Truhla

       Podzim je nejhorší nebo spíš nejtěžší roční období pro ty, co žijí na horách. Stromy jsou sice krásně barevné jako všude jinde, příroda předává i tady plody pěstitelské práce, ale déšť a vítr všechnu tu podzimní krásu kazí. Pohyb po mokrých a bahnitých cestách je nepříjemný a stačí být venku jen pár minut a člověk je mokrý a promrzlý na kost. A když na pár hodin déšť a vítr ustanou, tak většinou pro všední, každodenní povinnosti nemáte čas nějakou tu krásu přírody sledovat. Ještě že v chalupě na vás čeká sucho a příjemné teplo. Polena praskají v kamnech, meluzína v komíně sténá a paprsky zapadajícího slunce zbarvují nebe do oranžova. Miluji západy slunce. Stojím u okna, v dlaních malovaný hrnek s horkou kávou, která mi zahřívá ruce, a vzpomínám na podzim před třiceti lety. Nikdy by mne ani ve snu nenapadlo, že se odstěhuji do hor. Tenkrát jsem byla mladá a myslela jsem, že bez vymožeností velkoměsta v žádném případě nemohu žít. Když jsem poznala muže a poprvé přijela k nim domů, byla jsem jak ve snách. Tekoucí voda, splachovací záchod a vana byly pro mne samozřejmostí a tady to byl jen nesplnitelný sen. Na nákup tři kilometry, do kina osm a o divadle ani nemluvím. První co mne tenkrát napadlo, že není síla, která by mne tu udržela déle jak hodinu.

 

       Od těch dob se ale opravdu hodně změnilo. Tekoucí teplá voda, vana i splachovací záchod jsou i tady dnes samozřejmostí. Jen to ústřední topení se sem jaksi moc nehodí a tak topíme ve velkých kachlových kamnech, na kterých se v zimě i vaří a peče. Asfaltové stužky cest propojily i osamocené chalupy, jen do supermarketu je to stále pět kilometrů, ale dnes už stejně nikdo nechodí nakupovat pěšky.

 

       Dolila jsem si kávu z konvičky na kamnech, sevřela hrnek opět do dlaní, i když mi již dávno nebyla zima a sledovala, jak rychle slunce mizí za obzorem. Myšlenky mi opět připomněly, jak moc se člověk někdy plete. Jiří žil po smrti otce s matkou a musel se již několik let o vše kolem chalupy starat sám. Zatím co připravoval dřevo na topení, tak jsme si s maminkou dost povídali. V chalupě bylo nádherně teplo, voněla káva a bábovka a tak se mi docela ani nechtělo domů.

 

        První dojem byl sice hrozný, ale něco mne tam přitahovalo takovou silou, že jsem na nedostatky brzo zapomněla. Bylo mi jasné, že Jiří nemůže matku opustit a tak jsem se tomu tématu záměrně vyhýbala. Těšila jsem se jak malé dítě na každou další návštěvu a nevěděla jsem proč.

 

       Slunce již dávno zapadlo, začíná se stmívat a oranžová barva oblohy potemněla. Utišil se vítr i ptáci a já jsem si uvědomila to ticho přerušované jen tikáním hodin a praskáním polen v kamnech. Vzpomněla jsem si opět na manželovu maminku, jak říkávala, že i ticho tu bývá strašidelné. Člověk tu pak slyší zvuky, které při troše bujnější fantazie mohou vzdáleně připomínat i lidské hlasy a to pak naskakuje husí kůže po těle. Já jsem se tomu vyprávění tenkrát jen usmívala a moc jsem tomu nevěřila, ale bylo mi tu dobře a ráda jsem vyprávění poslouchala. S postupujícím časem se mi tu líbilo čím dál víc a něco opravdu zvláštního mne sem úplně magicky přitahovalo.

 

       Podívala jsem se z okna. Venku již byla úplná tma a jen tu a tam na protější stráni poblikávala světla domků a na nebi se objevily první hvězdy. Káva byla už dávno studená a i oheň v kamnech dohoříval. Otevřela jsem dvířka, přiložila několik polen a chvilku pozorovala, jak plameny syčí a kroutí se kolem praskajícího dřeva.

 

      Nemohu si již přesně vzpomenout, jak to bylo, ale při jedné z návštěv jsem si všimla, nebo spíš jsem zjistila, že to co mne přitahuje je zvláštní dřevěná truhla s pyramidou na horní straně. Dlouze jsem se na ni zadívala a úplně jsem přeslechla maminku, která se mne ptala, jestli se mi truhla líbí. „Ano a moc,“ odpověděla jsem chvatně na druhý dotaz a dál jsem od ní nemohla odtrhnout oči. Truhlička byla dřevěná ručně malovaná, v rozích silné tmavé kování. Na přední straně krom motivů květin dva čápi stojící proti sobě. Nad nimi nápis v rámečku nebo spíš nějaké písmo, které jsem nedokázala rozpoznat. Na horním víku stojí pyramida asi třicet krát třicet centimetrů. Cítila jsem, jak mi buší srdce a krev tepe do spánků. Truhla jako by ke mně promlouvala, pojď a dotkni se mne. Pomalu, ale opravdu pomalu jsem k ní přistoupila a jemně položila ruku na vrchol pyramidy. Téměř jako bych se jí bála dotknout. V tom jsem ucítila, jak do mne vstupuje teplo a rozlévá se po celém těle a nepopsatelný pocit pohody a klidu mne prostoupil na několik minut. Zvedla jsem oči a uviděla usměvavou či spíše rozzářenou tvář maminky. No konečně, řekla tiše a já jsem vůbec nechápala, co tím myslí. Ještě dlouhou dobu jsem tiskla ruku na víko a vychutnávala ten báječný a jedinečný pocit.

 

     Hodiny odbily sedm, postavila jsem na plotnu konvičku s vodou na bylinkový čaj, přiložila opět několik polen a zadívala se z okna. Hvězdy zmizely za clonou temných mraků a vítr již opět ševelil ve větvích stromů za chalupou. Tmu venku protnula záře světlometů a ozval se hukot motoru. Auto se ještě dvakrát ukázalo na obzoru a nenávratně zmizelo na cestě do vsi. Venku zbyla jen tma, vítr a nejistota bezměsíčné noci. Zalila jsem čaj, postavila konvičku a myšlenkami jsem byla zas v době před mnoha lety.

 

      Jak jste to myslela s tím „konečně“, zeptala jsem se. Víš, ta truhlička je hrozně moc stará, odpověděla mi Jirkova maminka a jednou za čas si sama najde někoho, koho k sobě přitahuje a promlouvá s ním nebo mu pomáhá. I já jsem ji získala tak, že mne začala před mnoha lety přitahovat a moje babička to poznala a předala mi ji. To bylo v roce, kdy jsem slavila své dvacáté narozeniny. Od té doby ji vidělo a dotklo se jí mnoho lidí, ale nikomu z nich se nestalo to co tobě. Nejprve jsem nevěděla, co si o tom všem mám myslet, ale stále víc jsem tomu věřila při vzpomínce na první dotek. Položila jsem znovu pozvolna dlaň na truhlu a nádherný uklidňující pocit prostoupil opět mé tělo. Hlavou mi probleskla myšlenka, jestli to maminka myslí upřímně s tím věnováním a sama jsem se zalekla bleskové odpovědi odněkud z kouta mé mysli. Maminka si toho povšimla: „Tak už ti odpovídá viď,“ řekla a šibalsky se na mne pousmála. Pomyslela jsem na Jiřího a odněkud z vnitra mi přišlo ujištění, že je již na cestě a brzo jej uvidím. Nevěřila jsem svým smyslům. „To přeci není možné, to je jen v pohádkách,“ řekla jsem dost nahlas. Maminka zvážněla a řekla mi, že bohužel ne, ale že sama poznám, že vědět něco dopředu není vždy to nejlepší, co může člověka potkat. A myslela tím smrtelný úraz Jiřího otce, který pracoval na pile. Maminka věděla již několik dní dopředu, co se stane a nedovedla svého muže přesvědčit, aby ten den zůstal doma.

 

     Přelila jsem bylinky přes sítko a omamná vůně se rozprostřela po celé místnosti. Podívala jsem se na hodiny, přiložila dřevo do kamen a usadila se pohodlně do křesla. Ještě je čas pomyslela jsem si a přivřela oči. Hlavou mi protékal proud myšlenek jako divoká voda po letních bouřkách. Jen zachytit tu správnou myšlenku. Jak to tenkrát vlastně bylo.

 

     Jiří na tajemnou moc truhly vůbec nevěřil, ale nevadilo mu, když jsem si s maminkou povídala. Často jsme sedávaly u truhly a maminka mne zasvěcovala do toho, jak se mám ptát, jak používat energii na vlastní dobíjení a jak získávat informace o věcech příštích. Někdy stačilo jen položit ruku a tok myšlenek sám našel tu správnou cestu. Maminka byla ráda, že jsem to právě já, komu může předat své dlouholeté zkušenosti a rady. Zajímavé bylo, že vždy i když jsme nebyli ohlášeni, maminka věděla, že přijdeme a pokaždé jsme měli již přichystané jídlo nebo kávu a čaj. Také chléb i jiné pečivo uložené do truhly zůstávalo dlouho měkké a velmi chutné. Tak jsem se postupně naučila vše, co maminka znala a chtěla předat dál. A stalo se jednou kolem velikonoc, že maminka musela na banální operaci se žlučníkem, který ji už několik let pobolíval. Asi kolem desáté hodiny večer jsem dostala zimnici a hrozný pocit, že se něco děje. Ihned jsem běžela k truhle, ale nemusela jsem se ji ani dotknout. Věděla jsem, že je mamince zle. Druhý den přišel telegram. Maminka zemřela po operaci na selhání srdce v jedenáct hodin večer.

 

    Vítr zesílil a na střechu dopadly dešťové kapky. Dopila jsem bylinkový čaj, trochu poklidila a umyla nádobí a v tom mi bylo jasné, že je ten správný čas. Podívala jsem se z okna, vítr už mraky trochu rozehnal a opět se nesměle ukázaly hvězdičky. Postavila jsem konev na kávu na kamna a vtom v truhle něco několikrát klaplo. Vím, odpověděla jsem nahlas a vyndala z truhly makové a tvarohové buchty. Manžel přiveze dnes mladé s vnučkou, takovým desetiletým čertíkem, na kterého se opravdu moc těším. Ještě než jsem zalila kávu, v dálce se ozval motor našeho auta a světlomety ozářily na několik vteřin příjezdovou cestu. Rozlétly se dveře a s úsměvem od ucha k uchu v nich stála dcera s vnučkou. Nazdar babí zašveholil čertík a vrhl se na buchty. „Mami jak ty to děláš, že víš přesně, kdy přijedeme,“ řekla dcera, „to nikdy nepochopím.“ Do dveří vstoupil muž, usmál se na mne a pokýval hlavou. „Přesně jako moje maminka.“

 

      Po kávě a buchtách jsme probírali co je v městě nového, kdo umřel, kdo se oženil nebo rozvedl a Barunka si hrála na lavici. Nikdo jí nevěnoval přílišnou pozornost, protože jsme si s dcerou měli o čem povídat. Náhle všichni ztichli a beze slov sledovali vnučku. Otočila jsem se. Barunka stála u truhly, měla na ní položenou ruku a s vytřeštěnýma očima zírala skrz nás do nekonečna. „No konečně,“ řekla jsem docela nahlas, a všichni se na mne nechápavě podívali.