Tajemná dáma

Rád odhaduji, co je který člověk zač, co se mu honí hlavou, jak žije… Baví mne tipovat, čím se ta či ona osoba živí; snažím se uhádnout důvody, které ji přiměly být tam, kde ji potkávám; spekulovat, co asi dělala krátce před tím, než jsme na sebe shodou okolností narazili…

Tato moje nová zábava (která, jak pevně věřím, nepřerostla v nic víc, než je pouhá zvědavost a krácení si volné chvíle) se u mne poprvé vyskytla na cestách vlakem, kdy už mne přestávala dojímat stále stejná krajina na stále stejné cestě, kdy už jsem nadšeně nepozoroval okouzlující okolí, po němž se rozprostíraly opojné vinice táhnoucí se z malebných kopců až přímo k trati, kde se nebezpečně blízko kolejí procházeli bažanti, na poli hopsali zajíci, opodál se pásly srny a nad tím vším kroužili draví ptáci… tak když mne přestaly tyto romantické výhledy lákat, naučil jsem se navštěvovat knihovnu, kde jsem vyzobával dílka velkých uznávaných osobností, jež nás ve škole nutili číst, a která jsem nyní bral do rukou zcela dobrovolně a dokonce i rád.

Cesta s rozevřenou knihou utíkala obvykle mnohem rychleji (pochopitelně, že záleželo na tom, jak mne autor dokázal vtáhnout do děje, jak moc jsem se ztotožňoval s hlavním hrdinou…), ale ani tento způsob využívání času při cestování, netrval věčně. Zvednout hlavu od popsaných stránek mne přiměly jednak čím dál častější nevolnosti, které souvisely s mojí strnulou polohou při čtení, jež byla velmi podobna té, ve které jsem trávil svoji pracovní dobu a odrovnával si tak svá shrbená záda, ale především to byly přecitlivělé oči, které hlavně při únavě, špatném osvětlení, ostrém slunci, zvířeném prachu či nadměrně aromatizovaném prostředí, nebo jen vlivem emocionálního rozrušení řezaly a pálily, slzely a rudly, až nebylo zbytí a musel jsem chtě nechtě znovu hledět jinam, než na vzdálenost pár desítek centimetrů.

A jakoby až díky knihám, ve kterých byli často zdánlivě obyčejní jedinci zcela neobyčejnými a výjimečnými postavami, jsem se začal na lidi kolem sebe dívat jinak. Najednou mohl být kdejaký obyčejný nevýrazný člověk na peróně skrytý talent, vážený odborník… nebo také zvrhlík, který úzkostlivě (a zatím zřejmě úspěšně) skrývá před ostatními svoji odlišnost, jež druzí nazývají úchylkou a nechutností.

Nejčastěji jsem se však – jak se domnívám – pohyboval v rámci reálných a vcelku logických mezí, kdy pro mne mladá slečna s větší cestovní taškou byla v nedělní polední lince směřující do moravské metropole vysokoškolskou studentkou; muž nastupující v pátek odpoledne v opačném směru, který si pokládal tmavou koženkovou tašku na vzorně srovnané nohy oblečené v čistých kalhotách s nažehlenými puky a s tuctovými hodinkami, na nichž každou chvíli kontroloval, zda vlak dodržuje jízdní řád, byl zase evidentně pečlivý úředník zvyklý mít vše hezky přesně nalajnované… a stejně přesnějsem identifikoval osoby jezdící o víkendech na návštěvy k příbuzným (o dušičkách, Vánocích a jiných podobných příležitostech nejen k těm živým) i zamilované jedince (z nichž někteří se jen mylně domnívali, že je zasáhl ten skutečný Amorův šíp), kteří jedou ke svým drahým polovičkám.

Zkrátka jsem si nemohl pomoct a musel jsem těm neznámým lidem kolem sebe přiřazovat nejrůznější úlohy v jejich životě – ať již pravdivé či zcela mylné, ale vždy takové, které se k nim dle mého názoru nejlépe hodily.

Mohlo by se zdát, že jsem domýšlivý a příliš dbám na první dojem, ale mohu uvést hned několik případů, kdy mé domněnky byly vzápětí potvrzeny. Tak například dvě ženy, které již od první chvíle, co ke mně přistoupily do kupé, vypadaly jako kolegyně jedoucí z šichty, mě ujistily v mé teorii, když spolu zapředly rozhovor. Dle jejich dalších slov jsem následně správně odhadl, že se jedná o zdravotní sestry. Jiným nesporným důkazem, že jsem se dokázal strefit ve svých odhadech, by mohl být uhlazený a navoněný mladík, který vypadal jako někdo, kdo jede za svojí láskou, což se potvrdilo poté, co se na peróně dlouze objímal s dívkou, která na něho již netrpělivě čekala. Dalším příkladem mého úspěchu byla žena, ve které jsem správně poznal paní učitelku, což se ukázalo jako fakt během jejího následného vřískání do mobilního telefonu.

To je však pouze strohý a povrchní úkaz mých hravých myšlenek. Obvykle, byl-li na to dostatek času, jsem nechával fantazii pracovat, aby pronikala co nejhlouběji do útrob lidských tajemství. Nejvíce prostoru na to bývalo tehdy, kdy si ke mně někdo přisedl do kupé a strávil v mé blízkosti několik desítek minut.

Jedním z těchto spolucestujících byla i elegantně vyhlížející žena ve středních letech, která se s kufrem na kolečkách zastavila v úzké uličce a zkoumavě se podívala zpod svého módního doplňku, zda jsem jí dostatečně sympatický na to, aby mě poctila svou přítomností. Odsunula zavřené dveře mého kupé, kde jsem byl dosud zcela sám, a bez jakéhokoli zdvořilostního dobrý den či nějaké slušné otázky, zda je zde volno, nahodila úsměv a tiše si přisedla. Sám zrovna nepatřím mezi nejvýřečnější lidi, ale přesto jsem alespoň slabým hláskem nejistě pozdravil. Dáma mi však neráčila odpovědět a tak jsem se na ni nejistě podíval, zda mne vůbec slyšela. Přitom jsem si všiml, že její obličej pokrývá na můj vkus poněkud velká vrstva make-upu, díky čemuž se mi vybavily jisté ženy, které jsem měl spojené s takto výraznějším stylem líčení.

Náhle jsem si uvědomil, že na ni zírám již delší dobu, a tak jsem rychle sklopil zrak na podlahu, aby mě neměla za šmírujícího nezdvořáka… případně, aby ve mně neviděla potenciálního zákazníka a nenabídla mi své osobní služby. Žena se nad mým nesmělým zkoumáním nijak nepozastavovala, ani neházela žádné otrávené výrazy, kterými by mi dávala najevo, jak ji má přítomnost strašně obtěžuje.

Pasažérka mi vlastně nevěnovala téměř žádnou pozornost. Zavřela za sebou dveře kupé, kufr odstavila vedle sedadla k místu, kam si plánovala sednout, a ještě před tím, než tak učinila, rozprostřela závěs vedle dveří, aby na ni lidé z chodbičky nekoukali a měla alespoň takto částečné soukromí. Pak si sundala draze vyhlížející klobouk v béžovém provedení, který mne sice sám o sobě nijak neoslňoval, ale zároveň jsem musel uznat, že na ženě vypadal jako velmi vhodný doplněk.

Ačkoli jsem měl ve zvyku lidi pozorovat a všímat si zdánlivě nepatrných maličkostí (o kterých často netušil ani sám sledovaný), činil jsem tak vždy velmi obezřetně a značně nenápadně, abych nebyl při své hře odhalen. Stejně tak i po této dámě jsem házel očkem jen tak mimochodem – jakože se dívám, kdo prošel podél mého – tedy nyní již našeho – kupé, nebo že mě strašně zajímá vlaková souprava, která právě projela po vedlejší koleji; případně jsem se protáhl či si poposedl, abych si udělal větší pohodlí, což jsem nezapomněl náležitě využívat pro kouknutí vlevo ode mne, kde žena mlčky seděla a tvářila se, že ji vůbec, ale vůbec nezajímám.

Na okamžik přivřela víčka a já tak mohl konečně důkladněji prozkoumat svůj aktuální objekt zájmu. Měla na sobě barevné šaty s květinovým motivem, které byly tak akorát decentní, aby v nich nevypadala výstředně. Šaty jí končily až v půli lýtek, kde plynule přecházely v černé vysoké kozačky, jejichž horní konec nebyl skrz látku oděvu vidět. Znovu jsem se pohledem přesunul na její nalíčený obličej, abych si detailněji prohlédnul jemné rysy, ale v tom začal vlak prudce brzdit, což ji okamžitě probralo.

Vlak zastavil na periferii dalšího nevelkého města a já jen doufal, že si k nám hned někdo nepřisedne, jelikož jsem ještě ani nezačal s analýzou této pozoruhodné cestující, jejíž postoj, oblečení a zavazadlo mi ve vzájemné kombinaci napovídalo, že zřejmě nebude na žádné krátké vyjížďce. A vzhledem k tomu, jaké bylo právě v ten den nevlídné počasí, odhadoval jsem, že pokud se zrovna nevrací odněkud domů (což nebylo pravděpodobné, protože člověk z větších cest bývá mnohdy chtě nechtě tak nějak pomačkán tím poposedáváním v nejrůznějších spojích a na jeho tváři bývá znát, že výlet, dovolená či služební cesta není na svém začátku), byla na cestě zjevně již delší dobu a dost možná jela ze vzdálenějších míst, kde bylo počasí stejně slunečné, jako předchozí den u nás. Tato teorie by byla dostatečně reálná i díky stanici, ve které do vlaku nastoupila, protože se jednalo o místo v těsné blízkosti hranic se dvěma sousedními státy a o mezinárodní pasažéry zde nebyla nouze. Snad právě proto mi ta jemná žena s kaštanově hnědými vlasy neřekla ani ň.

Přijal jsem tu možnost, že je má spolucestující cizinka, která nejspíš míří na letiště ve městě, kde tento vlak končí. Protože pokud by jela někam dál, proč by nevyužila jiných, rychlejších spojů, kde by mimo jiné nemusela přestupovat? Jenže i sem, do této cílové stanice, jezdily mezinárodní expresy mnohem lépe vybavené a komfortnější, než tomu bylo v případě obyčejného vnitrostátního rychlíku. Za jistých okolností bych dokázal pochopit i tento fakt, ale proč panička, co na první pohled vypadá, že o peníze nemá nouzi (o čemž svědčilo nejen její vystupování, ale i draze vyhlížející oděv a zavazadlo), nepoužije letadlo, vlastní vůz, nebo nejede první třídou, a místo toho sedí tady se mnou v obyčejném ušmudlaném kupé pro obyčejné tuctové lidi?

Něco mi na té dámě zkrátka nesedělo a nemohl jsem přijít na to, co za tím stojí. Musel jsem uznat, že i přes svůj věk (bylo znát, že již není žádnou mladicí) jistě přitahuje pohledy mnoha mužů. Nemohu tvrdit, že by byla kdoví jak krásná, ale to její zvláštní sebevědomí a podivné tajemno, které ji při bližším zkoumání téměř viditelně obklopovalo, z ní vytvářelo výjimečnou osobnost, za niž stálo za to se otočit. Měla v sobě prostě to Něco, co člověk neumí popsat, ale jednoznačně to cítí. Taková žena pak nepotřebuje, aby byla mladá, měla ideální postavičku se všemi požadovanými tvary její doby, aby měla roztomilou tvářičku bez vady, jemný, sladký hlásek jako med a další a další líbivé vlastnosti.

Při další vhodné příležitosti, kdy k nám vešel pan průvodčí zkontrolovat naše jízdní doklady, jsem v rychlosti sjel pohledem po její figuře až ke kufru, který na sobě s největší pravděpodobností neměl žádné z těch označení, která mají zavazadla, jež jsou přepravována letecky. Ne, nemuselo to hned znamenat, že letiště není součástí její cesty, ale byl to prostě další z mnoha otazníků, na něž se mi velmi špatně hledalo jakékoli smysluplné vysvětlení.

Žena se tvářila jako někdo, kdo je skutečně nad věcí; jako někdo, kdo je dobře zajištěný a netrápí ho existenční problémy, a přitom nepodléhá vlivu svého zámožného muže. Tomuto předpokladu však odporovala skutečnost, že se mnou seděla ve skromném vlaku, který ani zdaleka neodpovídal tomu, jak dáma vypadala. Mohla by to být jen jedna z těch paniček, která má o své maličkosti příliš vysoké mínění a užívá si cizí obdivné pohledy, které jí závidí draze vyhlížející outfit a neskrývané ženské sebevědomí, jenž hraničí s drzým projevem arogance. Jenže tito lidé jsou velmi často něčím odlišní od těch, které tak nápadně napodobují a snaží se být tím, čím ve skutečnosti nejsou. Ne, moje spolucestující nemohla být touto lacinou herečkou, která si užívá obdivu druhých žen, jež se každým dalším pohledem na ni propadají do čím dál hlubších výčitek, že daly přednost lásce před jměním, že si vzaly úplně prachobyčejného muže, který jim nikdy nebude moci dopřát takový přepych. Kdyby totiž byla oním tvorem s těmito primitivními potřebami, nebylo by právě moje kupé tím, kde bude chtít cestovat, ale vybrala by si místo s co největším počtem potenciálních obdivovatelek.

Má jindy pestrá mysl plná barvitých nápadů si najednou nevěděla rady. Zamyšleně jsem hleděl do okna, za kterým ve vysoké rychlosti ubíhaly pole, louky, vinice a vesničky, ale já místo toho dychtivě sledoval slabý odraz dámy ve skle.

Mít lacinější klobouček, místo luxusního kufru obyčejnější zavazadlo a na nose pokud možno brýle s tenkými obroučkami, tipoval bych ji na učitelku. Nebo kdyby místo elegantních šatů měla něco méně honosného, něco více svůdného, mohla by být úspěšnou milenkou zhýralého boháče. Případný tuctový obleček by jí v kombinaci s jistou neposedností – kdy by každou chvíli vytahovala mobil, aby napsala zprávu, zkontrolovala příchozí hovory, podívala se, zda už jí odepsali – vykreslil v mých očích jako starostlivou matku, která jede třeba na služební cestu nebo do lázní (prostě někam, kam byla nedobrovolně vyslána nějakou vyšší instancí) a sotva vytáhla paty z domu, už je celá neklidná, zda ostatním členům rodiny navařila dostatek jídla. Žádnou z těchto životních rolí jsem ve svých představách nedokázal aplikovat na dámu, co seděla po mé levici.

Prošel další cestující (zřejmě na toaletu – kam jinam by lidé v jedoucím vlaku chodili, pokud právě neprchají jako černý pasažér před průvodčím) a já nezapomněl využít pohledu na ženu, jejíž obličej vypadal tak dokonale nečitelně. Při troše fantazie by mohla být téměř čímkoli, co mě napadne, ale zároveň se na ni ve své podstatě nehodilo nic.

Pomalu jsem začínal litovat, že nejsem ještě o něco starší a nedokážu tak, jako někteří vlezlí senioři, navazovat s naprosto neznámým člověkem hovor a pídit se nevybíravými otázkami po osobních věcech, jen abych se dozvěděl, co je dotyčný zač… Jít za hranici slušnosti a ukojit tak svoji neutuchající zvědavost.

Jazyk mě svrběl, ale k tomu, abych ho rozvázal a dostal ze sebe nějakou smysluplnou větu, jež by vedla ke kýženému cíli, bych musel být podnapilý.

Znovu jsem si v hlavě procházel vše, co mě o této ženě napadlo, a došel jsem k dalšímu možnému závěru. Dáma by mohla být nějakou známou osobností, třeba herečkou, která nemá zájem na tom, aby byla odhalena, a tak raději cestuje běžnými spoji, kde si lidé řeknou, že je to jen žena podobná někomu známému, ale nemůže to být ona, neboť ta dotyčná by přeci jela v něčem mnohem okázalejším. Ani tato možnost mne nedokázala na dlouho uspokojit a bylo mi jasné, že na vymýšlení dalších teorií již není dostatek času, protože se blížila konečná stanice, kde oba vystoupíme, každý se vydáme vlastním směrem (ne, tak zvědavý, abych tu dámu sledoval, jsem nebyl) a já se nikdy nedozvím, zda některá z mých myšlenek byla alespoň trochu pravdivá.

Krátce před tím, než vlak naposledy zastavil, jsem dostal nápad, jak si alespoň ověřit domněnku, že je žena cizinka. Umanul jsem si, že jí nabídnu pomoc s kufrem, který byl dostatečně velký na to, aby s ním mohla mít při sestupování z krkolomných schodků na perón problém (a to i přes to, že postavou rozhodně nepatřila k malým či vychrtlým typům, u kterých je téměř zázrak, že se jim zavazadlo takovýchto rozměrů podařilo nasoukat dovnitř).

A tak se jí ptám, zda ji mohu pomoci s kufrem, a ona se na mne otočí s výrazem, dle kterého bych odhadoval, že mi nerozumí; následně zjistí, že ukazuji na to její zavazadlo, nahodí opět svůj zdvořilostní úsměv a zakroutí hlavou. Nic víc. V duchu jsem zaklel nad tím, že jsem celou situaci lépe nepromyslel, abych ženu donutil otevřít ústa. Nevzdal jsem to a při vystupování jsem se snažil být hned v její blízkosti, abych mohl svoji gentlemanskou otázku zopakovat přímo u dveří se třemi strmými schodky, avšak štěstí mi nepřálo a předběhl mě nějaký muž v jejím věku, který na rozdíl ode mne nečekal na svolení, zda smí pomoct – jen stroze oznámil, že jí vezme kufr a jak řekl, tak učinil. Na krátký okamžik mě napadlo to, co se dle ženina výrazu honilo hlavou i jí – že muž chce zavazadlo ukrást – ale ten hned venku u dveří položil kufr na perón a šel si po svých. Marně jsem nastavoval uši jakémukoli slůvku, neboť žena mu poděkovala znovu jen svým univerzálním úsměvem.

A pak už jsem jen mohl pozorovat, jak se s kloboučkem na hlavě ubírá davem jako turista, který poprvé zavítal do těchto končin, kde se nemíní nijak dlouze zdržovat, neboť tudy pouze projíždí. Než jsem došel do nádražní haly, ztratila se mi tajemná dáma z dohledu.

Po zbytek cesty domů jsem na ni nepřestal myslet, ale na nic nového jsem nepřišel. Byla zkrátka dámou, na kterou nic nesedělo.

Večer, kdy jsem si k jídlu zapnul televizi, ve které právě běžely zprávy, mi málem zaskočilo. Mezi reportážemi o politických hádkách, mezinárodních konfliktech, finanční krizi a bláznivých výkyvech počasí, přišlo důrazné upozornění na nebezpečného jedince, který prchá ze své rodné země v nejrůznějších převlecích. Údajný chladnokrevný, krvelačný zabiják (jak hledaného muže nazývala komerční média) se dokázal dokonale maskovat, o čemž svědčil i záznam z bezpečnostní kamery pořízený v ranních hodinách na zahraničním nádraží. Vzápětí se na obrazovce objevila žena v elegantních šatech s decentním květinovým vzorem, na hlavě měla béžový klobouček a za sebou táhla kufr na kolečkách…