Zpět na počátek

Vysoká tráva po kolena a naše cestička. To je směr, kde jsme se vraceli zpět časem. Nikdy nezapomenu…

Ten pocit, když vám něco – někdo chybí. Ten tlukot srdce pří pomyšlení na to, jaké by to vše mohlo být jiné. Nespoutané myšlenky poletující kolem dokola ve vaší mysli a vy jen - zase sedíte. Chcete něco říci, zakřičet to. Ale vy víte, že s každým dalším nádechem, se vám hůř polyká.
Když vám sluneční paprsek razí cestu do vašeho nitra přes kapky vzpomínek vašich slz - Vše je pro vás tak pomalé, jako kdyby se čas zastavil. To jen proto, že tyto chvíle vždy trvají tak dlouho, jen aby vám připomněli, že čas - je pouze jiným spektrem vašeho života.

Takhle nějak mi to kdysi popsala maminka. Teď to cítím a vnímám, jako bych tehdy stala na jejím místě já. V tom uvědomění se rychle otočím - mráz projel mým tělem a v tu chvíli jsem přišla na to, co tím vším myslela a co musím udělat.
Otázka jako „proč“, by zcela zničila veškerou podstatu všeho, co kdy pro mne matka vybudovala. Nikdy nelitovala, ale zároveň neodkryla veškerá tajemství, která mi tu zanechala. Dopisy, které mi dávala, jsem nikdy nepochopila, až teď – já hloupá…
Pláčem, když litujeme. Vzpomínky, smutek, štěstí a také radost. Tam všude zanecháváme své nesmazatelné stopy.

Už zase zapadá za vršky hor, které tak pokaždé obdivuji. Západní obzor zbarven do teplé oranžové plachty přeplouvajíc do růžových polštářků a na druhé - chladná modrá končící v zapomnění blížící se tmy.
Často zde chodívám. Je to naše místo, kde teď nechávám vzpomínky rozplynout a jiné nechávám tady vyrůst ve všech podobách, co nám jen život nabízí.
Někdy vidím obrysy postavy ženy. Její dlouhé kaštanové vlasy plynoucí s poryvem větru. Pak když doběhnu na místo a otočím se, jak kdybych viděla stát svůj barevný stín. Jako když foukneš – rozplyne se.
„Před každým východem, slunce nejdříve zapadá“
„Strach nás chrání a srdce pohání“

* * *

Vše zůstalo netknuté tak, jak jsme to tehdy nechali.
Prach se usadil na fotkách a skříně vybledly. Má mysl však byla upjata k poslednímu dopisu, co mi matka zanechala. A ano, je to přesně tady – náš starý dřevěný stůl, o který tak pečovala, v sobě ukrývá něco, něco pro mne. Krom mnoha dalších starých a sešlých dopisů, na kterých je opravdu znát stáří by tu mělo bejt ještě něco.
Posléze nacházím malou dřevěnou truhličku. Už od prvního pohledu znát ruční výroba a ty dvě srdce uprostřed – „mno, mami?“
Pomalu ho otvírám a… snad další dopis už tam nebude. Nebyl, je to jakýsi postarší klíč.
Následně mne zaujal list papíru, který ležel v místě pod truhličkou. Jeho obsah mě utvrdil v mé víře…
To že můj otec který mě vychovával, není můj biologický, jsem zjistila už před pár lety. Teď však vím, co musím udělat.
Jmenuji se Eloise Devoted a jdu hledat svůj původ - otce…