Latexový princ

                Psal se rok 2025. Asi padesátiletý muž seděl u své televize s 8K rozlišením od Sannsungu a sledoval fetiš porno. Jmenoval se Václav Zdvořilý. Měl na sobě sytě žlutý upnutý obleček z latexu. Vychutnával si brutální scény a masturboval. Užíval si dobrý obraz. Televizi měl rok a půl, bude mu fungovat ještě půl roku, než skončí záruka pro evropský region. Potom se den po záruce sama pokazí. Tohle se výrobcům podařilo nedávno prosadit a soudy jim daly zapravdu. Mezitím bude beztak stará a vyjdou čtyři další mnohem lepší modely. Levou rukou občas pohladil urnu, která byla na koženém gauči vedle něj.

                Vzpomínal, jak za mlada v devadesátých letech balil starší ujeté paničky. Nechával se od nich vydržovat a plnil jejich zvláštní přání. Nevadilo mu to, protože spojil příjemné s užitečným. Vždycky se mu líbily dámy po pětačtyřiceti do pětapadesáti, když už gravitace a čas dělali své. Nevadilo mu dělat jim blbce při různých hrátkách, které jejich manželé kategoricky odmítali. Časem zůstal jen s jednou dračicí, která byla přesně podle něho, a jí se líbilo, že má mladého zajíčka. Hned po rozvodu se spolu vzali. Pubertální děti to tenkrát nechápaly, jen dceři později řekla pravý důvod rozvodu. Dceruška vyvalila oči, chvíli pozorovala svojí matku se svým novým tatínkem, a už bledá sprintovala na hajzl, odkud se pak ozývaly dlouhé chvístance a chrčení. Neměla jíst tolik toustů s kdoulemi. Od té doby už nesouložila a neměla chutě dopřát svojí čičince trochu pozornosti. Chvíli se i léčila. Bezúspěšně. Nakonec si vzala léky, láhev vodky a šla tam,  odkud není návratu. Dávno už sere do hlíny.

                O svatební noci se muchlovali u ní doma v ložnici. Bavili se v latexových oblečcích křiklavých barev.

„Plácni mě tím blbečkem!“ řičela radostí Dornáta. Měla na mysli fotku v rámečku svého bývalého.

„Tu máš, ty špinavá couro!“ řval Vašek a pořádně ji třískal přes zadek. Oběma se to líbilo. Za chvilku zahodil rámeček do kouta a nehybné oči na fotce pozorovaly mlčky hrůzu a děs v ložnici. Po hodině se však fotografie opět zapojila do hry.

„Přilep mi ho na záda a dělej mi to ze zadu.“ žadonila Dornáta. Václavovi se rozzářily oči. Tohle byl úlet.

                Při sexu postupně divočeli a rozbíjeli vybavení ložnice. Trhaly na kusy latex a vyhazovaly jej z otevřených oken. Nejednou zvonili sousedé s městkou policií. Vašek jim chodil otvírat tak, jak zrovna byl. Někdy v oblečku, jindy skoro nahý. Jen masku vždy měl. Na druhý den zdravil své sousedy, jakoby se vůbec nic nedělo. Matky držely své děti a bály se s ním jezdit výtahem. Dokonce i chodit do přízemí.

                Život mohl klidně ubíhat dál, ale to se nestalo. V roce 2004 spěchala rychle domů za svým Vašíkem s půlkou sexshopu v tašce, nerozhlédla se a rozjetý trolejbus ji povozil pod svými koly. Moc z ní nezbylo. Byla to hrůza. Torzo těla a všude okolo erotické pomůcky. Jeden vibrátor se zapnul. Vrněl, blikal a kroutil se na asfaltu. Lidé si zakrývali oči, když vystupovali. Snažili se, aby na ni nestouply a kupodivu se jim to většinou podařilo. Válela se všude.

                Na pohřbu měl Václav dlouhý proslov a teprve zde rodině došlo, že ji opravdu přes všechny bizardní úchylky miloval. Na hostině si k němu všichni přisedli. Konečně se seznámili a navázali přátelství. Václav měl po třicítce, ale už se neoženil. Zůstal sám. Když mu dali urnu, aby ji vysypal na louce, neudělal to. Nechal si ji. Měla své čestné místo na pohovce.