Kaktus od Morýše

Bohumil si lehl na pohovku a uprdl. Pustil televizi a lokl si piva. Byl spokojený. Manželka balila svoje věci a bulela, jak malé děcko, co si rozfláklo koleno. Sem tam chtěla něco vyštěknout, ale slzy a stáhlé hrdlo ji to nedovolily.

 

„No tak budeš ticho? Nic neslyším.“ pronesl směrem k ní. To byl celý on bez kousku lítosti nebo shovívavosti. Magda to už nemohla vydržet a vyběhla z bytu pryč bez věcí. S Bohumilem to ani nehlo.

 

Všechno to začalo, když si ho vzala. Začal se měnit z hodného a pozorného na cynického, sobeckého a škodolibého člověka, který má radost jen z věcí, které normální člověk za pěkné nepokládá. Mezi jeho zálibou bylo usrat si ve výtahu a vystoupit. Překvapení tam čekalo na kohokoliv, třeba matku s malým dítětem, zamilovanou dvojici nebo starého pána z pátého patra. Sám se tomu v duchu smál a měl dobrou náladu. Miloval, když mohl típat špačky z cigaret do květináčů oblíbených a opečovávaných květin jeho ženy. Hrozně ji to rozčilovalo a to bylo ještě lepší, než kdyby ji to nevadilo. Také si liboval v urážení sousedů, cizích lidí nebo někoho o kom věděl, že na něho nemá žádnou páku. Mezi ně patřila i Magda.

 

„Běž se radši ty pičo učit spat do rakve!“ často říkal, když byl opilý. Někdy ji jednu střihnul. Rád sledoval zprávy a komentoval je. Když hlásili, že umřel nějaký hokejista, tak to komentoval, že už je namletý v párcích spolu s malými dětmi, které nepřežily autonehodu. Do toho si pustil písničku od Chinaski a zpíval „Mrdám, co se dá. Holky jsou spocený. Mrdám, co to dá, věřím na oplodnění…“ a smál se. Zprávy s celebritami miloval. Díval se na mladé kundičky jdoucí po penězích starých páprdů, jak muchy po hovnu.

 

Minulý týden přišel zase lehce pod parou. Klasicky si lehl do vyluxovaného křesla, pustil bednu a čekal na večeři. Magda mu ji donesla a pozdravila ho. Jen se na ni podíval a řekl: „Podej mi cigarety.“ Zapálil si a poděkoval. Vajgl típl do květináče se vzácným kaktusem. Dal si pivo.

 

„Stokrát jsem ti říkala, abys nekouřil v obyváku. Běž na balkon a už vůbec netípej své nedopalky o mé květiny. Víš, kolik práce mě stojí jej udržovat. Ten kaktus je velmi drahý a na výstavě mi za něj nabízeli někteří i přes dvacet tisíc. Ale nedala bych jej za nic. Ale tobě je to zřejmě jedno.“ vyčinila mu Magda. S Bohumilem to ani nehlo. Naprosto ji ignoroval. Otočila se a šla do ložnice. Chtělo se jí brečet. Ne kvůli kaktusu, ale kvůli tomu, že pro něj vůbec nic neznamená. Jen nějakou služku, která navaří, uklidí, vypere, vyžehlí a nestojí ani za pozornost.

 

Když v noci ulehl vedle ní, ovanul ji zápach z cigaret a alkoholu. Naštvaně se otočila. Nevěděla, co dělat. Vrtěla se a házela sebou.

 

„Můžeš kurva ležet normálně? Snažím se usnout.“ vždycky věděl, jak ji zpražit.

 

„A bys mohl přestat chlastat. Smradu je tu víc než v nálevně.“

 

„Drž hubu. Chci spat. Jenom mě omezuješ.“

 

Hádka v posteli gradovala a nakonec ji řekl, že mu nedala syna ani napodruhé. Tak neschopná prý je. Vstala a šla spát do obyváku. Probrečela půlku noci. Druhý den ji poradily kolegyně v práci, aby šla ke své dceři.

 

Když vyběhla z bytu jen tak narychlo a zabouchla dveře, zapálil si další cigaretu. Jak dokouřil, típl ji o vršek kaktusu a nedopalek nechal na něm napíchlý. Zbytek večera probíhal jako jindy. Druhý den se stavila Magda domů pro zbytek věcí. Přišla dřív než on. V obyváku uviděla poničený a zneuctěný kaktus. Rozčílila se a nemohla se na něj dívat. Bylo ji ho tak líto. Hned jak se sbalí, vezme ho pryč a snad se vzpamatuje. V tom došel Bohumil a podíval se na ni.

 

„Co děláš?“ broukl na ni. Ani ji nepozdravil.

 

„Stěhuju se pryč. Už s tebou nebudu. Je konec. Snažila jsem se, ale s tebou se žít nedá, abys věděl.“ vyjelo z Magdy.

 

Bohumil neřekl nic a šel do lednice pro pivo. Sedl si do gauče a zapálil cigaretu. Když dopil, šel za Magdou podívat se, co si balí za věci.

 

„Vem si hadry a svoje pičoviny. Věci tady zůstanou. Rozumíš? Nemysli si, že mě tady vykradeš. Jestli se ti to nelíbí, tak skoč pod vlak a za mnou nechoď.“ Myslel, že to zabere a ona se připlazí zpátky. Jenže to nezabralo. Magda byla rozhodnutá odejít. Když si odnášela přepravky s květinami, Bohumil se rozčílil.

 

„Tady sis něco zapomněla!“ a hodil po ní její oblíbený kaktus. Květináč dopadl na zeď a rozbil se. Hlína dopadla na podlahu spolu se střepy. S rozbitým květináčem se na podlaze válely kusy krásného zrovna kvetoucího kaktusu. Zabouchl dveře od pokoje.

 

Nežilo se mu špatně. Postarat se sám o sebe dokázal. Akorát místo svačiny od Magdy chodil s chlapama z práce do bufetu a do hospody na meníčka. Jednou došel z hospody domů a zazvonil mu mobil. Volala mu dcera. Zvedl jej.

 

„Ahoj. Co potřebuješ? Jak se máš?“pověděl.

 

„Haló, jsi tam?“

 

„Cože? Mrtvá? Pohřeb jo? Kolik?? Dvacet tisíc?! Panebože.“

 

Na pohřbu manželky, který se konal za týden, stál vedle rakve a možná i trochu litoval. Těžko říct. Z jeho výrazu to však patrné nebylo. Kolem něj bylo místo. Nikdo z rodiny se k němu moc přiblížit nechtěl. Bohumil ani o nikoho nestál. Nestál o hostinu. Zbytečně vyhozený prachy myslel si. Když končil obřad ani nečekal na rozloučení se s ostatními členy rodiny a pomalu se vytratil.

 

Dneska stihne meníčko pozděj, ale aspoň si k němu může dát pár piv navíc.