Castus

 

Zimomřivě si třela ruce v rukavicích o sebe. Celý prosinec nic, na Vánoce ani jedna blbá vločka a najednou mrazy. A pak věřte meteorologům. Kecaj! Lžou jako všichni, hlavně že za to berou peníze. To i ona by mohla z fleku předpovídat. Ve dne očekáváme světlo, v noci tmu s občasnými záblesky pouličních lamp. Přetáhla si límec kabátu přes rty. Bolela ji hlava. Zmrzlé nohy v kozačkách skoro necítila. Oprášila osamělou lavičku a posadila se. V dáli zaštěkal pes. Nikdy by tu nechtěla bydlet. Všichni si tu vzájemně pomalu vidí do talíře, ale přitom člověk nezná ani sousedy z patra paneláku. Ve spáncích to bolestivě tepalo. Z vnitřní kapsičky kabelky vytáhla platíčko paralenu, s lupnutím si jeden prášek dala do dlaně, vložila do úst a zapila vodou z lahve. Nikdy tyhle svinstva neber, pokud to není nezbytně nutný. To jí kdysi někdo poradil. Pořád jí někdo něco radil. Sundala si jednu rukavici a odemkla klávesnici mobilu. Chvíli trvalo, než našla v kontaktech to správné číslo, které hledala.

„Dovolali jste se do hlasové schránky…“

Z úst jí utekl neartikulovaný zvuk. Bolest hlavy se zase o něco zhoršila. Blbý prášky! Jsou prášky na kdeco, ale prášky na bolest života ještě nikdo nevymyslel. Vývoj takových léků by stál peníze, kterých samozřejmě nikdo nemá dostatek. A těch vedlejších účinků! Nevolnost, zhoršené vidění, srdeční arytmie. Anebo rovnou srdeční zástava. Ať ty prášky vyzkouší klidně na ní, jen ať už to nebolí. Zaklonila hlavu a nehty zaryla do dřeva lavičky. Studentka nejlepšího gymplu ve městě. A potom slečna vysokoškolačka, protože s gymplem je člověk nic. Nic. Prostě nicka. Nasrat! Zavřela oči. Ať už to nebolí! Jen ať už to nebolí …

 

Všimnul si nepřijatého hovoru. Podíval se, od koho je. Proč mu volala? Ta mu přece nikdy nevolá jen tak. Stiskl zelené tlačítko a zaposlouchal se do vyzváněcího tónu. Ozvalo se cvaknutí. Nasucho polkl.

„Volaný účastník hovor nepřijímá. Zkuste to prosím později. The number…“ červeným tlačítkem hovor ukončil a mobil odhodil na postel. V předsíni na sebe navlékl bundu a do kapsy dal klíče. Vrátil se do pokoje a vzal mobil, který před chvílí odhodil. Oči mu cukly směrem k oknu. Venku hustě sněžilo. Neobtěžoval se s obouváním v úzké chodbě bytu, zabouchl dveře a zamkl. Dal se do obouvání za chůze ze schodů. Jeho noha v jednu chvíli nahmatala prázdno.

„Doprdele!“ procedil skrz zuby, zatímco si mnul naraženou čelist. Zvedl se a zase se dal do klusání směrem dolů. Venku pořád sněžilo a blížil se soumrak.

 

Venkovní ruch působil oproti tichu čtyř stěn pokoje jako facka. Mráz štípal do tváří kolemjdoucích, kteří na poslední chvíli nakupovali chlebíčkové veky a lahve alkoholu na oslavu konce roku. Zpít se jak doga a ráno se probudit s kocovinou. Tohle je život! Znovu vytočil její číslo.

„Volaný účastník…“ rozčíleně strčil mobil do kapsy bundy. Vrazil do postarší dámy, ani se neomluvil. Naštvaně se po něm ohlédla. Ta dnešní mládež.

„Pardon!“ křikl někam za sebe. Přece jen se v něm probudilo dobré vychování. Ale stařenka už nereagovala. Proč taky. Dal se do běhu. Sníh mu pomalu tál ve vlasech nechráněných čepicí. Měl pocit, že mráz mu rozežírá tkáň. Anebo se mu to jen zdálo. Těžko říct, kdo z těch dvou byl větší blázen, jestli on nebo ona. Vybavil se mu její hlas. Po tváří se mu skutálela slza. Hovno slza, chlapi přece nebrečí! To je tím větrem. Zahnul do ulice, ve které bydlela. Znovu vytáhl mobil. Párkrát zahýbal prsty, abych v nich probudil cit. Zadržel dech.

„Volaný účastník…“ položil hovor a začal se proplétat sítí paneláků. Vyšel pár schodů ke vchodovým dveřím a stiskl zvonek s jejím příjmením. Co když vůbec není doma? Stále držel prst na zvonku, skoro slyšel, jak vevnitř bytu ten zvonek křičí. Nikdo mu neotvíral. Poodešel od dveří a zavolal nahoru k oknům.

„Andreo!“ Nic se nedělo. Zavolal znovu. Pán v koženém kabátu venčící malého mopse se na něj podíval. Tady není klid ani na toho Silvestra, potřásl si pro sebe hlavou a zapálil si cigaretu.

 

Přitáhla si kolena blíž k hrudi. Zvonek u dveří ječel jako siréna. Jako by se jí každý tón sirény vyrýval do hlavy. Ticho. A najednou někdo křičí její jméno. Otevřela oči. Co tu dělá? Vždyť mu volala a on to nezvedal. Omotala kolem sebe deku, zvedla se z postele a přešla k domovnímu telefonu. Stiskla tlačítko a pustila ho dovnitř. Virbl kroků na schodech stařičkého paneláku. Opřela si hlavu o stěnu vedle dveří a snažila se zhluboka dýchat. V duchu počítala schody, které vedou k nim do bytu. Jak dlouho se tohle ještě dá vydržet? Minutu, hodinu, den?

 

K psychiatrovi člověka dotáhnout nemůžeš, on musí chtít sám. Občas si říkám, jestli bych toho psychiatra nepotřebovala spíš já než ona a smutný úsměv orámovaný kruhama pod očima. Objal jí. Neopustíš mě, viď? Prosím tě, slib mi, že mě neopustíš …

Opřel se dlaněmi o stehna. Zhluboka dýchal, snažil se popadnout dech. Schody se mu před očima slívaly v jednolitou šeď.  Kolik může být teď doma lidí? A nikdo jí nepomůže! Znovu se dal do běhu. Sedl si na schody pár kroků od jejich dveří. Ke dveřím samotným se doplazil po čtyřech. Klouby prstů zaklepal na dřevo. Nic. Zaklepal znovu.

„Andreo!“ zavolal tiše. Zadržel dech, jestli na druhé straně neuslyší kroky. Nebo aspoň pohyb. Nějakou známku toho, že je v pořádku. Ale za dveřmi bylo ticho.

„Otevři mi, to jsem já!“

Slyšel šumění vlastní krve ve spáncích. Už jen chvilku. Než se zase zklidní tep. Než mu otevře s úsměvem na rtech. Lže sám sobě.

„Andreo! Andreo, no tak, to jsem já!“ to už křičel. Zašramocení ve vedlejším bytě. Snad na něj nikdo nezavolá policajty. Chvilkové pocítění strachu. To by měli rodiče radost. Další zaklepání na dveře. A ticho. Ticho!

 

Lehké zaklepání na dveře a zavolání. Jako by se bál, že ji vyplaší. Zasténala. A další zavolání, tentokrát hlasitější. Všechno jí bolelo a chtělo se jí spát. Byla jí zima. Postavila se, vyzkoušela stabilitu nohou a stiskla kliku. Rychle si stoupl, očividně předtím seděl. Hruď se mu rychle zvedala, tváře měl červené možná mrazem, možná námahou z běhu. Natáhl k ní dlaně.

„Bude to v pořádku, věř mi,“ plachý úsměv, spíš pokus o něj a vzal ji za ruku.

„Ne! Nebude! Nic nebude v pořádku!“ zaječela, ruku mu vysmekla a nejistými, ale rychlými kroky se vydala po schodech dolů.

„Počkej!“ zavolal za ní a dostihl jí. Chytil jí kolem pasu.

„Pusť mě!“ zakvílela. Pár dveří se otevřelo a sousedé zvědavě nakukovali škvírami dveří na to divadlo.

„Pustím tě, ale neutečeš. Rozumíš?“ pomalu dal ruce pryč z jejího těla. Strčila ho do hrudi, ještě se otočila, aby ho mohla kopnout a potácivými kroky se dostala k domovním dveřím, které otevřela. Vyběhla ven, bosá, v džínách a svetru. Klopýtala večerní tmou a vmáčkla se do jednoho vchodu. Máma se jí smála, že chodí jen v černé. Nechápala, že černé oblečení má své výhody. Schoulila se do klubíčka. Sníh jí ulpíval na řasách a tál ve vlasech. Na náměstí se začaly shromažďovat skupinky, aby odpálily první petardy a rachejtle toho večera.

 

Našel jí po pár minutách. Seděla tam schoulená v klubíčku a celá se třásla. Možná strachem, možná zimou. Dal jí ruku na rameno. Škubla sebou.

„Ššš, to jsem já,“mluvil tiše, jako se mluví na zvířata. Zakňourala. Stiskl rty. Měl před sebou torzo kdysi úžasné holky. Sundal si bundu a zabalil jí do ní. Klekl si a vzal jí do náruče. Vůbec se nebránila. Nebyla úplné peříčko, ale jemu to bylo jedno. Vydal se s ní přes zasněžené chodníky k sobě domů. Lidé se na něj dívali a ukazovali si na něj. Na chvilku se zastyděl. Zavřel oči. Oblohu protkaly první obrazce pyrotechniky.

 

Rozhlédl se. Položil jí na schody a odemkl. Podržel dveře nohou a ztěžka stoupal po schodech. Zastavil se na odpočívadle.

„Kde to jsme?“ vyslovovala pomalu a přivřela oči proti světlu chodby.

„U mě doma,“ byl unavený, neměl sílu mluvit. Dovedl jí ke dveřím, odemkl a nahlédl dovnitř, jestli je byt osamocený. U sebe v pokoji ji položil na postel. Asi chtěla něco říct, ale ze rtů jí vyšlo jen neartikulované zamumlání. Bože, co se to s ní stalo?

 

„Vodu,“ mluvení suchými, popraskanými rty bolelo.

„Vodu? Chceš vodu?“ ujistil se, že ji dobře rozuměl. Přikývla. Slyšela kroky tlumené kobercem a syčení vody v koupelně. Vysoukala se do sedu a hltavě pila ze sklenice, kterou ji pro jistotu přidržoval. Pokusila se o úsměv a položila si hlavu na polštář. Ucítila ruku na čele, jak jí odhrnoval vlasy z očí.

„Promiň,“ zašeptala. Nic neříkal. V krku jí pálilo.

„Promiň,“ zopakovala a začala brečet. Spíš než pláč to připomínalo zvířecí kvílení. Pořád nic neříkal, jenom jí držel za ruku, kterou měla úplně ledovou. Někde nedaleko se ozvalo bouchnutí petardy. Pod okny o sebe cinkly lahve, jak někdo odmítl slavit doma nebo v hospodě a vydal se ven.

„Měla jsem k někomu jít. K doktorovi. Ne za tebou,“ začala zpytovat svědomí. Možná chtěl něco říct.

„Kdybych k někomu šla, tak bys tu se mnou nemusel sedět. Jsem blbá, měla jsem k někomu jít,“ oči se jí leskly, jako by měla horečku.

 

„Bude to v pořádku. Uvidíš, všechno bude v pořádku,“ zamumlal. Jako by byl duchem jinde. Kolébal jí jako malé dítě, dokud se jí neprohloubil dech. Rodiče jí budou shánět. Nevěděl, co bude dělat. Nevěděl, jak svým rodičům vysvětlí, že tu měl holku. Ale on se z toho vylže. Všichni lžou.

Neopustíš mě, viď? Prosím tě, slib mi, že mě neopustíš …

Díval se z okna. Venku se ozvalo radostné halekání, když nastala půlnoc. Zavřel okno a přikryl jí peřinou. Sám si sedl vedle postele na zem. Natáhl ruku a kreslil jí po zádech hvězdičky. Aby z té noci aspoň něco měla. Starému roku odzvonilo a ten nový teprve bloudil ulicemi. Jestli on sám z té noci něco měl, to nevěděl. Jemu nikdo na záda nekreslil. Jenom škrábal. Neviditelná ruka osudů a jizvy minulosti. Teď měl spolu s novým rokem úplně čistá záda, nepopsaná. Čistá jako ten sníh venku, který dřív nebo později roztaje.