Johnny

Zabrzdila na poslední chvíli. Už tak měla co dělat, aby v tom prudkém dešti vůbec udržela auto na vozovce. Silnici na Hlavní třídě bičovaly provazy vody, stěrače jejího obstarožního Fiatu už dávno vzdaly snahu o to, aby čelní sklo zůstalo průhledné, a kolem zadních dvířek dovnitř stále víc zatékalo. Právě v okamžiku, kdy se vážně začala zabývat myšlenkou, že odbočí k motelu, jehož neonová reklama rozplizle stékala spolu s potůčky dešťové vody po bočním okénku, vypotácel se odněkud z té nacucané rozmoklé tmy jakýsi chlápek. Chvíli nebezpečně balancoval na středové čáře jako gymnastka, která poprvé vylezla na kladinu, a pak sebou bezostyšně plácl těsně před její auto. Měl štěstí, že jela skoro krokem.

Pár desítek vteřin ještě zůstala uvnitř a s rukama na volantu poslouchala, jak dešťové kapky bubnují do střechy Fiatu. Přemítala, má-li vylézt ven a promoknout na kůži, nebo počkat, jestli snad opilec přece jen nezkoordinuje svoje pohyby natolik, aby vstal a opustil její jízdní dráhu. (Těmihle typy se nezabývala ani za bílého dne, natož aby je sbírala uprostřed deštivé noci z louže na silnici!) Po pár minutách jí však bylo vcelku jasné, že muž, ležící před nárazníkem jejího auta, už toho má dneska dost a sám se hned tak nikam nepřemístí.

Vlastně ani nevěděla, proč to dělá. Snad jen z pouhého pocitu, že právě teď je třeba, aby vykonala dobrý skutek? Zatímco déšť nezadržitelně pronikal jejím oblečením, kam až to jen šlo, zvedala zmoklého chlapíka na nohy a snažila se ho vecpat na zadní sedadlo auta, což se vzhledem k jeho nečekané výšce ukázalo být dost problematické. Zabouchla za ním dvířka, těžce dosedla za volant a mokré šaty se jí okamžitě nalepily na tělo. 'Jako studený zábal…' otřásla se zimou, a než nastartovala, ještě hodila okem dozadu. Muž se mezitím stočil do úhledného klubka a s podivně blaženým úsměvem na tváři usnul. Na okamžik se jí zdálo, že ho odněkud zná… snad se s ním už setkala někde ve městě. Podle zmáčeného a špinavého oděvu se dalo jen těžko soudit, do jakého okruhu lidí by mohl patřit. Ale co s ním dál? Ještě před okamžikem zvažovala jenom dvě možnosti - na policii, nebo na záchytku. (Nemocnici zavrhla, protože zraněný nebyl, zato kolem sebe šířil vydatný alkoholový opar.) Znovu se ohlédla dozadu … ten výraz… povědomý úsměv…

Šlápla na plyn, protože jí ještě zbývalo necelých pět kilometrů, aby dojela domů.

* * *

Otevřel oči. První, co uviděl, byla růžovo-bíle proužkovaná tapeta s růžemi. Chvíli jen tak nehybně ležel a bezmyšlenkovitě studoval její strukturu: bílá - růžová - bílá - růžová - kytka - proužek - kytka - proužek … A pak si náhle s panickou hrůzou uvědomil, že tu tapetu nezná. Neví. Neví, kde je, jak se sem dostal... a jak dlouho už tu je! Marně pátral v rozbolené paměti. Ze včerejšího večera si nepamatoval vůbec nic a v hlavě jako by mu někdo jezdil bruskou na parkety.
Prudce se posadil a měkká flanelová přikrývka se mu svezla z holých ramen. Bruska v jeho hlavě v tu chvíli narazila na suk v podlaze.

Situace byla mnohem vážnější, než se mu zprvu zdálo - byl nahý v cizí posteli, v cizím bytě … a navíc s úplně cizí ženou, která stála u okna, v ruce založenou knihu a napjatě ho sledovala. Bylo zřejmé, že už hodnou dobu čeká na tento okamžik.

"Nebojte se, novináři tu nejsou," řekla plaše. V tu chvíli ho polilo horko a v žaludku se mu zvedla vlna nevolnosti. Rozechvělý tón jejího hlasu dával jednoznačně najevo, že ho poznala.

'Podělanej film, podělanej film!' bušilo mu v hlavě a nejraději by se zase schoulil pod flanelovou přikrývku a zmizel. Proč mu to nikdo neřekl? Proč ho předem neupozornili, že to přijde? Od okamžiku, kdy se objevil Johnny, jako by on sám přestával existovat. Časy, kdy si mohl kdykoliv zajít naproti do bistra na kafe a nebo jen tak pozvat kamarády na panáka, jsou nenávratně pryč. I kamarádi jsou pryč. Stal se vězněm vlastního úspěchu. Na ulicích ho pronásledují dívky, v restauraci mu po číšníkovi posílají lístečky a nenechají ho ani v klidu najíst, ... ale není to on sám, koho chtějí. "Johnny! Johnny!," volají za ním, jako by neměl vlastní identitu! Podělanej film!

Zatímco mu hlavou vířily myšlenky, žena odněkud přinesla hromádku jeho oblečení. Bylo nažehlené a vonělo aviváží. "Doklady ani peníze jsem nenašla. Musel jste je v noci ztratit..." pípla nesměle, jako by se omlouvala. "Budu v kuchyni." Díval se za ní, jak mizí za závěsem s vlčími máky. Žádná kráska... Snědá, tmavé rovné vlasy, stažené do ohonu, hnědé oči se jí ztrácely za silnými brýlemi a - ne, rozhodně nebyla štíhlá. Má pořádnej zadek, napadlo ho a k vlastnímu překvapení zjistil, že mu to vůbec nevadí. Modelově dokonalých krásek měl kolem sebe poslední dobou mraky a běžně dostával nepokryté nabídky k sexu ... jen tak, od slečny, kterou náhodou potkal na náměstí, v pasáži nebo v Galerii umění... Zpočátku ho to těšilo. Měl pocit, že je - chlap. Frajer. Třída nejvyšší. Ale čeho je moc ... zatracenej film!

Hodil na sebe šaty a pak váhavým krokem vešel do kuchyně.

"Kávu nebo čaj?" zeptala se a tváře jí zahořely.

"Kávu. Silnou, jestli můžu prosit..."

Pořád ještě nevěděl, na čem je. Že by snad ... ale ne! Tak opilý snad nebyl! ...nebo byl? Postavila před něho ohromný puntíkovaný hrnek s kávou.

"Asi ... bych se měl s vámi nějak vyrovnat..." plácl jen tak naslepo a se lžičkou v ruce čekal, co na to odpoví. Zrudla jako zapadající slunce, a pak pohodila hlavou: "Na to nemáte."

Ztuhnul a jen na ni strnule zíral, až se rozesmála drobným drnčivým smíchem. "Ne, opravdu na to nemáte. Zachránila jsem vás před utopením, přejetím, nachlazením, záchytkou a celosvětovým znemožněním." vypočítávala a zvedala při tom jeden prst za druhým. Pak mu demonstrativně ukázala celou ruku: "Jak byste mi to chtěl všechno vynahradit?" Ulehčeně vydechl a opřel se o chromované opěradlo židle. A rozesmál se. Už hodně dlouho se tak upřímně nerozesmál.

Seděli spolu u stolu s bílým ubrusem, pili kávu a mluvili o obyčejných věcech, jako bylo anglické počasí, ceny benzínu a stav městských silnic, a on pomalu ztrácel na své vynucené ostražitosti. Byla normální. Byla úplně normální a mluvila s ním jako s obyčejným člověkem. Cítil, jak ráda by se ptala, jak moc by chtěla vědět ... ale neudělala to. Byl jí za to vděčný.

K večeru mu objednala taxík. Věděla, že zůstal bez peněz. Než se v předsíni rozloučili, podívala se na sebe kriticky do zrcadla, upravila si sukni na břiše a pak s jakýmsi ostychem zvedla oči k němu: "Možná ... možná byste mi přece jen mohl něco dát ... na oplátku." Nejistě skousla rty: "Myslíte, že - že byste mě mohl políbit? Víte, jako ve filmu, ... jako Johnny."

Na několik dlouhých vteřin přestal dýchat. Pak zamrkal, jako by se probral z hypnózy, a usmál se na ni tím svým zvláštním něžným úsměvem. Opatrným pohybem jí sundal silné brýle a odložil je na stolek pod zrcadlem: "Měla byste nosit kontaktní čočky, víte? Máte krásné oči ..."

* * *

"Bestie jedna mizerná," ulevil si o pár hodin později konstábl Willis a zhnuseně si uplivl na okraj krátce střiženého anglického trávníku," zakroutil jí krkem jako slípce…"

Zatímco zřízenci u domu nakládali do černé smuteční dodávky nosítka, zakrytá bílou plachtou, na konci davu senzacechtivých čumilů se objevil hubený dlouhán s posmutnělýma očima. Sledoval dění u domu, mnul si nervózně štíhlé prsty a chvílemi si sám pro sebe něco zamumlal. Dívka, stojící před ním, se nečekaně otočila - a oči se jí rozšířily úžasem: "Johnny… vy … vy jste Johnny, hrál jste Johnnyho !" Vypadalo to, že každou chvíli upadne do hysterie nebo dočista omdlí.

"Lituji, musíte si mě s někým plést," zahučel ponuře a uhýbal pohledem. Pak se najednou napřímil a chvíli na ni hleděl s otevřenými ústy, jako by ho konečně napadla jakási spásonosná myšlenka, na kterou už hodně dlouho čekal. Hbitě podlezl červenobílý policejní zátaras, a pak se vydal dlouhými kroky napříč pěstěným trávníkem, vstříc konstáblu Willisovi.