Strážce přírody

Seznámení se s postavou a základní myšlenkou celé knihy

Býval jsem mocný, obdivovaný a vážený. Poslouchali mě a měli mě v úctě. Teď jsem nic, jsem jako ryba na souši. Jen se bezmocně plácám ze strany na stranu a nemůžu s tím nic udělat. Všichni mě zavrhli, nikdo si ani pomalu nepamatuje mé jméno. Sakra, vždyť i já bych ho zapomněl, kdybych ho neměl vryté do paměti. Jediné co mi zbylo, jsou vzpomínky a ten napůl seschlý dub stojící uprostřed mé zahrady a i o ten jistě brzy přijdu v důsledku „pokroku“ nebo jak tomu oni říkají.



Pche, pokrok, připadá mi to spíše jako devastace všeho co mi kdy bylo milé.

Všichni co jsem znal, jsou již dávno mrtví, není nikdo, na koho bych se mohl spolehnout, nikdo komu bych se mohl svěřit, nikdo kdo by mi pomohl tohle všechno zastavit.

Vždycky jsem totiž věřil rostlinám, víš? Ale ty jsou pryč, skoro všechny, a ty co zůstali, jsou dnes turistickou atrakcí. „Hej všichni! Pojďte se podívat na tu zelenou věc, která tuhle planetu držela pohromadě! Pojďme se jí smát, jak je nedokonalá a ubohá!“ tak takhle si nějak představuji ty lidi, co dávají rostliny do muzeí a vydělávají na nich peníze.

Ale tohle není to nejhorší, v minulosti totiž lidi za své rostliny bojovali, chránili je, pečovali o ně a někteří jako třeba já, jsme je dokonce uctívali, ale teď, teď je to pro ně jen kus něčeho zeleného co kdysi vyrábělo kyslík. Teď se o kyslík starají ty jejich „umělé pralesy“ či jak oni tomu říkají.

Rostliny totiž nebyli dostatečně dokonalé a tak na jejich místo musela nastoupit „lepší technologie“.

Ten dub, o kterém jsem ti říkal, je jedinou rostlinou v okruhu 100 kilometrů, tedy myslím tím rostliny, které nejsou uzavřené v tom vězení. Muzeum myslím, že se to tak jmenuje.

Jen díky tomu dubu jsem ještě tady, ale už i on pomalu odchází, pokud umře, ztratím veškerou vůli žít a nebude nikdo, kdo by tuto planetu zachránil, nikdo kdo by nastolil opět harmonii a mír.

Víš, kdy jsem naposled slyšel zpěv ptáků, nebo třeba jen lehké zašumění listů ve větru? Bylo, to přesně před 8 stoletími. Od té doby jsem neslyšel ani cvrkot ptáků a ani to prachsprosté šumění trávy, prostě nic.

Abych ti to trošku osvětlil, píše se rok 3126 a mé jméno je Samuel Devir, aspoň tedy podle mého občanského průkazu který jsem si musel zařídit, abych nebyl příliš podezřelý pro tyhle „vyvinuté“ jedince.

Ani nevím, jak jsem na to jméno přišel, nelíbí se mi, ale musím ho mít, všichni mi říkají Same, Samueli. Ze začátku jsem s tím měl problémy, neslyšel jsem na to jméno. Neměl bych to skrývat. Ne, nadešel čas na to, abych vystoupil ze stínů, které zahalují celou tuhle planetu, chci zpátky slunce, květiny, chci, aby tu zase běhala volně zvířata.

To se ovšem musím přestat schovávat a dělat, že jsem jeden z nich. Mé pravé jméno není Samuel Devir, je to Diviacus, poslední z rodu Aeduů a zároveň poslední žijící druid a toto je příběh mého pokusu o nastolení harmonie do tohoto zatraceného světa.