Ztraceni?

„Vážně mi při mém bloudění děláš společnost zrovna ty?“ zeptal se skepticky Rakušák a sedl si do trávy.
„Zrovna já?“ trochu pohoršeně se na něho podíval Francis. V osvětlení pouliční lampy se jeho zlaté kadeře leskly a jeho obličej nabíral démonického rázu. Nebo se to snad Roddymu pouze zdálo? Půlnoční hodina, tichá ulice, fakt že zabloudili a také fakt, že znal Francisovu povahu, to vše mělo v tu chvíli vliv na jeho myšlenky. Neodpověděl.
Francouz se na něho chvíli nechápavě díval a pak si povzdechl. „Stejně je to tvoje vina,“ sedl si vedle něho.
Roderich se na něho překvapivě otočil. „Cože? Já rozhodně nechtěl jít tudy. Rozhodně ne v tuhle dobu. A rozhodně ne s tebou.“
„Nepovídej... chceš snad říct, že to celé byl můj nápad?“ prohodil s klidem Francis a nenápadně položil ruku na jeho koleno. Vlastně to nejspíš moc nenápadné nebylo, Rakušák jeho ruku odstrčil a zvedl se.
„Přesně to chci říct.“
„No možná...“ zvedl se i Francis a položil mu ruku tentokrát na rameno „...možná ano. Ale kdyby jsi nechtěl, nešel bys.“
Roderich opět o několik kroků ustoupil ale neodpověděl. Po chvíli mlčení se na něho tázavě zadíval. „Takže... co dál?“
„Ztratili jsme se, tak bychom se také měli najít...“
„Ty jsi nás ztratil! Ty nás najdi.“ zabručel znovu Roddy.
Francis k němu došel a šťouchl ho prstem do tváře. „Našel jsem tě, spokojen?“ usmál se.
Rakušák se jen zamračil a znovu odpověděl mlčením.
„Notak, to bude v pořádku, je krásná noc, užívej si mé společnosti a já něco vymyslím.“
Roddy chvíli uvažoval nad vtipnou odpovědí, nakonec usoudil, že bude lepší neříkat nic a opět si sedl do trávy. Po několika dalších minutách rozsekl ticho. „Tak už jsi něco vymyslel?“
Francis stál opřen o strom otočen k němu zády. Tentokrát neodpověděl on.
„Vymyslel jsi něco?“ byla mu zopakována otázka.
Ticho.
„Hej...!“ po dalším pokusu se napůl vyděšený a napůl naštvaný aristokrat zvedl a došel k Francisovi.
„Nejspíš vím, kudy,“ prohlásil blonďák trochu sklesle. „Tudy,“ mávl rukou neurčitě do ulice.
„Děje se něco?“ zarazil ho Roderich. Sám nevěděl proč, Francouzova nálada ho najednou začala zajímat víc než to, že se ztratili.
„Ne, to je v pořádku,“ odpověděl mu nepřesvědčivě a vykročil do ulice.
„Není!“ chytl ho Roddy za rameno.
Francis se mu zhluboka zadíval do očí. Čekal, že jeho společník uhne pohledem. Neuhnul. Několik vteřin tak na sebe hleděli.
„Všechno je v pořádku,“ zopakoval po chvíli své tvrzení Francis a vykročil směrem, který znal jako správný.
Po cestě domů už ani jeden nepromluvili. Ale hlavou se jim honily myšlenky podobného charakteru. Kdo mohl za to, že se ztratili? Ztratili se vůbec?