Dobře vychovaní čerti nepijí

 

  „Končí ti lhůta,“ oznámil mi rodinný známý Kopyto, zrovna když jsem míchala karty na poker. Dneska Lukáše a Petra porazím, děj se co děj.

„Cože?“ ustala jsem v míchání.

„Končí ti lhůta,“ zopakoval Kopyto, a když viděl můj nechápavý výraz, dodal vysvětlení.

„Copak ty nevíš, že čertům končí lhůta? Musíš složit zkoušky, jinak tě Luci vyhodí.“

„Ale to přece nemůže!“ hodila jsem karty na stůl a prudce vstala, až se židle za mnou zakymácela. Pár kroků ode mě se se zasyčením objevil v oblaku dýmu samotný Lucifer, familiárně přezdívaný Luci.

„Musíš složit zkoušky, jinak tě vyhodím a bude z tebe obyčejná smrtelnice,“ zamrskal Lucifer párkrát ocasem.

„Můžeš to brát jako maturitu,“ poradil mi Kopyto, očividně chtěl ještě něco dodat, ale pohled Jeho Temnosti ho umlčel.

„Tady Kopyto ti poradí, co máš dělat. A mimochodem, já můžu všechno. Být tebou, tak si pospíším. Běží ti čas,“ v dlani se mu zničeho nic objevily přesýpací hodiny, ozvalo se zasyčení a zmizel. Padla jsem na židli a dala si tvář do dlaní.

„Chlapci, potřebuju Knihu zkoušek!“ zavolal do chodby a po chvíli přiběhl jeden z mladších čertů s obrovskou knihou, která držela pohromadě jen silou vůle.

„Nejsou peníze na nový vydání. Vždyť víš, že se teď potýkáme s krizí,“ pokrčil omluvně rameny, zatímco listoval zažloutlými stránkami a po chvíli radostně zabodl prst.

„Každému čertovi je od jeho narození odčítán čas, po jehož uplynutí musí splnit zkoušku, v případě nesplnění je z pekla Jeho Nejtemnější Temností Luciferem vyhoštěn na Zem jakožto obyčejný smrtelník bez možnosti návratu. Během plnění zkoušky, které probíhá zpravidla na Zemi je zakázáno sbližování s lidmi, požití alkoholu, drog, cigaret a látek jim podobných.“ Přerušila jsem ho

„A jak mám vůbec tu zkoušku nebo co to je splnit?“

„Jednoduše. Musíš někoho donutit sníst kousek uhlí, ten si vem zpod Hlavního kotle. Ničeho se neboj, někdo z nás tě bude celou dobu sledovat. A hodně štěstí,“ poplácal mně Kopyto po rameni. Došla jsem si pro kabát a zašla si pro povolení opustit peklo spolu s několika bankovkami a drobnými, které mi cinkaly v kapse spolu s povinným kouskem uhlí.

„Fuj,“ prskla jsem, když mi ledový vítr zavál do obličeje vločky. Nadhodila jsem si na rameni kabelku. Bankovky a drobné jsem si přendala do malé kožené peněženky, uhlí jsem si nechala v kapse. Vydala jsem se z kopce dolů a rozhlédla se, kudy dál. Po několika pádech o zaváté kořeny stromů jsem konečně zahlédla světlo. Byla sobota večer, lidé ještě naposledy venčili psy, než půjdou spát a bohémové teprve vyráželi do ulic. Minula jsem pár obchodů s oblečením, zlatnictví, italskou restauraci, až jsem se zastavila před jedním barem, z kterého se linula hudba až na ulici. Opřela jsem se do dveří a prokličkovala se až k baru, kde jsem si v rámci dodržování pravidel objednala sklenku coly. Barman mi se zvednutým obočím vyhověl a já se za pomalého srkání rozhlížela po ostatních, mezi kterými jsem hledala potenciální oběť.

  Bubnovala jsem prsty o desku pultu do rytmu písničky a pozorovala tančící jednotlivce i páry. Opatrně jsem se přisunula blíž k chlapíkovi s hlavou jako koleno, abych mu ten maličký kousek uhlí vhodila do pití. Čerti co zrovna přikládali, říkali, že uhlí je v tekutinách rozpustné, takže by neměl být problém.  Na rameno mi dopadla ruka. Škubla jsem sebou a div uhlí neupustila na podlahu.

  „Smím prosit?“ křikl mi do ucha ten někdo za mnou, aby přehlušil hudbu. Měla jsem chuť říct ne. Nemám čas. Nemám v plánu tu zkysnout, je mi líto.

„Jasně,“ padla jsem asi o půl metru vyššímu brunetovi do náruče. Po očku jsem si ho prohlížela. Něco se mi na něm nezdálo.

  „Ještě jsem tě tu neviděl. Ty seš tu nová?“ poodstoupil o krok, aby si mě prohlédl.

„Dá se to tak říct,“ vyhnula jsem se přímé odpovědi a oddechla si, když písnička skončila. Pořád mě ale držel za ruku.

„Tohle je moje oblíbená. Přece mě neodmítneš,“ věnoval mi andělský úsměv. Čas mi běží a já tu tancuju s tímhle podivínem. Představila jsem si ty přesýpací hodiny, jak písek zrnko po zrnku padá dolů.

„Co to je za písničku?“ zajímala jsem se.

„Feliz Navidad od Celine Dion,“ a už zase tělo vedle těla v rytmu melodie. Domotala jsem se k pultu a jako zázrakem tam pořád našla svoji sklenku coly. Se zakloněnou hlavou jsem dopila její obsah.

„Ještě jednu tady pro slečnu,“ poručil mi můj tanečník.

„Ale já ne-“ snažila jsem protestovat, načež ťuknul svojí sklenkou o mojí.

„Na naše seznámení,“ dodal a objednal i pro sebe další pití. Polkla jsem a nahmatala v kapse kousek uhlí.  Opatrně jsem posunula ruku k jeho sklenici. Už už jsem chtěla upustit ten kousek do jeho sklenice, když mě přerušil jeho hlas

„Co to děláš?“ stáhla jsem ruku zpátky.

„Já ti to vysvětlím!“ řekla jsem rychle. Převrátil mi ruku hřbetem nahoru a přejel po černém kousku prstem.

„Uhlí,“ řekl jen. Nervozně jsem polkla, očima jsem probodávala desku stolu.

„Ty děláš zkoušku, viď? Protože já taky,“ najednou působil plaše. Oči jsem přesunula k němu.

„To trhání peří celkem bolelo,“ ukázal mi druhou dlaň, kterou doteď neměl na stole. Uprostřed dlaně se kroutil malý kousek pírka.

„Ty jsi anděl?“ vytřeštila jsem oči. Samotné mi ta otázka zněla hloupě.

„A ty čert. Teda čertice. Gabriel mě přerazí,“ šeptl a dopil zbytek sklenky. Gestem naznačil, že chce další. Chvilku jsme jen tak seděli.

„Vypijeme to navzájem. Já s uhlím, ty s peřím,“ rozhodl po chvíli.

„Zešílels?“ šeptla jsem. Bar už se ale pomalu vyprazdňoval. Hudba jako by hrála příliš nahlas. Uhlí omluvně cinklo, když dopadlo na dno. Pírko jenom tiše syklo. Pozvedli jsme sklenice a bez jediného slova vypili jejich obsah. Zvedla jsem k odchodu. Přisunul ke mně ještě jednu sklenku.

„Na kuráž,“ vysvětlil. Rozkašlala jsem se, zatímco on se rozesmál.

„Že byste u vás v pekle nebyli zvyklí pít?“ podržel mi kabát a spolu jsme opustili lokál. Ulice byla liduprázdná a sníh neslyšně padal. Až příliš velký kontrast oproti světu uvnitř baru. Dole pod lampou se bavily dvě osoby.

  „Seš nemožnej, Gabrieli. Tos toho kluka nemohl poslat jinam?“

„Já? Copak jsem mohl vědět, že tam půjde? A vůbec, co pohledávala holka v baru?“

„Čerti mají odjakživa rádi zábavu. To není jako to vaše drnky drnky na harfu.“

  Poslouchali jsme je a mlčeli.

„Nerad vás ruším, pánové.“

„Kopyto, co ty tu děláš?“ sykl Lucifer. Kopyto na nás ukázal. Lucifer v obličeji zčervenal, i když to možná bylo jen tím mrazem a Gabriel si neodpustil

„Tak vy máte ještě tolik drzosti, abyste nás poslouchali?“

„Čerti byli odjakživa drzí. Nejsou jako ti vaši andělé, slušní až hrůza.“

„Vaše Temnosti, prostě jí řekněte, jestli uspěla,“ poradil mu Kopyto.

„Uspělas,“ sykl. I Gabriel přikývl, aby potvrdil splnění zkoušky. Usmáli jsme se.

„Běžte zpátky slavit, ten bar za chvíli zavírá,“ kladl nám na srdce Kopyto.

„A žádnej alkohol!“ přisadil si Lucifer.

„Budeme muset Knihu zkoušek přepsat, Kopyto. A doplnit tam, že sbližování s anděly se nepřipouští.“

„Jistě, Vaše Nejtemnější,“ přitakal rychle jmenovaný a my se otočili zpátky. Sníh pořád neslyšně padal a bar osaměle svítil jako světlo svíčky uprostřed noci.