Dračí tabulky: Část první

Ranní vítr si pohrával se zrníčky prachu, které poletovaly mezi sloupy a mizely v příšeří klenuté klenby, která podpírala masivní a podivně zářící kamennou kopuli. Jeden s dórských sloupů byl v půli přeražený a kazil dojem dokonalosti, která byla pro kostely vybudované uctívači Atlantských králů příznačná. Kromě přeraženého sloupu se mezi těžkými lavicemi povalovaly kamenné bloky, které dříve tvořily severní zeď. Místo ní zela velká díra a paprsky slunce si skrze ní hledaly cestu do tmavých koutů a spoře osvětlovaly výjevy na tapiseriích, které pokrývaly většinu zdí a na jedné z nich znázorňovaly příběh o Modré Atlantidě, která stála na okraji útesu a Velká Pozorovatelna, mezník mezi nebem a zemí, mizela v bílých mracích a její odraz se zrcadlil na klidné hladině Kelské zátoky, kde podle legendy žila bestie Kel, tříhlaví had, střežící bránu do podsvětí. Z další zdi shlížel Goddif, Nejvyšší Atlantský král, sedící na trůnu Dobyvatele. Modré oči, tak podobné kouskům ledu, upíraly svůj zrak na planetu zemi, která se rýsovala pod trůnem. Zástupy Atlaňťanů se snášela na zem s prapodivnými nástroji v rukou a přinášely pokrok.
Na další ze stěn se krčily Nebeské bytosti, s neuvěřitelně krásnou, zlatavou pokožkou a s hlubokým, ničivým smutkem v očích. Krčily se za Bezejmenným, vládcem Dvoru posledního dechu, nejsilnějším z Nebeských bytostí. Výjevy ukazovaly, jak Atlaňťané vyhnaly Nebeské bytosti do Pustin, mimo čas a prostor, kde měly trpět za svá provinění, kterých se dopouštěly na zemi a bránily tak pokroku. Po jejich uvěznění následovalo kruté pronásledování a uvězňování Magických bytostí, které byli nuceny společně se svou magií odejít do Ústraní. Bránu střežil Viktor, zakletý Atlantský princ, který byl za neposlušnost vůči Králům nucen setrvat v dračí podobě. Nádherný, bleděmodrý drak chrlil sytě modrý plamen na velký zámek, ve tvaru holubice.
Trpce jsem se usmál. Tohle Velké vítězství, jak tu krvavou řežbu nazývaly Králové, nebylo trvalé jak doufaly. Z nějakého důvodu se hranice mezi Pustinami a naším světem hroutí a ten který si říká Bezejmenný, buduje předmostí, ze kterého hodlá postupovat společně se svými služebníky na zem a vzít si zpět to, co mu vzaly Králové.
Aby toho nebylo málo, Viktor usnul Věčným spánkem a síla Zámku každým dnem slábne, což má za následek návštěvy magických bytostí, kterým se daří zachytit měsíční světlo a nechávají se přitahovat přirozenou silou úplňku.
Svět se od základu zbortil a pravidla, kterými se život na něm řídil, ustupují do pozadí. Lidí se zmocňuje panika, jako ostatně pokaždé, když narazí na něco, co se vymyká zaběhnutým zvyklostem a vlastně by ani nemělo existovat. Čas se stává nepodstatným. Obloha se halí tmou a lidé jsou svědky toho, jak se jejich svět pomalu ale jistě stává bojištěm mezi bohy. Po zemi se prohánějí bytosti s pohádek a mýtů, vedle kterých jsou lidé smítko na kabátě.
Nebeské bytosti při bojích s Králi nevědomky ničí vše, za co původně bojovaly. Pohání je hněv a touha po pomstě jim zakaluje mysl…
A někde mezi těmito dvěma skupinami, které pustoší planetu, někde uprostřed jsem já a skupinka poněkud zvláštních lidí, kteří mě proti mé vůli zvolily vůdcem a kteří ke mně vzhlížejí a čekají na jasný plán. Dal nás dohromady zvláštní zhled událostí, které zapříčinily, že se v každém z nás probil nějaký druh Magie a vytvořily tak třetí bojující stranu, která by eventuelně (pokud by se jí chtělo) mohla zachránit lidstvo.
Popravdě jsem pochyboval, že tahle parta nevyrovnaných lidí, dokáže včele se mnou něco dokázat. Po zemi se prohánějí bohové, kteří jediným máchnutím ruky připraví o život stovky lidí a my nedokážeme ukrást ani auto, tak aby nám v půlce cesty nechcíplo a nerozjela se obviňovací párty. Při které jsme si div nevytrhaly vlasy. Jak může tahle parta podivínů zachránit svět, když stěží dokáže ochránit sama sebe?
A co bylo nejhorší? Všechna zodpovědnost padala na mojí hlavu. Každé rozhodnutí vzápětí přineslo následky, v podobě rozzuřeného vlkodlaka ne vytočené čarodějnici, která jediným slovem zmrazí půlku města.
Takže jsme si jednoduše hrály na hrdiny a snažily se vykonat něco heroického, aby se neřeklo, že jsme jen tak seděly se založenýma rukama, když se svět hroutil. Hrály jsme si na lovce upírů, pálily jsme čarodějnice a utíkaly před oživlými mrtvolami a chodícími rakvemi. Ale není to právě to, co lidstvo zrovna teď nutně potřebuje? Blázny co si hrají na Buffy, Van Helsingy a příležitostně na spidermany?
Ve vzduchu vyselo takřka hmatatelné napětí a já vnímal bolest a smutek tohoto místa. Všechno žije s vím životem a v každém stéblu trávy, v každém kusu kamene se probouzí magie. Země dlouho spala (přímo chrápala), ale s příchodem magických bytostí, ze který nasála přirozenou sílu, se znovu probouzí a ovlivňuje vše živé. Každá zdánlivě neživá věc má paměť a mě se točila hlava nad tou záplavou vzpomínek. Obyčejný kus kamenné u mích nohou pamatoval pradávné časy a otiskly se do něj pocity těch, které k němu upíraly zrak.
Bylo to tak intenzivní a překrásné, že se mi mnohdy draly slzy do očí. Sdílel jsem společný život s přírodou, se kterou je každý člověk někde hluboko propojený.
Posadil jsem se na dřevěnou lavici a pohodlně jsem se opřel. Konečky prstů jsem vnímal teplo života, které sálalo z naoko mrtvého dřeva, které přečkalo století a uchovalo si svou magii a konečně mělo příležitost vypustit jí.
Letmo jsem zahlédl tmavou postavou, která se takřka ztrácela v šeru. Nakláněla se nad zlatým oltářem a uctivě hladila zdobené víko vyřezávané truhly a přitom mumlala sametovým hlasem podivnou píseň. O točila ke mně hlavu a já zachytil její mrtvolně bledou a přitom nadpozemsky krásnou tvář. Morgana. Krásná a přitom tak chladná, bez známky citů a s kusem ledu místo srdce.
Odvrátil jsem tvář a zapudil myšlenky na její krásnou postavu, která mě vábila ve snech. Ucítil jsem jak rudnu a snažil se soustředit na něco jiného. Ale její tvář jsem nemohl dostat pryč s hlavy. Od té doby, co jsme jí zachránily s trosek Louvre, jsem k ní cítil zvláštní náklonost, která se však rozbíjela o chladnou bariéru nezájmu, kterou kolem sebe rozprostřela. Nikomu nedovolila, aby se k ní přiblížil.
Stařičký Irwin se opíral o jasanovou hůl a své oči barvy jantaru, upíral na mrtvolu Železného chodce, která se rozpouštěla na kamenné dlažbě u jeho nohou. Něco si neuvěřitelně rychle mumlal a s úst mu vycházela neslyšitelná slova, která nespíš tvořila nějaké obrané zaklínadlo.
Kdo by si kdy pomyslel, že budu zachraňovat svět po boku Nesmrtelného Irwina Blacka, alchymisty a největšího učence osvícené Francie, postavy se kterou se setkáváme jenom v učebnicích dějepisu.
Irwin okolo sebe vždy šířil auru klidu a v jeho přítomnosti jste se vždy uklidnily. Vyzařovalo z něj něco, co vás nutilo cítit úctu k tomuto starému muži, který za celí život prožil mnoho trápení, které se podepisovaly v jeho tváři ve formě vrásek. A přesto jeho tvář vždy zdobil upřímný úsměv a v očí mu sršel optimismus.
Přesto jsem poznal, čeho všeho je tento nahrbený stařeček schopen a jaká je jeho síla v tváří tvář zlu, které se okolo nás stahovalo…
Ze zamyšlení mě vytrhly tiché kroky a nedočkaví šepot. Ori, na asiata poněkud vysoký, přecházel sem tam a každou chvíli střelil pohledem k Morganě. Bříšky prstů bubnoval po jílci katany, kterou měl za opaskem. Mistr bojových umění východu byl nedočkaví jako malé dítě. S konečků prstů mu vystřelovaly bleděmodré jiskřičky, jako pokaždé když neovládl své emoce. Každý jeho krok doprovázela potichá slovíčka v hrdelní japonštině.
Thomas s Kathy se choulily ve stínu jednoho ze sloupů a za svitu baterky listovaly v Horácově kronice, kterou nám daroval vyšinutý knihovník Francis. To ona a všechny ty zašifrované hádanky, napsané na zažloutlých stránkách, nás dovedly až sem. Pokud si Thomas a Kathy správně vyložily to, co před sedmisty lety napsal kronikář Horác pod Plačící horou, dvě ze dvanácti dračích tabulek se nacházely právě zde, v kostele Sv. Anny Nievské. Pokud to všechno nebyla jen snůška lží a fantastických pohádek sepsané mužem s bizarní fantazií, dračí tabulky měly obsahovat klíč v podobě zaklínadla, které dokáže zvrátit Viktorovu kletbu a zbavit ho jeho dračí podoby.
„To on může zvrátit rovnováhu sil,“ tvrdil Irwin. „Důvodem, proč byl zaklet, byl prostý fakt, že se ztotožňoval více s lidmi než s Králi. Mnohdy se stavěl na jejich stranu, když se mu zdálo, že se s lidmi špatně zachází. Ale pravda byla taková, že se králové bály jeho síly a proto shromáždily co nejvíce zakázané magie a zakleli ho.
Je pro nás životně důležité, udělat vše pro to abychom ho osvobodily. Byl by to mocný spojenec, který by měl dost sil, aby ubránil lidstvo před zkázou.“
Ori a Morgana byli co se týče pravdivosti kroniky značně skeptičtí a dávaly to najevo kousavými poznámkami, ve kterých nad nimi neměl nikdo na vrch. Ale přesto každý z nás, někde hluboko v sobě tušil, že je to pravda. Nebo spíše doufal aby to byla pravda. Představa, že bychom konečně našly mocného zastánce, který by za nás vše vyřešil a ukončil tuhle trapnou hru na hrdiny a vše vrátil do původního stavu, byla tak živá, že jsme se jí hodlaly držet zuby nehty a za žádnou cenu jí nepustit s hlavy.
Morgana si povzdechla. Irwin se probral s transu a Ori takřka letěl k Morganě a nedočkavě přešlapoval pod podiem. Thomas s Kathy zvedly hlavu a vytetované spirály na jejich čelech se rozzářily nachem.
Morgana se otočila a ve s vích bledých rukách svírala dvě dřevěné tabulky se stříbrnými rámy. „Dřevo a stříbro, toť slov a vět sídlo.“ Blesklo mi hlavou pořekadlo s kroniky. Zmocnila se mě vlna radosti. Po dlouhé době jsme konečně dokázaly něco pořádného a i když jsme byli teprve na začátku, alespoň jsme věděly, že máme naději a že to vše, co jsme za tu dobu musely obětovat a vytrpět, konečně k něčemu bylo.
Ori začal poskakovat radostí a plácl si s Irwinem, jehož bezzubá ústa se sice usmívala ale na očích jsem mu vyděl, že má obavy, přestože jsem nedokázal zjistit, s čeho pramení. Trochu mi to pokazilo náladu, ale nechtěl jsem se ho teď na nic vyptávat, ne před nimi, když mají radost.
Morgana seběhla schody a podala mi tabulky. Thomas s Kathy k nám přitančily a brzy jsme všichni zíraly na ty zvláštní předměty v mé ruce. Obě jako by pulzovaly životem a magií, která mi vysílala signály do konečků prstu v podobě příjemného mravenčení. Byly to nejstarší věci, které jsem kdy držel v ruce a které ke mně promlouvaly. Celou mysl jsem měl zaplavenou chaotickým šeptem, kterým občas prošel výkřik. Šepot se měnil v zoufalé mumlání a radostná slova, která se skládala do vět, kterým jsem nerozuměl a přesto věděl co znamenají. Cítil jsem zvláštní vůni která plnila mé tělo. Všechny smysly, jako by se pobláznily. Zamotala se mi hlava a udělalo černo před očima. Cítil jsem jak pouštím tabulky a někde v dálce jsem slyšel Irwina. Vše kolem zčernalo a já se ponořil do ticha anonymity. Padal jsem a padal s vědomím, že vše okolo mizí a já zůstávám sám.