Poperte se o mě

Z mé role chudáka ubožáka mě vytrhla žena, která za mnou došla, položila ruku na mé rameno a začala mi říkat něco o tom, že Ježíš mě miluje. Chtěl jsem se ohnat a setřást její pobožný dotek z mého ateistického těla, avšak naštěstí jsem si zavčas uvědomil, že prudké pohyby plné elánu by byly v rozporu s tím, čím se zde snažím být.

Nebudu si jí všímat a nijak reagovat na její snahu obrátit mě na víru (mimochodem netuším, jak přišla na to, že nejsem věřící), říkal jsem si v duchu s nadějí, že takto se oné postarší dámy zbavím.

Po téměř pěti minutách jejího neutichajícího monologu na stále to samé téma jsem vytušil, že se této ženy jen tak nezbavím, protože jen pár metrů od mého místečka si začali její kumpáni stavět stojánky na noty a k tomu vytahovali hudební nástroje. Představa, že zde každou chvíli začnou vyzpěvovat nějaké pobožné písně, mě natolik vyděsila, že jsem málem vstal z invalidního vozíku, který měl být magnetem pro soucitné kolemjdoucí.

Zachoval jsem klid a pomalu – jako bych snad nedokázal hýbat jedinou částí svého těla – jsem se ohlédl po ženě, která se nade mnou skláněla a pořád cosi žvatlala. Jakmile jsem se na titěrný zlomek vteřiny podíval do jejích očí, spokojeně se na mě usmála, neboť si zřejmě myslela, že tento letmý pohled je předzvěst jejího úspěchu.

„Budeš-li věřit, tvá víra ti dodá naději. Uvidíš, jak se ti hned lépe povede, když si zkusíš představit, že jednou třeba zase budeš chodit,“ mlela dál to svoje, zatímco já úkosem pozoroval nekončící proud kolemjdoucích lidí, z nichž mi od chvíle, co se u mě tato ženská zastavila, nevhodil nikdo ani korunu.

Začínal jsem ji podezírat, že svou přítomností v mé blízkosti si dělá reklamu pro tu svoji víru. Já však neměl sebemenší zájem na tom, abych se nechal zneužívat pro její pobožné řeči, a tak jsem přivřel víčka a pokoušel jsem se zformulovat co nejdiplomatičtější větu, kterou bych od sebe tuto dámu odehnal.

Než jsem stačil něco kloudného vymyslet, uslyšel jsem za svými zády hrubý hlas nějakého muže. „Přestaňte toho chudáka obtěžovat.“

Žena ještě pronesla několik slov, než jí došlo, že onen muž mluví s ní, a teprve pak se otočila a s úsměvem, který lákal spíš k políčku než k převratu na víru, nabídla mému zastánci, aby si i on poslechl, jak ho může víra zachránit.

„Abyste brzo nepotřebovala sama zachránit,“ pronesl výhružně, načež se mu žena přestala okamžitě věnovat, obrátila se zpátky ke mně, ruku položila znovu na mé rameno a pokračovala ve svém monologu tam, kde přestala, jako by se nechumelilo.

Muž se tím ovšem nenechal odradit. Nejprve ji několikrát slušně požádal, aby se otočila a vysvětlila mu, proč mi nedá pokoj, a když na jeho slova nereagovala, obešel ji, čímž se dostal do mého zorného pole, a já tak mohl sledovat, jak tento mladě vyhlížející urostlý pán s nepřehlédnutelnými dredy položil svou mohutnou dlaň na rameno ženy, jež se krčila nad mým vozíkem.

„No dovolte!“ ohnala se po něm rozhořčeně, když ucítila jeho dotyk. Vzápětí se rychle napřímila, a přestože muž svoji ruku už dávno stáhl zpět, hlasitě ho upozornila, aby na ni nesahal. Jen to dořekla, oba její kolegové v mžiku odložili připravované hudební nástroje a spěchali k ní.

„Co se děje?“ ptal se muž s plnovousem, jenž přispěchal ku pomoci. Žena mu začala popisovat nastalou situaci, ale hned po druhé větě jí do toho nevybíravým způsobem skočil muž, co se mě pokoušel vysvobodit ze spárů víry.

„Jaká pomoc?“ reagoval můj samozvaný ochránce na poslední slova, co žena stačila vyslovit. „To, že tady tomu mrzákovi vymydlíte mozek, to je podle vás pomoc?“ křičel na ně hlasitě a odmítal se uklidnit.

V tu chvíli už stáli všichni čtyři v těsné blízkosti u sebe, takže svými těly tvořili naprosto dokonalou bariéru mezi mnou a kolemjdoucími, což se mi ani trochu nezamlouvalo.

„Jděte ode mě, pane,“ vyjel muž s dredy po jednom z věřících mužů, který ho chtěl vzít přátelsky za rameno, odvést stranou a tam mu po dobrém vše vysvětlit (a nejlíp ho přitom strhnout pro stejné nadšení, jemuž oni plně podléhali).

„Říkal jsem, aby ste na mě nešahali,“ zopakoval rozzlobeně a s razancí, jež odpovídala jeho mohutnému tělu, od sebe pobouřeně odstrčil jejich ruce.

„Pane, rozejděme se v klidu,“ navrhoval ten vousatý (který byl z této věřící skupinky sice nejvyšší, avšak i tak byl minimálně o hlavu menší, než jejich protivník), když pochopil, že zde asi neuspějí.

„Já jsem v klidu!“ zařval na ně, až celá trojice ucouvla o krok zpět. To už si nás dávno prohlíželi všichni kolemjdoucí, kteří se místu našeho střetu vyhýbali důkladným obloukem.

Po chvilce se ode mě sice o nějaký metr vzdálili (jak neustále couvali před mužovými výbuchy nesouhlasu s jejich ospravedlňováním se), ale ani to nestačilo k tomu, aby se našel alespoň jeden odvážný člověk, který by zpomalil ze svého uspěchaného tempa a hodil mi nějaký ten drobák.

Nelibě jsem pozoroval hlasitou výměnu názorů po mé pravici, která vznikla díky mé maličkosti. Mladý pán s dredy neustále něco vyčítal věřící trojici, která se pokoušela obhajovat, a přitom se zdálo, že na mě už dočista zapomněli.

„A co tady vůbec děláte s těma fidlátkama? Vy nevíte, že je to tady zakázaný?“ vyřvával na ně, když se pomalu dostali až k připraveným stojanům a odloženým hudebním nástrojům, které jakoby jen čekaly, než se někdo z nich odhodlá je použít namísto zbraně.

Menší z mužů jen stroze poznamenal, že mají výjimku, aby mohli písněmi šířit svoji víru.

„Tak to je hezký,“ šklebil se mladý pán. „Zrovna takoví dostanou výjimku.“

„Jak takoví?“ ozvali se dotčeně všichni tři věřící a jejich debata se rozvinula v nevraživou hádku.

Pochopil jsem, že tady už si dneska nevydělám ani korunu, a tak jsem se nikým nepozorován zvedl z kolečkového křesla a razil si s ním cestu davem ven z nádražního podchodu.