Legenda o našem setkání

Byl to den jako každý jiný, seděla jsem na pokladně a říkala si, že ten proud lidí snad nikdy neskončí.

Dělala jsem ještě tehdy pokladní a ani se mi nesnilo o tom, že někdy budu v tomhle podniku víc. Vlastně jsem si tenkrát myslela, že jsem tu jen na skok, než najdu něco smysluplnějšího.

Co je ale smysluplnější, než prodávat lidem potraviny a všechny ty základní věci pro žití, nebo ne?

Tenkrát jsem měla období optimismu a přišlo mi, že si lidé zaslouží vědět o něčem hezkém.

"Máte krásné naušnice" řekla jsem tehdy paní v důchodu, která platila jen deset rohlík jako vždycky. "Moc děkuju, mám je teprve chvíli..."

Nevím proč to lidé berou jako něco speciálního, říkám přece jen to, co vidím.

Ten den jsi přišel nakupovat taky, pár kusů pečiva jako obvykle a nějaký balení salámu, koho to vlastně zajímá...

Měl jsi na sobě triko z New Yorkeru se zombie tématikou, něco jako "Wanna play?" nebo "Are u hungry?"

Rozhodně bylo z New Yorkeru, protože ačkoli kolekce nesleduju, za posledních několik let je tohle jediná kolekce oblečení, kterou si pamatuju.

"Pěkný triko"

"Díky"  usmál ses jak nejlíp to dovedeš.

Od té doby jsme se zdravili. Vždycky když jsi přišel k nám do obchodu, usmál ses a řekl "Dobrý den".

Vlastně jsem si na to vzpomněla, až když se to opakovalo asi týden. "Proč mě ten kluk zdraví?" říkala jsem si v duchu.

Pak jsem Tě samozřejmě viděla v tom pěknym tričku a vzpomněla si.

Jak se později ukázalo, oba jsme ještě v té doby byli zadaní, měli někoho jiného. Ale zdravit někoho jiného přece není hřích.

 

Takhle nevinně jsme se zdravili tak rok minimálně, co si já pamatuju. Mezitím jsem měla já dalšího přítele, Ty další přítelkyni, mě časem povýšili na vedoucí.

V zimě roku 2012 jsem to už nemohla s bývalým vydržet a tajně čekala na každou minutu kdy se objevíš v tom našem blázinci.

Začal ses mi opravdu líbit. Marně jsem se snažila vypočítat čas Tvého nákupu a modlila jsem se, ať Tě nepropásnu.

Blížily se Vánoce. Já ještě byla zadaná, Tys chodil nakupovat pokaždé v jiný čas a někdy vůbec.

Mé přání, že si někdy řekneme víc, se zdálo být čím dál nereálnějším.

Vzhledem k Vánočnímu období jsme si s kolegyněmi v práci vymyslely, že budeme nosit Santovské čepičky. (O prznění našich tradic si povíme jindy).

Pamatuji, že jsme doplňovaly novou várku zeleniny/ovoce, bylo někdy po třetí odpolední a Tys přišel.

"Sakra jak já musím zrovna vypadat, zpocená u zeleniny, když nosím cibuli a brambory" prolétlo mi hlavou, ale i tak jsem se na Tebe usmála a řekla naše typické "Dobrý den"

Jako vždy ses nádherně usmál a za klasický podzrav jsi dodal něco jako "aby si vás někdo nespletl s dárkem pod stromeček, když máte ty čepičky".

Popravdě už nevím, co jsi řekl, ale odpověděla jsem totálně neflirtujícně že "Mě by určitě nikdo jako dárek nechtěl, to by ale byly Vánoce".

Nicméně jsi odešel a pak jsme se nějakou dobu neviděli.

Srdce mi usedalo pokaždé, když jsem čekala, že přijdeš. Nic.

Na začátku ledna jsme si povinně museli v práci vybrat 3 dny dovolené. Byla to nuda, ještě pořád jsem na krku měla toho vyžírku bez práce (to je ovšem jiný dlouhý příběh) a těšila jsem se až znovu vyrazím do obchodu.

Naštěstí jsem pak měla ranní a konečně jsme se potkali. Seděla jsem zase na pokladně a už nevěřila, že přijdeš.

"Zdravím, jsme se nějak dlouho neviděli, jste tu nebyla... Už jsem myslel,že jste nemocná."

"Nene, museli jsme si vybrat tři dny dovolené"  "Tři dny? Mě to připadalo víc".

Následovalo obyčejné vyřknutí částky k zaplacení a nashledanou.

 

Na začátku února jsme byli s bývalým nakoupit. Vypakovat někoho takového ze života bylo opravdu na dlouho. Pořád jsem jen sbírala síly a odhodlávala se k tomu, co bylo nevyhnutelné.

Bohužel jsi nás ten den pustil při přecházení parkoviště. Zastavil jsi autem, pokynul ať přejdem a s úšklebkem se usmál.

Jak mě uvnitř zabolelo. Mávla jsem že děkujem a usmála se taky.

Po cestě domů (těch pár metrů ke vchodu) jsem byla divákem hysterické scény kdotokurvabyl.

Když je někdo hloupej, jde mu vysvětlit že ses usmál na něj.....(jak neprofesionání).

Naštěstí kolem dvacáteho se mi povedl životní krok, který mě navždy změnil. A já byla konečně volná!

 

Týdny byly jen pro mě a mé přátele, kolegy a kolegyně z práce. Konečně svoboda. Názoru, nákupu, oblečení. Všeho.

Kalendář se musel posunout ale až na duben, dokud konečně nepřišel zlom.

Dodneška si pamatuju, že jsem pořád čekala co se naskytne, abych mohla po práci někam jít.

Blížil se podvečer a nikdo nic, tudíž jsem bláhově slíbila, že zůstanu v práci dýl.

Byly čarodějnice.

Když jsi opět přišel nakupovat, já pekla bagety a kaiserky a celá splavená v obřích rukavicích stála u pece a čekala až se dopeče.

"Dobrý den" "Dobrý den. Tak co, dneska ty čáry, jdete aspoň někam?"

"Jojo, jsem pozvanej ke kolegovi na grilovačku. A co vy, kdy končíte,že bych vás vzal s sebou?"

Nemáš tušení jak moc mi poskočilo srdce. "Sakra, zrovna jsem slíbila, že zůstanu v práci dýl".

"Tak někdy příště" řekl jsi a já ve slow motion viděla jak odcházíš do nekonečna a nikdy žádné příště nebude.

Celý obraz se v milisekundě rozplynul a slyším se jak říkám "A co kdybyste mi dal číslo na to příště?"

"To bych mohl no.."

Do dneška mám někde schovanou tu regálovou etiketu na jejíž rub jsem číslo napsala. "Tomáš" řekl jsi.

Zcela nelogicky jsem se představila i já, ale Ty jsi samozřejmě odpověděl "Já vím, slyšel jsem..." neboť na mě všude po obchodě volají kolegyně jménem.

Hned po Tvém odchodu jsem si s Kamilou vyřídila, aby to vzala za mě a já mohla končit normálně. I normálně je u nás pozdě, ale napsala jsem Ti.

Nakonec jsi z grilovačky zamířil rovnou před obchod a po zavíračce tam čekal. S oranžovym deštníkem, protože se rozpršelo.

 

Je to skoro jako v How I met your mother.

Tehdy to bylo naše první rande a skončilo ve čtyři ráno. A tím rozhodně nemyslím v posteli, celou dobu jsme si povídali.

Na to, že vlastně byl po půlnoci 1.máj, tak nám ta pusa nějak utekla.

(Ale na dalším rande už byla na rozloučenou, to je pravda).

Od té doby jsme si viděli témeř každý den.

Do dneška jsme spolu, nyní spolu bydlíme v našem bytě a je to konečně ono.

Jak oba rádi říkáme, konečně jsme se našli :)