Druhý.....

......Dnes nemám důvod ti psát. Sedím ve vlaku a říkám si jaké by to bylo, kdybys tady seděl se mnou. Je pozdě, takže bych se mohla dívat jak usínáš... Co bych ti měla psát, že se mi stýská? Moc se mi stýská! Že chci být s tebou? Po ničem jiném netoužím! Že mám chuť létat? Chci vyletět vysoko! Kolik ti toho můžu řict? Teď úplně všechno. Jsi jak mámení. Zdá se že ho máš na dosah ruky a ono ti zmizí jak ranní mlha. Nikdy nezůstaneš u mě dlouho. Prohodíš pár vět a zmizíš. Jak se mám cítit? Nevíš nepomůžeš! Netušíš jakou radost mi dělá když se na mě usměješ. Připadám si jak malá holka, která poprvé prožívá zklamání a lásku v jedné minutě, lépe řečeno chvíli. Já už nejsem malá holka, jsem dospělá a vím co mám dělat. No myslela jsem si, že vím co dělat. Očividně stále nevím, ale je to fuk, protože ty mi nic neusnadňuješ, ba naopak ještě víc mi věci komplikuješ! Přirovnala bych to k horské dráze. Jednou jsi nahoře a jednou jsi dole. Tápu ve tmě a nemám nikoho, kdo by mi pomohl na světlo. Komu mám říct o svém trápení...Ať si myslí, že jsem potrhlá, bláznivá, nanapravitelná a další jiné věci...no já vlastně taková jsem. Jaká jsem pro tebe, řekni! Jaká jsem?! Proč mě trápíš? Proč děláš věci, které mi ubližují?! Proč nemohu plakat?! Proč nemohui zapomenout? Jsi jako jed, který mi proudí v těle. Není na tebe žádná obraná látka!Nic! Tak už konečně něco řekni!