati, to je strašné!“

„A prý to není všechno. Má se sem valit další povodňová vlna.  Máme štěstí, že bydlíme na kopci.“

Michaela přepadla hrozivá myšlenka. Topící se Kristýnka. Její rodiče přeci bydlí poblíž řeky na druhé straně a ona přijela na víkend z Prahy.

„Musím jít,“ řekl spěšně a vyrazil ven.

Déšť ho nezajímal, popadané větve stromů přecházel nebo obcházel. Bouřka ještě nedozněla a sem tam oblohu projasnil blesk. Z dálky slyšel mnoho sirén a už i viděl, jak po silnici přijíždějí další hasičské vozy a také sanitky. Ve městě už byli také vojáci, kteří pomáhali evakuovat obyvatelstvo. Současně se snažili zvýšit zábrany před očekávanou povodňovou vlnou. Michael už viděl řeku. Jindy krásnou, klidnou a mírumilovnou. Nyní vypadala jako monstrum. Masa tmavé vody, zakalené množstvím materiálu, který posbírala během své ničivé cesty. Zatrnulo mu, když na vlastní oči viděl, jak se zřítil most. Jediná cesta na druhou stranu. Musí se dostat za Kristýnou. Cítí, že se něco stane, jestli jí nepomůže. Stál už u vody, když na něj zavolal jeden z vojáků:

„Co blbneš, ty blázne?! Zmiz. Za chvilku tu bude ničivá vlna a řeka ještě o hodně stoupne. Smete tě to!“

„Musím se dostat na druhou stranu!“

„To nejde! Až bude po všem, tak pak to bude možné. Běž pryč do bezpečí!“

„Ne, já se tam prostě musím dostat!“ řekl natolik odhodlaně, až sám sebe polekal.

Cítil chuť vzlétnout. Je to jediná možnost dostat se na druhou stranu. Ale nikdy se mu zatím nepodařilo letět, nevěděl, jak se to dělá. Bál se, že mokrá křídla nebudou už tím pádem vůbec fungovat.

Ale je tam Kristýnka. Pořád to k ní cítí. Je to uvnitř něj a zahřívá to jeho krev. Žhne mu srdce a cítí napětí v zádech.

A najednou to šlo. Chtěl letět, přál si to tak mocně, až to dokázal. Voják, který na něj mluvil, jen nevěřícně hleděl na muže letícího přes temnou řeku.

 

Měl o ní strach, hrozivý a sžírající. Proto si ani neuvědomoval samotný let. Nemohl říci, že je to krásný pocit, nebo že je svobodný jako pták. On se bál o Kristýnu. Už viděl jejich dům. Byl obklíčen vodou. Silnice, která vedla do centra města, byla stržena a kolem domu se hromadila suť a kmeny stromů, které do něj narážely. Déšť neustával a blesky dál zkoumaly oblohu. Musel dávat dobrý pozor při přistávání, aby nezavadil křídly anebo špatně nedosedl a sám nespadl do vody. Měl však štěstí a dosedl v pořádku. Někdo zdálky křičel, že vlna už je skoro tady. Musel to být někdo z hasičů, kteří měli auto za propadlou vozovkou, a tudíž sem nemohli. Křičel její jméno v naději, že se mu ozve. Voda mu omývala lýtka a s každou chvílí stoupala. Snažil se otevřít dveře, ale nešlo to. Rozhodl se rozbít okno a jím projít do domu. Ocitl se v obývacím pokoji a očima hledal Kristýnu. Vešel do chodby a otočil se ke dveřím. Bylo u nich naskládáno několik pytlů s pískem.

„Kristýnko! Jsi tu někde?“ ptal se a přitom pokračoval domem. Už byl skoro u jejího pokoje, který si pamatoval, když sem jako dítě i dospívající chodil, když otevřela dveře se slzami v očích.

„Slyšela jsem tvůj hlas, ale myslel jsem si, že se mi to snad jenom zdá, že není možné, abys přišel. Ale tys nepřišel viď?“ zeptala se, utřela si slzy a pohladila jedno z jeho křídel.

„Poprvé jsem letěl. Pro tebe. Kde jsou rodiče?“

„Ráno jeli do města, ale už se nevrátili. Nevím, co se stalo,“ řekla nešťastně.

„Propadla se silnice do města, takže asi zůstali na druhé straně. Sakra, máš smůlu, chybělo pár minut a mohli tu být pro tebe hasiči, ale vody rychle přibývá a má přijít velká vlna.“

„Ne, mám štěstí, přiletěl si pro mě.“

Nebyl čas na další povídání, museli pryč. Ozval se hlasitý rachot z přední části domu. Vyběhli na chodbu a viděli, co se děje. Povodňová vlna už dorazila. Voda se valila oknem a už si hledala cestu i přes zatarasené dveře. Běželi do kuchyně a přistavěli stůl k oknu, které se dívalo na opačnou stranu domu, než přicházela vlna. Voda bleskově stoupala, během pár vteřin už jim sahala až k pasu. Najednou se ozýval ohromný rámus, jako by příval vody byl čím dál silnější. Vylezli na stůl a měla přijít ta nejtěžší část. Michael musel vzít Kristýnu do náruče, šikovně se vtěsnat do okna a ještě šikovně vzlétnout. Bál se, že to nedokáže. Znamená to skloubit všechny úkony přesně a rychle.

„Věřím ti, dokážeš to,“ pošeptala mu do ucha Kristýna a zněla přitom velice přesvědčivě.

Už nebyla možnost čekat. Čas už vypršel, voda vystoupala až k oknu. Vzal ji do náruče, vstoupil do okna, a co nejsilněji se odrazil a …

 

….letěli. Držel ji pevně a mával křídly, jako by to byla ta nejpřirozenější věc.  Otočil se, protože chtěl letět směrem k svému domovu a druhému břehu. Kristýny dům se rozpadal. Přívalová vlna jej nemilosrdně strhávala dolů a jeho trosky si odnášela s sebou dál směrem po toku. Na březích stáli lidé a obdivně hleděli na toho muže s křídly, kterak odnáší dívku do bezpečí.

Když přistáli, objala ho a políbila. Líbali se dlouho, protože dlouho potlačované city museli ven.

Všechno mohlo být hezké, ideální, ale Michael pořád musel myslet na svůj problém. Nesměl se zamilovat, ale tohle porušil. Bylo mu s ní krásně, ona vypadala šťastně a vyprávěla mu, že do něj byla zamilovaná vlastně vždycky, jen si stejně jako n nevěřila, což připadalo Michaelovi zvláštní. Věděl, co znamená pokračovat s Kristýnou, ale nedokázal před ní své srdce uzavřít. A tak se stalo, co muselo se stát a oni se milovali.

 

Byl to zvláštní pocit, něco uvnitř něj se změnilo. Nebylo to hned, ale postupně, jako když se otráví. Jenže dá se říkat lásce otrava? Jako by ho nebe odvrhlo, nemohl se na něj dívat a brzy dostal příšerné bolesti. Celé tělo proti němu protestovalo a křídla mu zčernala. Den po tom, co mu řekla Kristýna, že je těhotná, zemřel.

Šťastný.

Poslední, co jí řekl, bylo:

„Jsi můj anděl, Kristýnko.“