Tanec v slzách

Sedí uprostřed mýtiny a pláče. Jedna slza po druhé, které se změní v potůčky a nakonec je z ní jen nemalé jezírko. Kolem jdou dva lidé, jsou šťastní, hlava se jim točí láskou. Dívka se zadívá na jezírko a dostane úžasný nápad. Co si tak zatančit v jejích slzách? Chlapec s nadšeným výkřikem uskuteční její plán. A tak tančí v jejích slzách a nemyslí na bolest, kterou jí tím způsobují, pouze se nechávají unést jejich štěstím. Kdyby to věděli, přestali by? Ona neví a tak, když znovu zůstane osamocená, rozhodne se vzít na sebe opět podobu člověka. Kousek jí chybí tady a kousek jí chybí tam, dokáže udělat krok z místa, na kterém strávila tak dlouhou dobu? Nebo jí strach ochromí a ona tam zůstane, nepovšimnuta, utápějící se ve své vlastní bolesti.
Nakonec se přeci jen pohne, udělá krok a krev se jí začne rozlévat žilami. Tepající bolest ostrých žiletek jí zachvátí celé tělo a upadne. Tentokrát už nemá sílu vstát, proč to zkoušet stále dokola? A tak se opět propadne ve vodu a v noci se v ní zrcadlí hvězdy a upíjí z ní zvěř.
Tu jde po cestě. Rozhodnutý ukončit svůj život, který nikdy pro nikoho nic neznamenal. Dokonce ani pro něj. Ve svém srdci cítí vakuum okořeněné špetkou ničeho. V ruce provaz. Zvířátka před jeho smutkem a melancholií utíkají, nechtějí být svědky takové ztráty. Jemu je to ale jedno, vždyť žádné zvíře, rostlina, vlastně nic ho zachránit nemůže a on to ani nechce, vzdal se. Postaví si z klacků stupínek a na velkou větev umotá smyčku. Kdyby, kdyby, kdyby. Kdyby ho tak měl někdo rád. Ale opravdu je tomu tak? Nikdo v srdci si pro něj nenajde lásku?
Cvrčci, ptáčci, šelest stromů, vítr, který utváří vlnky na její hladině. To jediné vnímá. A pak najednou ve svém odrazu spatří muže. Ten stojí na jakémsi stupínku, provaz umotaný kolem krku a zadívá se na ní. Přímo na ní. Tak jako to už velmi dlouho nikdo neudělal. Jeho bolest byla na malý okamžik a její bolest a ona se rozhodne popadnout svou poslední šanci a prožít život jako člověk, jako člověk, který konečně pozná lásku. Z malé vlnky se utvoří malíček, z další celá ruka, nakonec otevře oko a vidí, jak muž dělá pomalý krok do prázdnoty. Zakřičí! Počkej! Nenechávej mě v mé samotě, zůstaň tu se mnou. Prosím … stačí jen okamžik.
Tak tohle je konec, řekne si a dívá se na svůj odraz v nádherném jezírku. Lituje svého života, lituje sebe, je to tak správně? Mohl pro to udělat víc? Na okamžik se zamyslí. Ne … nemohl jsem udělat vůbec nic – myslí si. Pomalým pohybem zvedne pravou nohu a posouvá jí do prázdného místa, které znamená konec. A pak něco zaslechne. V jeho prázdných očích se rozsvítí malé jiskřičky naděje, ale neuvidí nic, na jezírko se už nepodívá. A tak udělá poslední krok v jeho životě….
A ona se vypaří, jakoby někdo její slzy nalil do rychlovarné konvice, která ale nikdy vařit nepřestane.