Karafiát

Borisovu euforii z právě nabyté svobody umocňovalo krásné rozjařené počasí a náladu mu nezkazil ani fakt, že přes vytrvalý sluneční svit se teplota ne a ne vyškrábat do dvouciferné podoby. Přesto bylo venku na poslední únorový den velmi příjemně, a tak se Boris neváhal posadit na lavičku v nedalekém parku. Rozhlížel se kolem sebe a divil se, že tak málo lidí si užívá kouzelnou atmosféru přicházejícího jara.

Pohodlně se opřel o dřevěnou lavičku a hlavu přitom zaklonilo tak, jak to dělávají půvabné mladé slečny, které se snaží zachytit co nejvíce slunečních paprsků, aby jejich pleť byla dokonale opálena, jak si to žádá aktuální móda (takové to „ani moc, ani málo“ – zkrátka vyznejte se v tom – ale tyto problémy Boris neřešil, neboť jeho pleť byla „opálena“ od narození).

Beze spěchu si pod velkým rozvětveným dubem (který byl zatím stále bez jediného lístečku) vychutnával svěží nevězeňský vzduch. (Stejně jako se nepozastavoval nad banalitou ohledně opalování, nezabýval se ani tím, že vzduch zde v parku nebude ve své podstatě příliš odlišný od toho, který dýchal o sotva dvě stě metrů dál při vězeňských vycházkách. Rozdílem byla snad jen ta zeď a vysoké ploty, ostnaté dráty a ozbrojené hlídky se štěkajícími psy, kteří měli stejně podezíravý výraz, jako jejich páníčkové.)

Když se konečně zvednul z lavičky, vydal se pomalým krokem skrz park, kde v danou roční dobu ještě nic nekvetlo – jen tráva se nejistě zelenala, a to bylo prozatím vše. Po necelých pěti minutách byl z parku venku a poklidnou ulicí došel na roh, kde se nacházelo nevelké květinářství. Zpomalil a zahleděl se na zboží vyskládané před obchodem přímo na chodníku. Byly tam nejrůznější venkovní ozdoby a rostliny - převážně takové, u kterých tolik nehrozilo, že je chmatáci jdoucí kolem všechny rozkradou. Zastavil se u výlohy a pečlivě si prohlížel vystavené květiny, aby si pokusil vybavit, které z nich bude možno za pár měsíců vídat v parku u věznice.

Boris měl na sobě čisté nepoškozené oblečení, které se neřadilo mezi výstřední kousky, ale přesto budilo na první pohled zvláštní dojem, stejně jako reklamní igelitka na dávno zaniklý obchodní řetězec. Díky zastaralému outfitu vypadal trochu jako bezdomovec. Stačilo jen několik let a uspěchaný svět udělal z běžných šatů nemoderní hadry, které působily velmi nápadně. Kvůli tomu si ho začala prodavačka, jež zrovna neměla mnoho věcí na práci, všímat. Opustila pult a se založenýma rukama na prsou kráčela přísným krokem, jako paní učitelka, když zkouší malé děti, o kterých nemá zrovna nejlepší mínění (jak dobře tento postoj vůči své osobě znal), směrem k Borisovi. Ten nečekal na blížící se nepříjemný okamžik, kdy žena svojí šouravou chůzí dojde až ke dveřím na fotobuňku a z výšky čtyř schodků se zeptá povýšeným hlasem, co si pán přeje. Dovedl si až moc dobře představit ten tón, kterým mu dá najevo, že si nemyslí, že by si chtěl skutečně něco koupit, a proto ho raději nevybíravým způsobem zažene jako potenciálního zloděje; jako škodnou, kterou k její nelibosti nelze rovnou střílet.

Ještě před tím, než se sebral a pokračoval od výlohy dál, stačil si všimnout krásně tvarovaných karafiátů všech možných barev – na jeho oko zapůsobily především červené, ale postřehnul i bílé a jeho pohledu nemohly uniknout ani ty dvojbarevné, kde se tak elegantně a decentně mísí fialová s bílou. Nebýt té od pohledu protivné ženské, jistě by si je šel lépe prohlédnout, a kdyby měl za co, nějaký kvítek by si možná i koupil.

Takto si s sebou nesl karafiáty jen ve svých představách, díky čemuž se mu vybavila jedna příhoda s touto květinou. Nestala se přímo jemu – znal ji z vyprávění od jednoho chlapa ve vězení – ale natolik ho zaujala, že aniž by věděl proč, mnohokrát si na ni vzpomněl a celou si ji v myšlenkách promítnul od začátku až do konce, se všemi ohranými detaily a zbytečnými odbočkami. Bylo to, jako když se po sté díváte na svůj oblíbený film, kde vám nedělá problém shlédnout i ne příliš zábavné scény.

Boris kráčel dlouhým dlážděným chodníkem, který působil hodně vysloužilým dojmem. Spousta dlaždic byla rozbitá na padrť, v některých místech už nebylo znát, že tam kdy bylo něco jiného, než hlína, a projít některé úseky bylo téměř o zdraví, neboť po došlápnutí se vyviklané kachle kymácely do všech stran.

Opodál již začali s nutnou rekonstrukcí. Místo staré dobré klasiky tam ovšem pokládali zámeckou dlažbu s jemným povrchem, která se především v zimním období měnila v nebezpečnou klouzačku.

Trochu zpomalil, aby si prohlédnul dělníky, zda v nich nepozná někoho ze svých dřívějších kolegů. Žádný z obličejů mu nebyl povědomý a tak pokračoval dál po ne zrovna odborně položené dlažbě. Záhy se přestal soustředit na nespočet chyb pod svýma nohama (díky kterým by stačila trocha nepozornosti, aby si rozbil nos či něco jiného a skončil zavřený pro změnu v nemocnici) a v myšlenkách se vrátil k tomu, co v jeho paměti vyvolávala pouhá květina.

Vzpomínal, jak robustní spoluvězeň, který tento příběh vyprávěl v Borisově přítomnosti nejméně desetkrát, začínal pokaždé stejně: „To vám byl, chlapi, jeden takovej starej mládenec,“ říkával vždy tónem, který měl nalákat pozornost a ztišit okolní vězně, aby si nemusel namáhat hlas. „On vám to byl teda moc hodnej člověk, to ano, ale moula to byl taky,“ pokračoval vypravěč tímto zevrubným popisem osoby, které se daný příběh týkal. „Starej mládenec se mu neříkalo jen tak pro nic za nic – táhlo mu bezmála na čtyřicítku a žil bez baby. Ne že by to byla nutnost, kór v dnešní době, že ano, ale přeci jen na vesnici, kde on ten dotyčnej žil, to bylo lidem vždycky ták nějak víc v očích, když se kolem člověka nemotala žádná nevěsta. Ono pak není divu, že zlí jazykové – a nebyly to jen místní drbny, staré babky pomlouvačné, ale dokonce i chlapi v hospodě u piva (však sami víte, co se tam napovídá za voloviny – zvlášť, když se u toho popíjí, že ano) z toho chudáka dobráka začali dělat nejakého toho devianta bo jak se tomu dneska říká. Zkrátka, že se mu ženské nelíbí, rozumíme si, že ano. Jenže to se toho dotyčného musím tady před váma zastat. Svědomí by mi nedovolilo, abych šířil tyhle hanebný řeči a pomluvy, jak ti lidi na vesnici tam u nás, kteří si domýšlí a vymýšlí, spekulují a konstruují, až ani oni sami neví, co je a co není pravda.

Ale vraťme se k věci. On si ten náš Lojza – já ho nechtěl jmenovat, ale mně se příčí furt říkat ten a onen nebo snad starej mládenec a podobně; a navíc se stejně všici tváříte, že ho neznáte, tak o nic nejde – zkrátka ten náš Lojzík (on mu tam skoro nikdo jináč neříkal, pač tím, že byl furt svobodnej a vypadal mladší, než byl, tak ho měl pomalu každej za cucáka; a navíc to, jak byl hodnej a ochotnej – to se nehodilo, aby se mu říkalo nějak jinak) si jednou našel ženskou. Teda důkazů jsme se jaksi nedočkali a to se ví, že ty brebty na venkově neuvěří, dokud neuvidí. (Zvlášť u těch starejch pobožnejch bab mi to přišlo vždycky nepochopitelný, jak se můžou k Lojzíkovi chovat tak nelidsky a nevěřit mu jen proto, že ji nestihl ve vsi představit, když ty pánbíčkářky chodí neděli co neděli do kostela vzývat Boha, kterýho tuplem žádná z nich nemohla nikdá spatřit.)

Ale mně to nevadilo, že jsem tu Lojzíkovu vyvolenou nestačil poznat. Já mu prostě věřil už jen proto, že to byl takovej dobrák od kosti a potřeboval občas nějaké to zastání a podporu od jinejch. On byl totiž sirotek. Ono se to teda říká u malejch dětí, když jim zemřou oba rodiče, ale protože Lojzík vypadal na mnohem mladšího, než byl (ač kdekdo věděl nebo tušil, kolik už má roků – to víte, na vesnici tam se nic takového neutají), tak jsme mu zkrátka říkali sirotek, přestože o druhého z rodičů přišel až dva roky před tím, než se to stalo. A právě proto, že se všechno seběhlo zrovna v ten den úmrtí jednoho z rodičů (toho, co zemřel později – už ani nevím, zda to byl otec nebo matka, protože oni mu odešli docela rychle po sobě), tak pak nikdo nevěřil, že by daná věc, kolem které se vedly následně dohady, mohla souviset s něčím jiným, než s tím smutným výročím.

Šlo, pánové, o to, že on vám ten Lojzík jel v osudný den starou škodovkou (měl ji ještě po rodičích, snad dvacet třicet let stará kára, ale jezdila mu slušně – holt dobře udržované auto to na sobě dá znát…) a poprvé boural.

Dodnes se pořádně nezjistilo, co se tam vlastně stalo. A to se ví, že si ty baby vesnický a další chytráci přišli na své se „zaručeně pravdivýma skutečnostma“, kdy dle jedněch jel Lojzík údajně rychle jak blázen (o čemž upřímně pochybuju), jiní dokonce tvrdili, že si ten chudák sáhnul na život; ale podle četníků to bylo jinak. Říkal mi to Franta z vedlejší vesnice – on se mnou chodil na učňák, tak se známe docela dobře (těch volovin, co sme se nadělali) – tak on mi prozradil (bylo to takové tajemství, jelikož oni neměli žádnej důkaz, prostě nic, čím by ty své domněnky potvrdili), že dle zkušeností svých i kolegů, to vypadalo, jako když se ten náš Lojzík snažil na poslední chvíli zabránit srážce s jiným vozem.

Takovej dobrák on to byl! Ale trochu i hlupák, že poslechnul tu svoji povahu, která mu radila, aby obětoval sám sebe, než by ohrozil či ublížil jinejm. Jenže na místě nehody se našla kupu šrotu jen z té Lojzíkovy škodovky a po jakémkoli jiném autě ani památky.

To vám ale byl tenkrát pohled. Já to teda neviděl, ale ten Franta mi to říkal, že to byla práce pro hodně silné žaludky. Prý celej předek káry na kaši. On totiž narazil čelně v plné rychlosti přímo do stromu a zrovna jak na potvoru do tak urostlého. Ono v těch místech je kolem cesty strom na každém druhém kroku (většinou ovocné – nejčastěji kadlátka, mezi tím nějaká ta jabloň, ale sem tam i břízka…), ale tehdá byla většina čerstvě vysázena, takže to byly takové malé neškodné halouzky, které by přerazil i nešikovný cyklista. Jenže Lojzík měl smůlu a trefil se do toho největšího kousku široko daleko, kterej přerazil jeho… a to doslova. Ale to vám raděj nebudu povídat; to není nic hezkého mluvit o rozlámaném člověku, který tam leží ve špíně na cucky, hlava se válí oddělená od těla se stále vytřeštěnýma očima… a té krve všude kolem… to se prostě nesluší takto mluvit o někom, koho člověk znal; kór o někom hodným a takto nešťastně mrtvým.

Z toho jeho auta nic moc nezbylo. Vlastně asi tolik, co z jeho těla – oboje bylo k nepoznání, a proto nikdo v první chvíli ani netušil, kdo to je. To se ví, že jakmile se zpráva o té nehodě rozkřikla po vsi, každej, kdo měl v rodině nějakého toho svého šoféra a nebyl ještě s autem doma, byl strachy bez sebe, že by snad právě ten jejich mohl být tím chudákem nebožtíkem. A jak si nakonec všichni oddechli, když se povedlo zjistit, čí tělo tam v příkopu sbírají. A když říkám všichni, tak tím myslím skutečně všichni. On totiž Lojzík neměl po smrti rodičů tak nějak nikoho blízkýho. Né že by ho lidi na vesnici neměli rádi – to se ví, že měli, a dokonce i ti, co ho pomlouvali, poněvadž on měl zlatý ruce a srdce jakbysmet – ale zkrátka vlastní rodina, to je něco jiného, než když vás má ráda támhle bába od vedle, pač jí zpravíte plot a ona vám za to upeče buchty.

Tož a teď konečně k jádru věci. Ta nehoda – kdybyste věděli, kolikrát já se už trápil představou, že jestli za smrtí toho našeho Lojzíka stál nějakej prevít, co mu pomohl do hrobu a ještě takto zbaběle odjel, a běhá si po světě, zatímco my - poctiví blbci - tu sedíme… ale to je jiná věc. Jde o to, že ta nehoda se stala za obcí směrem na sousední ves, kde se nachází náš krchov. Podařilo se zjistit, že vůz jel směrem do obce, což znamenalo, že Lojzík mohl jet ze sousední vesnice, nebo třeba až z města, což je i pravděpodobnější, protože on vám vezl s sebou kytku a o víkendu, kdy k oné nehodě došlo, nemá květinářství v sousední vsi otevříno, takže beztak pro ni musel až do toho města.

Ale to vám povím, čert vem, kde vzal tu zeleninu – ta kytka byla celá! Tak neskutečně celá oproti Lojzíkovi a jeho autu, že si někteří fantazírkové vymysleli, že mu ji někdo stihl hodit přímo do vozu. Nakonec se teda ukázalo, že kytku skutečně musel mít v autě před nehodou, protože část z ní se našla i v místech, kam by ji po nehodě sotva někdo procpal. Následovala ovšem další otázka, kterou se většina lidí jaksi odmítala zabývat. Proč Lojzík vezl kytku a hlavně pro koho? Lidé s tím byli hned hotoví, pač se nehoda stala u hřbitova v den, kdy jeden z jeho rodičů měl právě to výročí úmrtí.

Jenže on vám to byl kytkomil asi stejnej, jako já (abych se přiznal, to pojmenování zelenina mám vlastně od něho – tož jen pro úplnost, abych mrtvého neobral o jeho autorská práva). Na hrob dal kytku jen při pohřbu a pak koupil u nás v krámu věnec na vše svatý a občas o Vánocích, aby lidi nepomlouvali.

A tak jsem po Lojzíkovu funusu… – to vám bylo smutnější, než já nevím co, když pohřbíváte v podstatě staromládeneckého sirotka; to se ví, že pohřeb musela vypravit obec a chybělo tomu to jakési hlavní, co neuměl nikdo pojmenovat (snad nezastavitelný štkavý pláč nejbližších a jejich neutichající vzlykot?) - mno prostě po tom pohřbu, abych se dostal k tomu jádru, že ano, jsem chlapům řekl, že ono to s tou Lojzíkovou babou mohla být přeci jen pravda pravdoucí. Jistě, že se na mne hned dívali jak na pomateného, ale nikdo si moc těch pár dnů po neštěstí netroufal přiostřit, a tak mne nechali jim vysvětlit, proč se domnívám, že ta kytka nepatřila na hrob, ale mohl ji vést té své nevěstě. Jenže to oni hned, že ne, že je to hloupost, vždyť proč by vezl kytku z města do vsi, kde ta jeho údajná slečinka přeci nežila. Ale to já se nenechal tak lacino odbýt a namítnul jsem, že není vyloučeno, aby ta jeho ženská dojela k němu domů. Chlapi se sice chvíli šklebili a ošívali, přemýšleli, čím trumfnout mé domněnky, ale nakonec jim nezbejvalo, než tuto teoretickou možnost připustit.

Jenže to bylo asi tak všechno, co si člověk mohl domýšlet. Ono bez důkazů nebylo co dokazovat a tak kdyby se po vsi nezačalo asi týden po pohřbu šeptat, že nějaké ty báby (které maj přes svůj věk oči jak ostříž a zmerčí, co sebelepší četník nepostřehne) zahlédly na krchově neznámou dámu, býval bych tu záležitost už nechal plavat. No neříkalo se jí tehdá po vsi jen dáma, ale i všelijak jinak – ale jde o to, že jak se o ní začalo víc a víc mluvit, objevilo se hned několik dalších, kteří dva nebo tři dny po posledním rozloučení s Lojzíkem spatřili na vlastní oči cizí ženskou u jeho hrobu.

Ono pochopitelně podezřelé bylo už jen to, že se tam někdo zastavil a ještě k tomu rovnou někdo, kdo nebyl místní. Jedné bábě - tuze zvědavé - to nedalo, a musela se jí zeptat, zda je nějak do rodiny s nebožtíkem, ale ta jen zakroutila hlavou a odešla. Dá rozum, že ti s bujnou fantazií v ní začali spatřovat lakotnou příbuznou, která se záměrně objevila až po pohřbu, aby nemusela platit funus, a jakmile si jí lidé začali všímat, přestala k hrobu docházet, což brali jako nezvratný důkaz svých výmyslů.

To už by byl, pánové, hmatatelnější důkaz, taková živá ženská. Jenže než jsem měl možnost s ní prohodit slovo, ti pitomci zvědaví mi ji vyplašili, a ačkoli jsem pak několikrát číhal na krchově, nikdá jsem ji tam nezastihl.

A to ještě stále nebylo vše. Další možný důkaz Lojzíkovi potenciální nevěsty se dostal na povrch asi o další měsíc později, když se mi porouchalo auto a musel jsem do města autobusem. Bylo to o víkendu a jel zrovna šofér z blízkého okolí, se kterým sme spolu chodívali do devítiletky. Slovo dalo slovo, a aniž bych to býval byl plánoval (tehdá jsem už nechal Lojzíka v klidu spát) padla řeč právě na toho našeho dobráka. A tak jsem se mu rozpovídal i o té domnělé ženské a o tom, jak nikdo nechce věřit, že by si nějakou nabrnkl, až z toho šoféra vypadlo, že tenkrát, když se to stalo – a věděl přesně, že to bylo ten den, jelikož měl zrovna víkendovou službu – jela z naší obce ženská, kterou neznal. Ono dá rozum, že člověk nemůže znát každého, ale šofér, jak jezdí pořád dokola stejné trasy, už si ty obličeje tak nějak pamatuje a ten její mu jaksi nic neříkal. Popsal mi ji velmi podobně, jako tu záhadnou dámu ze hřbitova a kromě toho dodal, že vypadala smutně. Prý, jako když vám mladá holka čeká dlouhé hodiny na svého milého, kterej neráčil dorazit; na první pohled bylo vidět, že má slzy na krajíčku, a jen to spustit. Dá se říct, že pro ostříleného šoféra nic, co by ho mělo překvapit – však to nezažil poprvé – ale málokdy se to vídá u ženských nad třicet.

Tož jsem to hned ten den, jak jsem se vrátil z města, šel povědět chlapům do hospody. Cítil jsem se dopředu jako takovej malej vítěz, že jsem dokázal udělat z Lojzíka chlapa aspoň inmemori nebo jak se to říká – zkrátka posmrtně. Zpočátku to fakt vypadalo, že chlapům došla slova a bude jednou pro vždy uznáno, že náš Lojzík, starý mládenec a věčný cucák, měl ženskou. A dle očitých svědků ne jen tak ledajakou – prý byla kus (dá rozum, že báby ji takto nepojmenovávaly).

Ale pak se ozval ten chytrák Éda. Prej, že ať už to s tou ženskou bylo jakkoli, tu kytku beztak nevez pro ni, ale na krchov. A já hned do opozice, že je to blbost, že ta kytka byla tutově pro tu dámu, která se Lojzíka nedočkala, pač tou dobou už ležel pod stromem.

A víte, čím jsem byl nakonec definitivně konfrontován? Prej, že karafiát je zásadně smuteční kvítí! K čertu proč by mělo být? Prej, že žádnej by si nedovolil koupit své milé něco takového, ledaže by jí chtěl mít už z krku, což Lojzík jistě nechtěl. … a že i ta barva svědčí proti mé teorii – že fialovo-bílej karafiát patří jednoznačně na hrob. Já se vám tak nasral – slušněj to říct nejde – a už ani nevím, zda to bylo víc kvůli obhajobě Lojzíka anebo těch krásných něžných fialovo-bílých karafiátů (ona je to totiž jediná zelenina, co se mi jakžtakž líbí, a kterou jsem kupovával svejm ženskejm, takže jak jistě chápete, bral jsem to poněkud osobněji) a zkrátka jsem jim to chtěl vysvětlit trochu jináč. Jenže co čert nechtěl (Bože, to je pitomé přirovnání – dá rozum, že pokud je nějakej čert a je tím, čím má bejt, pak právě tohle chtěl), já toho chytráka študovanýho praštil tak nešikovně, že z toho bylo těžké ublížení na zdraví. A tak jsem tu – kvůli obhajobě mrtvého a kvůli karafiátům. No řekněte, pánové, že to není kytka na hrob?“

Ponořen do vzpomínek na příběh o Lojzíkovi kráčel Boris dál a ani netušil, jak velký kus cesty již urazil. Najednou spatřil několik desítek metrů před sebou postavu v černých šatech, jak jde s kyticí v ruce po protějším chodníku.

Zvědavost mu nedala a tak přidal do kroku, aby se přesvědčil, zda smutečně oděná žena skutečně drží karafiát.

S pohledem upřeným na dvoubarevnou květinu opustil bezpečnou cestu pro pěší a vstoupil do vozovky, kudy právě projížděla tramvaj.