Růžová čerň

Růžové stěny a za okny oranžová zář zapadajícího slunce. Vzpomínám na staré časy. Jako by tomu bylo snad tisíc let. Stejně jako stěny mého pokoje i budoucnost se zdála býti růžová a cestička k ní vystlaná jen nejměkčí travou a kolem alej z lásky vysázených stromů. Slyším svůj smích, když jsem dováděla s mámou a tátou na zahradě, a pak se vracela do svého podkrovního pokojíku, do místnosti, která byla mým teploučkým nebíčkem. Celý náš dům býval hnízdečkem lásky. Myslím tím období svého dětství. Bylo lehké a usměvavé, plné krásných slunných dní, přestože za okny nebývalo vždy jasno. Za bouřky jsem se vždy přiblížila k posteli rodičů a pokaždé se vystrašeným hláskem zeptala, jestli si můžu přilehnout. Vzali mě mezi sebe do příjemného tepla a všichni jsme si povídali. Na jaře jsme chodili na louku a trhali kytky do vázy, nebo jsme všichni vyběhli na kopec za domem a váleli sudu ve vysoké trávě až k zadním vrátkům. Nádherných zážitků mám bezpočet. Nad šťastným úsměvem však převládá nostalgie, která nahrazuje nenávist vůči… Stěny se mění v nejtmavší čerň.

Seděla jsem na parapetu staré omšelé budovy a vzpomínala. Bylo těžké vydržet bez slz, přesto jsem se snažila. Konečně se dařilo…

Jednoho dne se maminka s tatínkem rozhodli, že si trochu vyrazí, zajdou na večeři a zatancovat si. Přála jsem jim to. Už odmalička jsem jim říkala, ať jdou, že se doma nebojím a všechno zvládnu, budu hodná. Byla jsem malá a spoustě věcí nerozuměla… Věřili mi, ale nikdy nikam nešli. Až jednou…

V rohu pokoje něco šramotilo. Zase tu máme myš, pomyslela jsem si. Měla bych jí zítra přinést něco ze snídaně. Spolubydlící Jana se protáhla a otočila na druhý bok, škrábání na pár minut ustalo, pak se ozvalo znovu.

Ležela jsem na pohovce a četla si, když něco narazilo do okna. Škubla jsem sebou, co to mohlo být? Mohlo být kolem půlnoci. Rodiče měli přijet každou chvíli. Myslela jsem si, že třeba zapomněli klíče, jenže táta nosí jeden na svazku s klíčem od auta, takže to bylo nepravděpodobné. Možná, že to také byla sova, která… Vzpomněla jsem si na Hitchkockův horor Ptáci a zatřepala mnou zima.

Mezi okenním rámem a stěnou profukoval studený vlhký vzduch. Přitáhla jsem kolena k tělu. Vzpomínka mě neustále pronásledovala.

Odhrnula jsem závěsy. Zprvu nebylo nic vidět, pak jsem zaostřila na cosi v truhlíku. Byla tam ruka. JENOM ruka…
Vydala jsem podivný výkřik a hrůzou dopadla na zem, moje nohy nebyly schopné nést váhu ani mého titěrného těla, natož obrazu, který z hlavy už nikdy nevymažu.

Černé cáry mraků zakryly měsíc, tušila jsem ho někde uprostřed temného sukna.

Na několik vteřin se mi zatmělo před očima a v uších to pískalo a vřeštělo. Omdlela jsem. Když jsem se probrala, uvědomila jsem si znovu, CO jsem to viděla a také, že závěs je stále odhrnutý. Kdybych se jen maličko zvedla spatřila bych znovu to… Ne, to jsem nemohla, nechtěla! Plazila jsem se po zemi až k telefonu.

V rukou jsem svírala papír. Byl to dopis. Dopis, který mi napsal vrah. Usoudili, že už ho můžu číst, že jsem snad zvládla tíhu osudu, nebo v co kdo věří, a nezblázním se jim nanovo.

Vyťukala jsem 158 a čekala. Po chvíli vyzvánění se ozval znuděný hlas: Policie České republiky, co pro vás můžeme udělat? Zmatkovala jsem, snažila se jim říct co se stalo, snažila jsem se… Jediné, co však dávalo nějaký smysl byla adresa, kterou jsem jim nadiktovala. Brzy se ulicí rozeřvaly sirény.

Mám dopis dva týdny, každý večer ho svírám v dlaních a netroufám do něj ani nahlédnout. Už je notně ožmoulaný a možná, že i písmena jsou nečitelná. Chci to tak? Nebo ne? Možná mi ho ještě neměli dávat.

Zavolali pro mě sanitku a psychologa. Ne že bych ho nepotřebovala, ale nechápala jsem proč hned. Odvedli mě do sanitky místy, odkud nebylo vidět na „okno činu“ ani okolí. Nechtěla jsem vidět víc než jsem viděla, nechtěla jsem vědět… co jsem se měla co nevidět dozvědět.
Uplynul týden.
„Bude to pro vás těžké…“ vážil psycholog Kaluža každé slovo.
„Kdy za mnou budou moci mí rodiče? Nemůžete mě tady takto držet.“ Nic jsem nechápala.
Chudák doktor Kaluža se potil a nepřestával měřit místnost z jedné strany na druhou. Říkala jsem si, že se na svou práci nehodí. Vtom vešli do ordinace dva kriminalisté. Nevypadalo to dobře, začala jsem se bát. To co mi v několika příštích minutách složitě sdělili mi život obrátilo naruby, ba mi ho na nějaký čas dokonce vzalo.

Otevřela jsem obálku. Text byl rozklepaný a neúhledný, často proškrtaný a s neurčitými malůvkami na okrajích a v rozích. Nechtěla jsem to čís a přitom jsem moc toužila po pravdě. Všechno se ve mně bouřilo. Muchlala jsem papír pravdy nebo možná lži ve studených zpocených rukou a válčila se svým JÁ. Nakonec jsem se očima vpila do řádků.
…
Vybavovaly se mi znovu růžové stěny mého útulného pokojíčku a spokojené chvilky po boku rodičů. Najednou se vše přemístilo za tmavě-modrá mračna za okny nemocnice. Zabil je…
pro zábavu. Jen tak! Dělalo mu dobře mučit lidi! Nedokázala jsem… Zabil a ještě k tomu bez důvodu? Proto, že se mu za „jeho noci“ připletly do cesty? Řvala jsem, v duchu. A pak i doopravdy. Na chodbě se rozsvítilo a do pokoje vpadly tři postavy doprovázené žlutou září. Chytili mě a držely za ruce a nohy abych je nezranila. Zdálo se mi, že jim vůbec nezáleží na tom, jak moc jsem zraněná já…

Je to dlouho, ale ne tolik, abych zapomněla. Pustili mě z blázince a já začala znovu žít, jinak, ale přece. Dokázala jsem potlačit hněv a naučila se ovládat svou nenávist. Natolik, že jsem včera navštívila vraha svých rodičů…