První...

Anotace: Když víte co říct, ale nevíte jak...a je toho mnoho....

…………..Zase na tebe myslím. Je pozdě večer a přemýšlím co asi děláš, jestli už spíš nebo jsi s ní. Vlastně o tobě vím tak málo. Vše co vím není podstatné. Jsou to jen všeobecné věci. Známe se už tak dlouho a jak málo o sobě víme. Někdy mám pocit, jako bych věděla úplně všechno a někdy se dívám na cizího člověka, ale pak se ti kouknu do očí...no a pak se v nich utopím. A zase vím kdo jsi. Víš jsem v bludném kruhu, kroužím pořád dokola a nikde není ani skulinka, kterou bych mohla utéct. Někdo z nás ten kruh už musí rozpojit, jinak se nehnu dál. A vše je to tvá vina, protože řekneš takovou věc a pak...no a já mám dělat, že se vlastně nic nestalo, usmívat se a dál vysvětlovat proč nemám chlapa. Víš proč?! Protože ještě nikdo nepřekonal tebe! Je to divné, ale já ty kluky srovnávám s tebou. Nevím, jednoduše nemůžu být s tebou a nemůžu být ani s žádným jiným. A ty jsi s ní, jsi s ní... Moc se bojím, že to co jsi řekl byl jen vtip a já se trápím zbytečně, ale pak si řeknu, že by jsi takto nikdy neublížil, že je to pod tvou úroveň...A tak dál sedím a v noci koukám z okna, přemýšlím, co bude dál a jestli vůbec něco dál může být. Pak se mi vybaví tvůj a její obraz a je mi jasné, že nic být nemůže a ani nebude. Mě takto nikdy neobejmeš, ani se tak nepodíváš...Ona tu bude napořád, nikdy nezmizí, nikdy… Ve tvém životě už víc místa není, zabírá ho všechen. Bolí to a já bych vzteky křičela a ničila, ale nemám už sílu ani plakat natož křičet a ničit. Snad to čas vyléčí… Vyléčí nás oba…