Vánoční

        Vánoce na mne vždy působily.  Vtíravá melodie vánočních koled, vůně purpury a františků a zvláštní atmosféra, směs radosti a očekávání. Pomáhala jsem mamince s cukrovím a těšila se na úlomky nepovedeného cukroví, které jsme mohli s otcem jíst. Maminka se sice na oko zlobila, ale byla veselá a oči jí zvláštně svítily. Tatínek zmizel ve své dílně, aby se vzápětí objevil se stromkem ve stojánku, vzal si čistou košili a kravatu a společně jsme stromek zdobili. Vánoce pro mne nebyly jen dárky a cukroví, ale také setkávání a návštěvy příbuzných.

       Bylo mi asi dvanáct let. Opět tu byly vánoce a cukroví. Jednou večer, když maminka slepovala linecká kolečka, se mne zeptala: „Kdyby sis mohla vybrat nějaký vánoční dárek nebo přání, co by to mělo být, co by ti udělalo radost?“ Nejprve mne otázka docela zaskočila, já jsem v té době moc chtěla brusle a věděla jsem, že je dostanu, protože jsem si je v obchodě musela vyzkoušet. „Moc bych chtěla sestru nebo bráchu,“ vypadlo ze mě tak rychle, že se na mne maminka udiveně podívala a v očích se jí zaleskly diamanty slz.  Utřela si oči do zástěry a odešla. Byla jsem zmatená, protože jsem nechápala, co se stalo. Za chvilku se vrátila s tatínkem a přinesli krabici s fotografiemi. Tatínek si sedl vedle mne a začal vyprávět: „Dnes si již velká, tak ti musíme něco říct. Dříve než si se narodila ty, se nám narodil kluk. Dali jsme mu jméno Tomáš. Jenže když mu bylo asi rok a půl, onemocněl obrnou a brzy zemřel. Dnes by mu bylo asi patnáct.“ Prohlížela jsem si fotografie a byla jsem úplně zmatená. „Tak já bych měla staršího bratra?“ zeptala jsem se.

„Ano Lucinko, měla jsi bratra.“ Maminka brečela a já začala brečet také. „ To je nespravedlivé, že musel umřít,“ řekla jsem a pevně přitiskla plačící maminku. Tatínek hladil maminku po vlasech, a i když měl také slzy v očích, uklidňoval nás. „ No tak holky nebrečte. Je to už tak dávno a přeci si nezkazíte vánoce. Maminka mi utřela slzy, ale já ji k sobě neustále tiskla. Vánoce byly pro mne stejně už zkažené. Musela jsem na to myslet den co den.

      Když nastal štědrý večer, přemluvila jsem maminku, ať prostře i pro Tomáše. Maminka nejprve nechtěla, ale tatínek se přimluvil. Mluvili jsme o Tomášovi a já se stále vyptávala. Byly to zvláštní vánoce. Od té doby se stalo pravidlem, že o vánocích seděl Tomáš s námi.

       Setkávali jsme se o vánocích s rodiči, i když jsem pak již byla vdaná. Dnes již rodiče nežijí a já mám dospělou dceru a syna. Jen se mi zdá, že se kouzlo vánoc a setkávání nějak vytratilo a myslím, že je to opravdu velká škoda.