Voda a země

Suho
Sedím si klidně u vody na lavičce. Je krásný podvečer a já koukám na vodu. Voda je pro mne vším. Zatím jsem nenašel nikoho, s kým bych mohl sdílet své myšlenky a pocity.
D.O
Mé oblíbené místo je u vody. Sice za zemi bych dal život, ale voda je přece něco magického, teda alespoň pro mě. Navíc jsem rád, když můžu vypadnout z domů.
Sešel jsem na pláž a kochal se výhledem na moře. Slunce už skoro zapadlo a já ani nevnímal čas. Chtěl jsem už odejít, když se začalo něco dít s vodou. Ustoupil jsem, protože jsem se bál ale na druhou stranu jsem byl zvědavý. Po chvíli jsem se podíval nahoru na skálu, která sloužila jako odpočinkové místo. Pomatuju si, že jsme tam párkrát trénovali, je tam moc hezky. Na skále jsem uviděl nějakou osobu. Po chvíli se voda vrátila k normálu a já se vydal lesem domů. Chvilku jsem přemýšlel nad tou osobou, ale brzy mě myšlenky opustili a běžel jsem k našemu domu, abych měl kondici.
Suho
Odhodlal jsem se a zvedl jsem se z lavičky. Na vyhlídkové skále je asi nejlepší výhled na moře. Zvedl jsem ruce do vzduchu a voda se začala zvedat. Chvíli jsem si s vodou jen tak pohrával a poté jsem ji klidně spustil zase zpět. Čekal jsem, až se voda zase zklidní a šel jsem klidně domů.
Doma mě čekala večeře na stole. Sedl jsem si a začal jsem jíst.
"Kde jsi byl," ozval se hlas a já poznal, že to byla moje mamka.
"Na skále u moře, bylo tam moc hezky. Jinak to jídlo je vynikající," odpověděl jsem a pochválil jsem jídlo.
"Aha.. Děkuji. Před chvílí mi tvůj otec říkal, že by si mohl jít do nějaké soutěže a já s tím souhlasím, alespoň si najdeš přátelé. Užiješ si spoustu srandy a tak," začala moje matka. Ano jsem plnoletý, ale soutěže jsou spíš o tom, že se rodiny ať už slavné nebo ne předhánějí o to kdo má větší sílu. A nejlepší ze všech dostane pohár.
D.O
"Jsem doma," řeknu klidně a vyzouvám si boty.
"Doufám, že si, alespoň trénoval na soutěž!" ozval se otec a přišel za mnou do chodby.
"Ale jo. Dneska jsem běžel k pláži a zpět," ano není to úplná pravda, ale kousek jsem běžel.
"To je dobře. Pojď se najíst maminka dovařila večeři," řekl otec a šel přes chodbu do kuchyně a já ho následoval.
Soutěž elementů se konala každý rok. V červenci se sešli všechny rodiny a bylo jedno, zda soutěžili nebo ne. Šlo spíš o velkou sešlost celé vesnice, alespoň tak jsem to viděl já. Můj otec však vyhrával a stále vyhrává kategorie pro něj určené. Je velmi dobrý a chce, abych soutěžil. Nejprve jsem nechtěl, ale potom jsem si řekl, proč ne? Nemám co ztratit. Kategorii pro jednotlivce jsem zamítnul hned. Ale s kategorii pro dvojci jsem úplně nezavrh, jenže nemám, s kým bych mohl soutěžit. Otci jsem řekl, že pilně cvičím se svým kamarádem, ale spíš mu jen pomáhám, aby byl dobrý pro kategorii, pro jednotlivce.
Suho
Hloupá soutěž. Musím najít někoho, kdo by se mnou chtěl soutěžit. Sám bych se do toho nepřinutil, ale mamka je mamka. Moc se mi nechce, nevyhledávám společnost lidí, už jen proto, že využívají toho, že jsem z bohaté rodiny. Knihy jsou mi už spousty let dobrými přáteli, a když i ty omrzí, jdu na skálu a zabaví mě voda. Umeju se a převleču do pyžama a jdu spát. Ráno je moudřejší večera. Tak doufám, že se mi podaří sehnat někoho do soutěže.
D.O
"Vstávej! Musíš cvičit! Tím, že budeš spát, až do oběda moc síly nenabereš a soutěž je za 14 dní! Máš co dělat!" vzbudí mě otec a já ač nechci, musím vstát. Šel jsem do sprchy, udělal jsem si něco ke snídani, a abych nemusel poslouchat otce, vydal jsem se na "dlouhý běh" do lesa. Lesní cesta kolem vesnice nebyla zrovna krátká. Byla tak na dvě hodiny klidného běhu.
Ani ne za čtvrt hodiny jsem byl na skalní vyhlídce. Všiml jsem si, že na lavičce je kniha. Rozhlídl jsem se kolem sebe, ale nikde ani noha. Nastavil jsem si mobil a začal číst knížku a docela jsem se do ní začetl.
Suho
Vejdu do kuchyně a na stole leží lísteček se vzkazem pro mě. Ješte že tu mamku mám, málem bych zapomněl na vrácení knížek do knihovny. Celkem jsem měl do knihovny vracet pět knih. Věděl jsem, že je mám v pokoji, ale jistota je jistota a šel jsem je nachystat.
"Kde je?" otázal jsem se sám sebe, ikdyž jsem nevěděl odpověď. Jedna z knih mi chyběla. A to jsem ji chtěl ještě dočíst. Musím jí najít. Prohledal jsem snad celý dům, nikde tu nebyla. Podíval jsem se po celém domě, když jsem se zastavil u jedné fotografie.
"Vyhlídka, no ovšem, tak jednoduché. Doufám, že bude kniha celá," řekl jsem si pro sebe, zavázal si tkaničky od bot a vyběhl ven. Cesta mi netrvala víc jak deset minut. Doběhl jsem k lavičce, když v tom uvidím nějakou osobu. Musel jsem se trošku přemlouvat, abych za tím nejspíš mužem šel. Všiml jsem si, že čte knihu a mohl být v podobném věku jako já.
"Zdravím, promiňte, že obtěžuju. Nechal jsem zde včera knihu, neviděl jste ji?" otázal jsem se.
Ten kluk se na mě jen vyděšeně díval a potom řekl: "Tak to je nejpíš tahle. Ležela tu na lavičce." Zavřel knihu a podal mi ji.
"Díky, jsem rád, že se neztratila, dnes ji mám vrátit," řekl jsem s úsměvem a už jsem chtěl odejít.
"Je to dobrá knížka a počkej ty jdeš do knihovny?" zeptal se mě.
"Ano, ale až odpoledne kolem druhé hodiny, proč?" koukal jsem na něj.
"Jen tak, že bych si tu knížku šel vypůjčit je opravdu dobrá," usmál se na mě.
"No, tak od druhé máš možnost," řekl jsem a už jsem chtěl jít domů, když v tom jsem se polekal budíku, co měl ten kluk nastavený.
"Proč si nastavuješ budík?" zeptal jsem se ho a zdálo se mi to dost hloupé.
"Jsem na "dlouhém běhu kolem vesnice", trénuju na soutěž a přitom nemám ani s kým soutěžit," dostalo se mi odpovědi.
"Aha. Myslím, že jsme na tom stejně. Taky nemám nikoho, ale do kategorie pro jednotlivce se mi moc nechce," řekl jsem a usmál se na něj.
"A nechceš být se mnou? A co umíš?" začal mě vyslýchat jak v kriminálce Las Vegas.
"Klidně, jsem vládce veškeré vody," začal jsem zveličovat a začal jsem se smát.
"Wow. Já ovládám zemi," řekl a potom se podíval na mobil.
"Už musím jít, tak ve dvě v knihovně. Ne, že mi utečeš!" zamával mi a běžel opačným směrem, než chodím já.
D.O
Za pět minut mám být doma. Doufám, že to stihnu. Otec jinak zas bude nadávat, že jsem se po cestě flákal. Tohle byla moje první myšlenka, ale najednou jsem si v duchu přehrál, co se mi před chvilkou stalo. Mám parťáka na soutěž a je celkem pěknej a vlastně ani nevím, jak se jmenuje, ale to všechno zjistím. Myslím, že budeme dobrý pár. Jako myslím tím soutěžní pár.
"Jsem doma," křikl jsem, ale doma nikdo nebyl. Šel jsem do kuchyně a uvařil jsem něco na jídlo. Podíval jsem se na hodiny a bylo 11 hodin. Oběd se bude vařit tak zhruba hodinku, takže budu mít přesně v poledne jídlo.
Suho
Došel jsem klidně domů s knihou a přibalil ji k těm ostatním. Na stole už na mne čekala nalitá polévka.
"Kde jsi byl? Nemohla jsem tě sehnat! Tvůj otec chce, aby si mu šel pomoci. Když netrénuješ na soutěž tak, alespoň dělej něco doma!" zlobila se na mě matka.
"Zapomněl jsem si knihu na skále, tak jsem pro ni šel. Četl si ji nějaký kluk a tak jsme se začali bavit. A vypadá to, že asi budeme spolu soutěžit," řekl jsem a sedl si.
"Opravdu? Ale to je dobrá zpráva," matčin ton hlasu se z nevlídného změnil na tak vlídný, že jsem se divil, že to jde.
"A kdy se máte sejít? Kolik mu je? Jak se jmenuje? Jakou má schopnost?" vyptávala se mě.
"Máme se sejít ve dvě v knihovně a schopnost myslím, že říkal země," rychle jsem dojedl a šel do pokoje, abych se vyhnul dalším otázkám.
D.O
"Jsem doma," ozvalo se z chodby, byla to moje matka.
"Ahoj. Vařil jsem tak se pojď najíst," oznámil jsem mamce a vzal tašky s nákupem do kuchyně.
"Táta se mě zase ptal, jestli nevím něco o tom tvém kamarádovi, co s ním máš soutěžit," řekla mi mamka, než začala jíst polévku. Máma věděla, že mě na tohle neužije a že s Chanyeolem trénuji jen občas a navíc spíš, aby z toho měl užitek on a ne já.
"Mám celkem dobrou zprávu, našel jsem nějakýho kluka, co bude se mnou soutěžit. Teda doufám," řekl jsem a smál jsem se jak měsíček na hnoji.
"No tak doufám, že překvapí nejen on, ale i ty! A nezapomeň, že už nemůžeš couvnout! Musíš být rád, že si někoho našel. Nezapomeň, jen 14 dní tě dělí od soutěže," řekla mi mamka a odnesla talíř do dřezu.
Jen 14 dní mě dělí od soutěže, od prohry nebo výhry. Nijak mě nebralo to, že prohraju, teda pokud prohraju, ale spíš to jak budeme trénovat s tím klukem. Vypadal spíš, že by přečetl spoustu knih, než aby trénoval na soutěž.
Slyším, někoho mluvit s mamkou o mě, ale otec to není. Proto sejdu dolů. Zespodu se na mě kření Chanyeol. Klidně se na něj usměju a je mi jasné, že chce, abych mu pomohl trénovat. Podíval jsem se na hodiny, měl jsem ještě hodinu a půl čas. Proto jsme šli s Chanem ven a trénovali jsme, byl a je dost dobrý. Jeho žár ohně taví i to, co se snad roztavit nedá. Hodina s ním utekla jako voda a já musel jít do knihovny. Předtím jsem se ještě umyl a vzal si čisté oblečení.
Suho
"Tak já mám vše. Jdu do té knihovny tak zatím," řekl jsem a rychle jsem vypálil z domů. Celkem jsem se na toho kluka těšil. Byl celkem hezký a milý. Uvidím, zda bude jako každý jiný, podlízaví kvůli penězům.
"Jsem tu," ozval se povědomí hlas. Ano byl to ten kluk. Usmál jsem se a od hlavy až k patě jsem si ho pořádně prohlédl.
"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal jsem se ho.
"Já jsem Kyungsoo, ale všichni mi říkají D.O. A tak se jmenuješ ty?"

"Já jsem Suho. No myslím, že by jsme měli jít zkusit naše schopnosti ven. Půjdeme na skálu, pokud ti to nevadí," zeptal jsem se a on jen přikývl a následoval mě. Dalších několik hodin jsme strávili tréningem, byl opravdu dobrý. Celkem se mi i líbil, ale na první pohled vypadá každý druhý dobře.