Strážce přírody: Kapitola 1. Vlčice

Kapitola 1. Vlčice
„Další den v moderním světě, další den, který prožiji bez úsměvu a bez jakéhokoliv štěstí či radosti.“,
pomyslel jsem si a vstal jsem z mé dubové postele. Můj byt připomínal spíše zoo než domov pro člověka. Kam jste se podívali, do jakéhokoliv rohu, všude bylo něco živého, od plísně na sýru v lednici kterou mi bylo moc líto vyhodit, přes myš která bydlela u mě pod postelí, po Aydu, mojí věrnou vlčici, která je se mnou už od mého narození. Abych vám to trochu osvětlil, v naší kultuře, narození druida provázely veliké oslavy, a každý správný druid musí mít svého ochránce a opatrovníka, lidé nikdy tuto roli nezastávali, nedalo se na ně úplně spolehnout, mysleli hlavně na svoje vlastní bezpečí což, by významně, ohrožovalo samotného druida, kterého by měli bránit. Zvířata na tom jsou jinak, jsou ochotny položit vlastní život, podstoupit jakákoliv nebezpečí, jen aby byl jejich svěřenec v naprostém bezpečí. Takovýmto opatrovníkům se říkalo Okusay, což v pradávné druidštině znamená: Ten kdo stráží. Tito patroni museli s druidem samotným vyrůstat, a když oba dosáhli věku tří let, měli povinnost společně podstoupit rituál „Tama“, který je navždy spojil dohromady, dokud je živ druid, je živ i jeho Okusay a naopak. Ptáte se určitě, proč tedy tento rituál vůbec existoval, vždyť to druidům spíše uškodí, než aby jim to pomohlo, možná máte pravdu, ale toto spojení má i světlou stránku. Bez něj by druidi mohli tak akorát sbírat bylinky a dělat čajíčky, ale s ním se v druidovi probudí veškeré pradávné schopnosti. Například mluvit se zvířaty, slyšet jejich myšlenky, transformace v jakékoliv zvíře nebo obnovit mrtvé rostliny a oživit padlá zvířata. Je to veliká moc a s ní samozřejmě přichází veliká zodpovědnost.

S Aydu jsme vybojovali spoustu bitev. Stála po mém boku ve dnech nejhorších a byla ten, kdo mi nejednou zachránil život. Dlužím jí hodně. Udivuje mě jak někdo jako je ona, dokázal tolik století vydržet s někým, jako jsem já. Je to tvrdohlavá vlčice, ale líná jak vepř. Nic proti vepřům, ale Ayda je předčí ve všech směrech. Bývala to plnohodnotná bojovnice, měla svou výzbroj a byla v kondici. V nejhorších situacích mě dokonce i utáhla ve svých čelistech. Ale od té doby kdy jsme naposledy bojovali se změnila. Pochází z nepříliš známého rodu „Turo“, který se vyznačuje, nebo spíše vyznačoval, bojovností, dravostí, ale zároveň láskou a nesmírným respektem k tomu koho ochraňují. Teď je to spíš pes než vlk. Má svůj pelech a v něm natahané hračky. Je strašně fixovaná na jakousi pískající bramboru. Což mě přivádí k další věci. Jídlo. Dokázala si ulovit jelena a spořádat ho během chvilky, teď dostává misku granulí a ještě jich tam pár nechá. Ono sice není nic moc co lovit v tomto okolí, ale stejně. Možná máte námitky, že hlásám, jak chráním přírodu a pak píšu jak Ayda ulovila jelena, ale je to vlčice, co byste čekali. Zmizela i jí její dravost, celý den se jen válí, a kdybych jí občas nevytáhl ven a nevzbudil jí, myslím, že by prospala, co mohla. I její vztah ke mně se změnil, drasticky. Okusay by měla být naprosto věrná a nepochybovat o svém druidovi. Nikdy o něm neříct ani jedno zlé slovo. Což samozřejmě Aydu porušovala, hlavně po ránu. To mě nazývala tolika jmény až byste se divili.
Zlenivěla a stal se z ní domácí mazlíček a za to dávám vinu sobě, bitvy jsme všechny dobojovali, sami přece nedokážeme čelit celému světu a tak jsem jí přestal cvičit. Chtěl bych v ní zase probudit to stvoření, které jsem znal jako mladý druid. Jen se bojím, že teď už je pozdě. Abych to trochu osvětlil, my druidi jsme mírumilovní, nepodporujeme válku, těmi bitvami, které jsem popisoval výše, jsem myslel ochranu přírody před drancováním.

Po ranním probuzení jsem všemu zvířectvu dal vydatnou snídani a sám jsem se poté vydal zalít můj starý seschlý dub, který mě držel při životě, pro někoho je to jen kus dřeva, který je odsouzen k záhubě v důsledku pokroku, ale pro mě, pro mě to je život. Doslova. Pokud tento strom padne, přijdu o poslední zbytek síly co ve mně je. Možná se ptáte, že když mám schopnost obnovit přírodu, rostliny a vše kolem, proč tak neučiním? Je to jednoduché, nemůžu. Příroda v mém okolí byla natolik potlačena, že ani já jí nedokáži vyzdvihnout zpět na povrch. Ale věřte mi, snažil jsem se, ještě když jsem měl naději a víru, ale teď už nic z toho nemám. V mém bytě je akorát ta plíseň, nic jiného tam totiž nechce růst, nevím proč. Možná je to mým zlomeným duchem, možná okolním vzduchem nebo taky tím, že slunce je za nekonečným mrakem. Snad tak před pár stoletími sem něco podniknout mohl, ale v té době jsem byl jiný, příliš optimistický a věřil jsem, že lidstvo nemůže být tak hloupé, že by zničilo to, co ho drží naživu.
Ach, jaký já jsem byl tehdy hlupák. A pak už bylo pozdě, když jsem něco chtěl změnit, už jsem nemohl. Zaspal jsem.

Nicméně po každodenní rutině jsem už musel vzbudit Aydu, když Okusay spí, jsem oslabený. A mě už opravdu nebavilo, že jsem i po dvou kávách jako vygumovaný.
„Vstávej Aydu, už je čas“ řekl jsem trošičku zvučnějším hlasem, aby mě přes své chrápání slyšela.
Odpovědí mi bylo pouze hlasité zachraptění.
„Aydu,“ řekl sem, „vstávej, nemůžeš celý den jen ležet, máme práci,“ zkusil jsem to znovu a tentokrát jsem přidal i mírné žďuchnutí do jejích zad.
„U Manariuse, Dive můžeš mě nechat na pokoji?“ zazněl mi její hlas v hlavě.
„Tohle absolvujeme každé ráno a každé ráno tě stejně nakonec z té postele dostanu, nechceš to dneska vynechat a vstát sama? Nebo samozřejmě můžeme jako vždy vést dlouhý dialog, na jehož konci tě stejně přemluvím,“ pomyslel jsem si, to samozřejmě stačilo jelikož Aydu slyší veškeré moje myšlenky a já její. Občas je to i na škodu, například když slyším, jaký jsem ignorant a že jí ani nenechám pořádně vyspat.
„Dobře, udělám ti dnes radost a vstanu, stejně ale nevím, kam tak spěcháš. Obvykle by, jsi přeci nejradši zůstal doma, neříkej mi, že se někam chystáš,“ pomyslela si. Neodpověděl jsem jí, ale měla pravdu. Normálně bývám třeba celý den doma a snažím se například něco vypěstovat nebo medituji, ale dnes jsem cítil změnu. Včera mi volali přátelé z hnutí: Stop Lidstvu, abych za nimi dnes zaskočil. Oni samozřejmě netuší, co jsem zač a pár z nich mě považuje za milého staříka, který s největší pravděpodobností dostal před pár lety velikou šlupku do hlavy, jelikož se baví s vlkem, nebo že vlastně toho vlka vůbec má. Ale jinak jsou to příjemní lidé, kteří mají stejný cíl jako já, a to ochraňovat přírodu před člověkem. I-když už není moc co ochraňovat, snaží se aspoň trochu docílit nějaké změny. Dnes jsem ovšem cítil, že je něco jinak. Jeremiah, což je velitel Stop Lidstvu, zněl v telefonu jinak. Jaksi natěšeně, ani mi nedal možnost něco říct a hned zavěsil. Jediné co řekl bylo, že mám přijít.
Aydu se tedy konečně probudila, dal jsem jí snídani a vyrazili jsme spolu do ulic města Kleuxburn.